ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.669.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 669/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C., L.., , zastoupené JUDr. P. B., advokátem, se, proti žalovaným 1) Ing. J. S., a 2) P. O. a. s., se, zastoupené JUDr. J. S., Ph.D., advokátem, , o zaplacení částky 3,031.615,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 91/97, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2006, č. j. 7 Cmo 265/2004-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Druhá žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 19. února 2003, č. j. 22 Cm 91/97-100, kterým Krajský soud v Ostravě uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 3,031.615,71 Kč s 18,5% úrokem od 1. května 1996 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolatelka namítá, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přisuzujíc zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé řešení otázky, zda právní úkon (prohlášení ručitele ze dne 20. května 1994) lze považovat za platný právní úkon, když tento úkon učinil Ing. Z. V. nikoliv jako zástupce druhé žalované ve smyslu ustanovení §15 obchodního zákoníku, ale jako člen jejího představenstva. Šlo tak o právní úkon, který je nutno považovat za „vlastní jednání“ společnosti, přičemž nebyl učiněn způsobem, kterým jedná její statutární orgán.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, protože podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Je tomu tak proto, že dovolací námitka nesprávného právního posouzení směřuje proti závěrům, které odvolací soud učinil poté, kdy se zabýval tvrzeními druhé žalované o neplatnosti prohlášení ručitele ze dne 20. května 1994 uplatněnými v odvolání v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř. Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. října 2008, č. j. 21 Cdo 4841/2007, dovodil, že předestře-li účastník ve sporném řízení teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolacím řízení) nová v dosavadním řízení neuplatněná tvrzení a navrhne k nim provedení důkazu (a nejde o případy uvedené v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř.), nesmí odvolací soud k těmto tvrzením přihlížet a ani sám z vlastní iniciativy provádět důkazy, které by toto (nepřípustné) tvrzení měly objasňovat, bez ohledu na to, že z takového tvrzení by mohla vyplývat absolutní neplatnost právního úkonu.
V situaci, kdy druhá žalovaná v řízení před soudem prvního stupně učinila nesporným, že „převzala“ ručitelský závazek, a její obrana byla založena na tvrzení, že věřitel nepostupoval řádně při vymožení dluhu proti dlužníkovi, a tvrzení o neplatnosti ručitelského závazku proto, že nebylo podepsáno osobou oprávněnou tak učinit, uplatnila až v odvolacím řízení, jímž se odvolací soud nemohl zabývat, když mohl přezkoumávat jen správnost závěrů učiněných soudem prvního stupně z tvrzení a důkazů před tímto soudem provedených, je jeho závěr o povinnosti druhé žalované zaplatit žalovanou částku z titulu ručitelského závazku věcně správný.
Jelikož dovolání druhé žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu