ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.835.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 835/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně NTC STAVEBNÍ TECHNIKA spol. s r. o ., se sídlem v Novém Městě nad Metují, V Aleji 654, PSČ 549 01, identifikační číslo 63 22 11 52, zastoupené Mgr. Petrem Renthem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Karlovo náměstí 88, PSČ 547 01, proti žalovanému R. Š. , zastoupenému Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 500, PSČ 530 02, o zaplacení částky 125.453,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 95/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, sp. zn. 12 Cmo 180/2008-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8.949,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č. j. 36 Cm 95/2006-71, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 125.453,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž byly mezi účastníky uzavřeny dvě smlouvy označené jako Dohody o zapůjčení stavební mechanizace, na jejichž základě žalobkyně poskytla žalovanému do nájmu na dobu určitou tzv. vibrační desku (smlouva ze dne 24. května 2004) a dále přívěsný vozík (smlouva ze dne 24. srpna 2004). Smlouvu ze dne 24. května 2004 odvolací soud právně posoudil jako smlouvu o nájmu věci podle ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a smlouvu ze dne 24. srpna 2004 jako smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). V obou případech dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni (v případě smlouvy ze dne 24. května 2004 vzhledem k zákonné úpravě odpovědnosti za škodu podle §368 a §373 obch. zák., v případě smlouvy ze dne 24. srpna 2004 s odkazem na dohodu účastníků o odpovědnosti za škodu ve smlouvě) v důsledku nevrácení předmětu nájmu žalovaným žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek zásadního právního významu, které specifikoval jako posouzení 1. zda lze na právní vztah mezi účastníky aplikovat ustanovení občanského zákoníku o podnikatelském nájmu movitých věcí, 2. zda je přenesení odpovědnosti za škodu (ztrátou) smluvním ujednáním stran v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku, 3. zda je soud vázán závěry orgánu veřejné moci uvedenými v jeho rozhodnutí, není-li prokázán opak, 4. zda je správný závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouvu nelze prodloužit, pokud následně dojde ke ztrátě předmětu nájmu, 5. zda je správný závěr odvolacího soudu, že ztráta věci je prokázána tím, že věc není vrácena pronajímateli včas, 6. zda v projednávané věci není nutné zkoumat, jakým způsobem ke ztrátě věci došlo, 7. jaký je obsah pojmu „ztráta“, když ztráta věcí nebyla prokázána, 8. zda lze dovozovat prodlení žalovaného s vrácením vibrační desky k okamžiku její ztráty, ačkoli soud zjistil, že vůlí stran projevenou dne 24. srpna 2004 bylo vrácení desky i vozíku až 25. srpna 2004, kdy mělo dojít k jejich ztrátě a 9. podle jakého právního předpisu je nutno posuzovat náhradu škody, jde-li o právní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Otázky aplikace právní úpravy o podnikatelském nájmu movitých věcí podle §721 obč. zák. (dovolací námitka pod bodem 1), posouzení, zda je přenesení odpovědnosti za škodu (ztrátou) smluvním ujednáním stran v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku (bod 2) a otázka, podle jakého právního předpisu je nutno posuzovat náhradu škody, jde-li o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (bod 9), nejsou otázkami zásadního právního významu, když závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem ani judikaturou dovolacího soudu. Smlouvy uzavřené mezi účastníky jako podnikateli se týkaly jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.). Podle §261 odst. 6 věta první obch. zák. (ve znění účinném v době uzavření smluv) smlouvy mezi podnikateli, které nejsou upraveny v hlavě II části třetí obchodního zákoníku a jsou jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem, a to kogentní vždy a dispozitivní pokud smlouva nemá vlastní úpravu, která by měla přednost (shodně srov. Ivana Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv Obchodní zákoník, C. H. Beck, 12. vydání, Praha 2009, s. 839). Odpovědnost za škodu upravená v obchodním zákoníku se použije proto i na smlouvy uzavřené mezi účastníky jako podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Podle §263 obch. zák. je pak úprava odpovědnosti za škodu (§373 až §386 obch. zák) úpravou dispozitivní (s výjimkou §376, §382, §384 a §386). Odvolací soud nepochybil, použil-li na smlouvu ze dne 24. května 2004 úpravu závazku jí nejbližší (§491 odst. 2 obč. zák.), tedy úpravu smlouvy o nájmu věci (§663 a násl. obč. zák.) a na smlouvu ze dne 24. srpna 2004 úpravu smlouvy o nájmu dopravního prostředku (§630 a násl. obch. zák.), když obsah smlouvy zahrnoval podstatné náležitosti tohoto smluvního typu (§269 obch. zák.).
K otázce odpovědnosti nájemce za škodu v případě nevrácení předmětu nájmu pronajímateli se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku uveřejněném pod číslem 20/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že vrátit věc pronajímateli po skončení nájmu je základní povinností nájemce. Odpovědnost za škodu se odvozuje z porušení povinnosti pronajatou věc po uplynutí sjednané doby pronajímateli vrátit. To platí i za situace, že nemožnost vrátit předmět nájmu pronajímateli - a splnit tak svůj závazek - způsobila jeho odcizením třetí osoba (nezjištěný pachatel). Proto ani dovolatelem vznesená námitka, že vzhledem k odcizení předmětů nájmů nebyl žalovaný v prodlení s jejich vrácením (bod 8), nezakládá otázku zásadního právního významu, neboť závěry odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu v důsledku nevrácení předmětu nájmu žalobkyni jsou s citovaným rozhodnutím v souladu.
Posouzení vázanosti soudu závěry orgánu veřejné moci uvedenými v jeho rozhodnutí (bod 3 dovolacích námitek) nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože řešením těchto otázek se nezabýval a své rozhodnutí na nich nezaložil. Určující význam pro rozhodnutí odvolacího soudu neměla a nečiní je tak rovněž právně významným, ani otázka prodloužení nájemní smlouvy, dojde-li ke ztrátě předmětu nájmu (bod 4). Odvolací soud navíc závěr o neobnovení nájemní smlouvy ze dne 24. května 2004 opřel o výklad projevu vůle smluvních stran uzavřít smlouvu o nájmu přívěsného vozíku (24. srpna 2004) za účelem vrácení vibrační desky, to vše po uplynutí doby nájmu vibrační desky. Na otázce (toliko na ní) o neobnovení smlouvy o nájmu v případě ztráty předmětu nájmu tak odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných či neúplných skutkových závěrů odvolacího soudu dovolatelem specifikované pod body 5, 6 a 7. Jde o dovolací námitky směřující do skutkových závěrů odvolacího soudu o ztrátě věci (bod 5) a o způsobu, jak ke ztrátě věci mělo dojít (bod 6). Skutkovým hodnocením - posuzováno podle obsahu dovolání - jsou i dovolatelem pod bodem 7 napadané závěry odvolacího soudu o ztrátě věcí, které byly předmětem uzavřených smluv mezi účastníky. Zpochybňuje-li dovolatel uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.157,50 Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.491,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu