ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5270.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5270/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce Alzheimercentrum Průhonice, z. ú. , se sídlem v Průhonicích, Na Michovkách I 707, PSČ 252 43, identifikační číslo osoby 29029651, zastoupeného JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, PSČ 110 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 3 030 073 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 124/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 55 Co 51/2015-306, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 55 Co 51/2015-306, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 9. 2014, č. j. 12 C 124/2012-263, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobce po žalované zdravotní pojišťovně domáhal zaplacení nedoplatku úhrady za zdravotní péči, kterou v roce 2012 poskytl jejím pojištěncům.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. 9. 2014, č. j. 12 C 124/2012-263, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 030 073 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 15. 2. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná a žalobce, jenž je zařízením poskytujícím pobytové sociální služby, uzavřeli dne 6. 5. 2011 zvláštní smlouvu o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům, umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami (dále jen „zvláštní smlouva“). V jejím článku IV sjednali úhradu poskytované péče tak, že hodnoty bodu, výše úhrad hrazené zdravotní péče a regulační omezení objemu poskytnuté péče se sjednávají dodatkem ke smlouvě podle §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. (odstavec 1); za způsob úhrady se považují zejména: a) úhrada za zdravotní výkony podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, b) jiné způsoby úhrady dohodnuté v dohodovacím řízení podle §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. (odstavec 2). Návrh úhradového dodatku (míněno zjevně pro rok 2012) předložený žalovanou žalobce neakceptoval „s ohledem na neočekávanou degresivní hodnotu bodu“ a dohodovací řízení ve smyslu §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“ nebo „zákon“), pro rok 2012 se pro segment zdravotní péče v odbornosti 913 sestra v sociálních službách nekonalo.
Odvolací soud dospěl cestou výkladu ujednání v článku IV zvláštní smlouvy ve spojení s §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. k závěru, že není-li uzavřen úhradový dodatek, lze použít způsob úhrady zdravotní péče podle tzv. úhradové vyhlášky pouze tehdy, jestliže se konalo bezvýsledné dohodovací řízení. Protože to se v roce 2012 nekonalo, způsob úhrady podle článku IV odst. 2 písm. b) zvláštní smlouvy - tj. podle úhradové vyhlášky vydané pro rok 2012 pouze pro potřeby zdravotnických zařízení, nikoli pro potřeby úhrady péče v pobytových zařízeních sociálních služeb a navíc v daném segmentu poskytované péče- realizovat nelze, neboť při opačném výkladu by zdravotní pojišťovna jako silnější strana neměla důvod přistupovat k dohodovacímu řízení. Odvolací soud usoudil, že úhradovou vyhlášku nelze aplikovat ani za pomoci analogie, nakonec i s ohledem na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, o protiústavnosti vyhlášky č. 475/2012 Sb. Správným proto shledal názor soudu prvního stupně, že v úvahu pro rok 2012 připadá pouze způsob úhrady zdravotní péče podle článku IV odst. 2 písm. a) zvláštní smlouvy, tj. podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Ten podle jeho mínění odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011. Odvolací soud uzavřel, že za spravedlivé považuje stanovení hodnoty bodu částkou, která byla mezi účastníky sjednána v předcházejících letech a žalovanou navrhována pro rok 2012, tj. 0,90 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka shledává v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a kterou se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Předkládá otázku, jakým způsobem má být určena výše úhrady pobytovému zařízení sociálních služeb za poskytnutou zdravotní péči ze systému veřejného zdravotního pojištění, pokud mezi pobytovým zařízením a zdravotní pojišťovnou nedošlo pro dané úhradové období ke sjednání hodnoty bodu, výše úhrad ani regulačních omezení prostřednictvím úhradového dodatku ve smyslu §17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2011.
Dovolatelka tvrdí, že tato otázka není v judikatuře dosud řešena, a současně namítá, že odvolací soud se svými právními závěry odchýlil od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2937/2012, a nesprávně pochopil názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010. Argumentuje s odkazem na citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2937/2012, že úhradová vyhláška je v případě, že mezi účastníky nedojde k dohodě o obsahu úhradového dodatku, přímo aplikovatelná podle článku IV odst. 1 zvláštní smlouvy . Pro případ, že by byl dovolací soud jiného názoru, snáší argumenty ve prospěch názoru o možnosti aplikovat úhradovou vyhlášku analogicky. Zdůrazňuje, že nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13, z něhož odvolací soud dovodil nemožnost degresivního stanovení hodnoty bodu, byla zrušena vyhláška č. 475/2012 Sb., která se týkala jiného úhradového období a nadto byla Ústavním soudem potvrzena její ústavní konformita do jejího zrušení.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání především argumentem, že dovolatelka uplatňuje předpoklady, které se vzájemně vylučují; současně zpochybňuje splnění každého z nich. Ztotožňuje se s právním posouzením soudů nižších stupňů a vyjadřuje mínění, že dovolatelka ve skutečnosti napadá toliko skutková zjištění soudu prvního stupně. Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
V době, kdy bylo podáno dovolání v souzené věci, dovolatelkou předestřená otázka hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu skutečně vyřešena nebyla. Nejvyšší soud ji však v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, v němž přijal a odůvodnil závěr, že není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, kterou jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, a že pro úhradové období roku 2012 se jedná o vyhlášku č. 425/2011 Sb. Z odkladu vykonatelnosti nálezu pléna Ústavního soudu z 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a z důvodů tohoto odkladu pak Nejvyšší soud usoudil, že tento nález není překážkou pro aplikaci úhradové vyhlášky vztahující se k roku 2012, přičemž tento závěr lze v jeho obecném významu vztáhnout i na její analogickou aplikaci.
Protože odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí řešil odchylným (právě opačným) způsobem a protože Nejvyšší soud v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit), je dovolání nejen přípustné, nýbrž zároveň i důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu