ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.633.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 633/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce JUDr. K. H ., advokáta jako správce konkursní podstaty úpadkyně K. A., s.r.o. , proti žalované V. T. s.r.o., zastoupené Mgr. R. G., advokátem o 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 336/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2008, č. j. 11 Co 197/2008-140, ve znění usnesení ze dne 30. června 2008, č. j. 11 Co 197/2008-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. září 2007, č. j. 24 C 336/2004-106, ve výroku ve věci samé, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobci 2,000.000,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 4. července 2005 do zaplacení jako bezdůvodné obohacení získané tím, že na její účet byla úpadkyní poukázána uvedená částka jako splátka dluhu vzniklého poskytnutím finančních prostředků podle smlouvy o dočasné finanční výpomoci ze dne 14. května 2003 (dále jen „smlouva“) společností F.C. s.r.o. úpadci a K. a D. K., není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky aktivní a pasivní legitimace a otázky právního důvodu plnění, tvrdíc, že tyto otázky řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, protože z výsledků dokazování podle jejího názoru vyplynulo, že šlo o platbu K. K. (a nikoliv tedy úpadkyně) žalované z důvodu, který soudu odmítla sdělit. Odvolací soud rovněž podle ní zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když provedl důkaz listinou předloženou žalobcem soudu prvního stupně teprve poté, co byly předneseny závěrečné návrhy po poučení dle ustanovení §119a o. s. ř.
Tyto otázky však postrádají potřebný judikatorní přesah, neboť jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu s dopadem jen pro konkrétní věc a napadené rozhodnutí proto zásadně právně významným nečiní. Dovolatelkou tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud prováděl důkazy v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř., nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130) již proto, že odvolací soud nepochybil, provedl-li důkaz listinou předloženou žalobcem před vyhlášením rozhodnutí soudem prvního stupně (§119a odst. 1 o. s. ř.).
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde.
Odvolací soud opřel napadené rozhodnutí o právní závěr, že dohoda o změně platebního místa je neplatná, jednak proto, že ji neuzavřel účastník smlouvy o poskytnutí finanční výpomoci D. K., jednak proto, že společnost F. C. s.r.o. zastoupená Ing. T. K. tento úkon neučinila vážně a od počátku neměla v úmyslu se dohodou řídit, jak vyplývá z jejího pozdějšího počínání, kdy podala návrh na exekuci pro celou dlužnou částku a pohledávku vyplývající ze smlouvy o poskytnutí finanční výpomoci v celé výši postoupila. Lze sice připustit, že závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dohody pro rozpor s ustanovením §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) není správný, protože podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, č. j. 31 Cdo 135/2007, smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle, nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, ale podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.), z obsahu spisu však neplyne, že by se žalobce, popřípadě úpadkyně neplatnosti uvedené dohody pro omyl dovolávali. V této věci ovšem právním základem pro napadené rozhodnutí bylo řešení dvou právních otázek, přičemž k vyhovění žalobě postačuje, byla-li ve prospěch žalobce vyřešena jedna z nich. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. října 2005, č. j. 29 Odo 663/2003, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006, formuloval právní názor, podle něhož spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Uvedený závěr, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchýlit, lze nepochybně vztáhnout i na tuto věc, kde otázka neplatnosti dohody o změně smlouvy, jíž se nezúčastnily všechny osoby, které uzavřely smlouvu původní, nemůže být považována za otázku zásadního právního významu, protože její řešení vyplývá přímo z textu ustanovení §493 obč. zák., podle něhož závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud tento zákon nestanoví jinak, a odvolací soud ji posoudil (stejně jako předtím soud prvního stupně) v souladu s citovaným ustanovením zákona.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu