ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.685.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 685/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně PROMET CZECH s.r.o. , se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 41/3138, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 45 19 66 13, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalovanému R. K. , o zaplacení částky 333.519,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 342/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2012, č. j. 17 Co 465/2011-155, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 4 C 342/2008-125, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 333.519,- Kč se zákonným úrokem z prodlení uvedeným ve výroku (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož žalobkyně jako prodávající uzavřela dne 22. prosince 1998 se společností Slévárna Břeclav, s.r.o. (dále jen „společnost“) jako kupující kupní smlouvu, na základě níž dodávala společnosti surové železo. Následně byly mezi týmiž subjekty uzavřeny další dvě kupní smlouvy obdobného obsahu. Všechny tři smlouvy podepsal za společnost žalovaný jako jednatel společnosti. Ve smlouvách byla dohodnuta tzv. výhrada vlastnictví, podle níž dodané zboží zůstává ve vlastnictví prodávající do doby úplného uhrazení kupní ceny. Žalovaný však s dodanou surovinou nakládal dříve, než se společnost stala její vlastnicí (surové železo nechal zpracovat na výrobky), a vystavené faktury nebyly uhrazeny. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. září 2003, č. j. 3 T 536/2002-267, byl žalovaný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v rozhodném znění (dále jen „trestní zákon“), jehož se dopustil tím, že jako jednatel společnosti, poté, co uzavřel se žalobkyní zmíněné kupní smlouvy na dodávky surového železa, přičemž částky vyfakturované žalobkyní za dodávky surového železa neuhradil a surové železo nechal zpracovat na výrobky přesto, že věděl, že na základě kupních smluv se zavázal k výhradě vlastnického práva, spočívající v tom, že dodané zboží zůstává ve vlastnictví prodávající a odklad nabytí vlastnického práva kupující ke zboží trvá do doby, kdy kupující zaplatí celou jeho kupní cenu, čímž prodávající způsobil škodu. V adhezním řízení byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 342.034,40 Kč, avšak tento výrok o náhradě škody byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2004, č. j. 9 To 674/2003-282, k odvolání žalovaného zrušen.
Na majetek společnosti byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2002, č. j. 44 K 30/2001-68, prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila pohledávku představující neuhrazené kupní ceny do konkursu, pohledávka byla zjištěna, žalobkyně však byla uspokojena jen částkou 8.515,40 Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2005, č. j. 44 K 30/2001-366, byl konkurs na majetek společnosti zrušen po splnění rozvrhového usnesení.
Odvolací soud citoval ustanovení §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a k němu uvedl, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt, je soud vázán výrokem, že trestný čin, přestupek či jiný správní delikt byl spáchán, a výrokem o tom, kdo jej spáchal; není však vázán odůvodněním trestního rozsudku a není nikterak omezeno oprávnění civilního soudu vyvodit občanskoprávní důsledky z určité skutečnosti, byť by skutkový děj naplňoval skutkovou podstatu trestného činu. Přestože ve vymezení skutku, kterým se žalovaný dopustil trestného činu podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, je uvedeno, že tímto svým jednáním způsobil žalobkyni škodu, neznamená to bez dalšího, že civilní soud nemůže sám posoudit odpovědnost žalovaného za škodu podle občanského nebo obchodního zákoníku.
S odkazem na ustanovení §133 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud zdůraznil, že žalovaný byl jednatelem, tedy statutárním orgánem společnosti. Jak ze skutkových tvrzení, tak z výroku rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. září 2003, č. j. 3 T 536/2002-267, je zřejmé, že k tvrzené škodě došlo v souvislosti s jednáním žalovaného jako jednatele společnosti. Přitom jednání uskutečněné statutárním orgánem společnosti zavazuje společnost, nikoliv statutární orgán, jednatele, jako fyzickou osobu. Žalovaný jednal jménem společnosti, nikoliv jménem svým, a proto právní důsledky jednání žalovaného jako jednatele stíhají společnost. Žalovaný neodpovídá žalobkyni za vzniklou škodu, za tuto škodu odpovídá společnost, bez ohledu na skutečnost, že v jednání žalovaného byla shledána trestná činnost.
Za nesprávný považoval odvolací soud názor žalobkyně, že žalovaný ručí za závazky společnosti ve smyslu ustanovení §106 obch. zák. Taková odpovědnost na daný případ nedopadá, neboť žalovaný jako společník neměl nikdy nesplacený svůj vklad do společnosti. Stejně nelze aplikovat ani ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §194 odst. 6 obch. zák. (v rozhodném znění). Základním předpokladem pro aplikaci těchto ustanovení totiž je, aby členové představenstva (resp. jednatelé) za škodu odpovídali své mateřské společnosti a nikoliv třetím osobám. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován, a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř. se neřídil rozhodnutím vydaným v trestním řízení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2776, C. H. Beck), zdůrazňuje, že soud je v občanskoprávním řízení ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vázán odsuzujícím pravomocným trestním rozhodnutím, a to v rozsahu, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. září 2003, č. j. 3 T 536/2002-267, jsou podrobně popsány okolnosti, které v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného vedly ke vzniku škody, a bylo tudíž závazně rozhodnuto o tom, že došlo ke zpronevěře majetku žalobkyně, že zpronevěru spáchal žalovaný a škoda, která vznikla, byla v příčinné souvislosti s tímto skutkem způsobena žalobkyni. Nárok na úhradu žalované částky byl vždy opírán o trestní odpovědnost žalovaného. Náhradu škody v případě, kdy statutární orgán poruší sjednanou výhradu vlastnictví, považuje dovolatelka za zcela standardní a zákonný nárok, pokud právě statutární orgán je následně za toto porušení odsouzen a v rámci odsuzujícího rozhodnutí je vedle trestu taktéž uložena povinnost k náhradě škody.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a proto se zabýval správností posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného.
Podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Z ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vyplývá, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2).
Podle ustanovení §375 obch. zák. bylo-li porušení povinnosti ze závazkového vztahu způsobeno třetí osobou, které povinná strana svěřila plnění své povinnosti, je u povinné strany vyloučena odpovědnost jen v případě, kdy je u ní vyloučena odpovědnost podle §374 a třetí osoba by rovněž podle tohoto ustanovení nebyla odpovědnou, kdyby oprávněné straně byla přímo zavázána místo povinné strany.
Výkladem a aplikací ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/1998, rozsudek ze dne 26. září 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/1999, rozsudek ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 3213/2007, usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/2008, které jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). V nich formuloval závěr, podle něhož je soud ve smyslu uvedeného ustanovení vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. V trestním řízení je pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaký následek tímto skutkem poškozenému vznikl.
Závěr odvolacího soudu, který učinil při výkladu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. co do vázanosti soudu rozhodujícího v občanskoprávním řízení rozhodnutím příslušných orgánů, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že i když je způsobení škody na cizím majetku znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, za který byl žalovaný odsouzen v trestním řízení, není tím vyloučena aplikace ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., resp. §375 obch. zák. Odsouzení jednatele právnické osoby v trestním řízení nemá vliv na posouzení jeho pasivní věcné legitimace v občanskoprávním řízení o náhradu škody. Jednání jednatele společnosti je jednáním společnosti, podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. jednatel společnosti za škodu takto způsobenou neodpovídá, účinky a důsledky tohoto jednání se přičítají společnosti.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu