ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5256.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5256/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Tomiha s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Mariánské Hory, 28. října 438/219, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 29446767, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalované E. K. , o zaplacení 13 045,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 3/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 26 Co 270/2015-177, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 26 Co 270/2015-177, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 2. 2015, č. j. 11 C 3/2015-74, ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 11 C 3/2015-74, uložil žalované zaplatit žalobkyni 13 045,58 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí o nákladech řízení postupem podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“), když uzavřel, že žalobkyně nedoložila zaslání předžalobní výzvy žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení žádné z účastnic (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikl vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně řádně nedoložila odeslání tzv. předžalobní výzvy, které je ve smyslu §142a odst. 1 o. s. ř. jedním ze zákonných předpokladů pro vznik jejího práva na náhradu nákladů řízení. K tvrzení žalobkyně, že předžalobní výzva byla žalované zasílána prostřednictvím pošty, uvedl, že za jediný způsobilý doklad takového tvrzení lze považovat potvrzení pošty, že tato zásilka byla poštou skutečně přijata. Takový doklad však žalobkyně v řízení soudu nepředložila a ani jeho existenci netvrdí, a nečiní tak ani v odvolání, ačkoli již byla seznámena s právním názorem soudu prvního stupně, že počítačová sjetina vlastního podacího archu žalobkyně není způsobilým dokladem k prokázání odeslání předžalobní výzvy. Odvolací soud neshledal ani možnost pro aplikaci §142a odst. 2 o. s. ř., a to se zdůvodněním, že dlouhodobé nepřebírání zásilek ze strany žalované nelze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení již proto, že otázka případného skutečného doručení předžalobní výzvy žalované není pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení dle §142a o. s. ř. právně významná.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – konkrétně otázky týkající se důsledku absence výzvy dle §142a o. s. ř. na přiznání náhrady nákladů řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, a ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015).
Dovolatelka odvolacímu soudu (a rovněž tak soudu prvního stupně) vytýká, že ustanovení §142a o. s. ř. nesprávně vyložil a aplikoval, neboť se omezil pouze na jeho gramatický výklad, aniž se však zabýval jeho smyslem a účelem. S odkazem na uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu tvrdí, že soudy neměly při rozhodování o nákladech řízení jen izolovaně posuzovat, zda žalobkyně postupem vymezeným v §142a o. s. ř. vyzvala žalovanou k plnění, nýbrž měly přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, za něž judikatura Nejvyššího soudu považuje zejména povahu (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka pohledávku zaplatit), postoj dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce a reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Soudy obou stupňů se však uvedenými okolnostmi vůbec nezabývaly a omezily se pouze na konstatování, že žalobkyně odeslání výzvy žalované nedoložila. Tato skutečnost však není podle ustálené soudní praxe zásadním důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí (jak tomu bylo v souzené věci), popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení (nesprávně uvedeno rozsudek) odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho druhého výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při výkladu ustanovení §142a o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl s účinností od 1. 1. 2013 (mimo jiné) upraven [jako „nový a další“ předpoklad pro vznik práva žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, na náhradu nákladů řízení] institut tzv. předžalobní výzvy k plnění (§142a o. s. ř.).
Podle ustanovení §142a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (které se uplatní i v souzené věci) žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění (odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal (odstavec 2).
Výkladem ustanovení §142a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tj. otázkami souvisejícími s institutem tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněném pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž závěry, k nimž dospěl (a k nimž se přihlásil i v dalších svých rozhodnutích, jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách – např. v usneseních ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4033/2013, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1154/2014, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 947/2014, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2361/2013, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3286/2014, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2556/2014, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1466/2014 a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4683/2015), se uplatní i v souzené věci (při výkladu ustanovení §142a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014).
Nejvyšší soud ve své judikatuře akcentoval, že při výkladu ustanovení §142a o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) nelze přehlédnout základní zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení a podle nichž:
1) Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (§1 o. s. ř.).
2) V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob (§2 o. s. ř.).
3) Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno (§3 o. s. ř.).
Podáním žaloby, kterou se žalobce po žalovaném domáhá úhrady peněžité pohledávky, věřitel zásadně sleduje (nejde-li o exces, kdy skutečným a hlavním důvodem takového postupu je nepřiměřeně „zhodnotit“ pohledávku o náklady řízení) především to, aby dosáhl vydání soudního rozhodnutí, na jehož základě by následně mohl pohledávku vymáhat exekucí nebo výkonem rozhodnutí (exekuční titul), a současně, aby zabránil případnému promlčení pohledávky. V takovém případě není žádný důvod (vyjma situace předvídané ustanovením §150 o. s. ř.), aby žalovaný (dlužník) byl „zbaven“ povinnosti nahradit (procesně úspěšnému) žalobci účelně vynaložené náklady řízení.
Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení §142a o. s. ř., přitom bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem – §137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
Takto vymezený účel ustanovení §142a o. s. ř., jakož i výše popsané zásady občanského soudního řízení je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení §142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením §142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
Jinými slovy, jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení §142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení §71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.
Odvolací soud však v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu při výkladu a aplikaci §142a o. s. ř. nepostupoval.
V souzené věci žalovaná dluh ani v průběhu soudního řízení nezaplatila a na podanou žalobu a ani na další podání soudu (včetně vydaných rozhodnutí) nijak nereagovala. Namítá-li dovolatelka, že vzhledem ke všem okolnostem předmětné věci (absence jakékoli reakce na podanou žalobu, nepřebírání poštovních zásilek, adresa trvalého pobytu v sídle Městského úřadu v Příbrami) jí měly soudy obou stupňů přiznat právo na náhradu nákladů řízení, když ze strany žalované nešlo o pouhé opomenutí se zaplacením dluhu, je tato její kritika zcela oprávněná. Jestliže žalovaná nebyla ochotna (nebo schopna) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení §142a o. s. ř. zaplatit, dluh žalobkyni ani v průběhu řízení neuhradila a zůstala jak vůči žalobkyni, tak i vůči soudu zcela nečinná, neměly soudy jakéhokoli důvodu sankcionovat zjištěné pochybení žalobkyně o absenci předžalobní výzvy k plnění. Pokud tedy soud prvního stupně žalobkyni vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal a odvolací soud toto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, postupovaly soudy obou stupňů v rozporu se smyslem a účelem ustanovení §142a o. s. ř., jakož i judikaturou Nejvyššího soudu, kterou argumentovala i dovolatelka.
Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud při výkladu a aplikaci §142a o. s. ř. pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu