ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.974.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 974/2020-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně SKD TRADE, a. s. , se sídlem v Praze 9, Kolbenova 917/5d, identifikační číslo osoby 15269507, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované RUDOS RUŽOMBEROK, s. r. o. , se sídlem ve Štiavničce 190, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36002968, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o dodání náhradního plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 248/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 39 Co 329/2019-411, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 33 444 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 52 C 248/2014-373 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované povinnost dodat do 30 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni 102 kusů kompletních ojnic, číslo ID 2 – 4 V – 8120 – 004, číslo katalogu 24 V 8120004, zabalených do beden, a to včetně atestů – inspekčních certifikátů 3.1 dle ČSN N 10204, atestů materiálu – chemického složení, atestů – ultrazvukovou zkouškou a protokolu o měření (výrok I), a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 725 510,90 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 47 741,50 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (první výrok); a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 4 356 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná včasné dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, včetně rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku do doby rozhodnutí o dovolání.
Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Má za to, že žalovaná v dovolání přichází s vlastní skutkovou verzí zpochybňující hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění soudů a „uměle konstruuje“ otázku, kterou soudy nehodnotily.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka s poukazem na to, že odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že se vztah mezi účastnicemi řídí Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (vyhlášenou pod č. 160/1991 Sb., dále jen „Vídeňská úmluva“) a právem Slovenské republiky, tvrdí, že odvolací soud formuloval a následně aplikoval hmotněprávní domněnku: „Pokud si strany kupní smlouvy mezi sebou neujednaly, že předmětem kupní smlouvy mělo být zboží použité, má se za to, že předmětem kupní smlouvy mělo být zboží nové“, aniž by při její aplikaci zjišťoval obsah slovenského práva. Je přesvědčena, že tato hmotněprávní domněnka v právu Slovenské republiky nemá žádný základ, a má za to, že se odvolací soud při řešení otázky „zjištění a aplikace cizozemského práva“ odchýlil od jí citovaných usnesení Nejvyššího soudu.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz ). Na řešení otázky „zjištění a aplikace cizozemského práva“ ve vztahu k citované „hmotněprávní domněnce“ však napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud vztah účastníků posuzoval podle Vídeňské úmluvy, jež je součástí právního řádu České republiky. Slovenské právo považoval za rozhodné a aplikoval jej pouze pro otázku promlčení, kterou Vídeňská úmluva neřeší (srov. odstavce 18 a 19 napadeného rozsudku). Svůj závěr, že v dané věci bylo předmětem smlouvy dodání nových (nikoliv použitých) ojnic nezaložil na „hmotněprávní domněnce“, jejíž existenci měl podle dovolatelky zjišťovat ve slovenském právu, nýbrž na výkladu uzavřené kupní smlouvy založeném na skutkových zjištěních, že „ve smlouvě není uvedeno, že by mělo jít o zboží použité“ a že „se v následných zápisech v souvislosti s dodáním náhradního plnění mluví o nových ojnicích“, přičemž opačný závěr (o sjednání dodávky použitých ojnic) podle odvolacího soudu nevyplynul ani ze svědecké výpovědi jednatele žalované.
Ve světle výše uvedeného nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani navazující otázka „zda je při aplikaci Vídeňské úmluvy přípustné uplatnit hmotněprávní domněnku bez zjištění obsahu cizího práva, kterým se hmotněprávní domněnka řídí“, kterou má dovolatelka za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť ani na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Namítá-li dovolatelka v souvislosti s touto otázkou, že z provedeného dokazování nevyplývá sjednání dodávky nových ojnic, patrně přehlíží, že dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil možnost dohodnout se dodatečně na reklamaci zboží (ojnic) v situaci, kdy jí nebyly vady zboží včas oznámeny podle čl. 39 odst. 1 Vídeňské úmluvy a právo žalobkyně z vad zboží proto zaniklo. Domnívá se, že otázka, „zda může dojít k obnově prekludovaného práva z vad zboží dle čl. 39 Vídeňské úmluvy“, dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Ani pro řešení této otázky není dovolání přípustné, neboť odvolací soud závěr o tom, že žalobkyně je oprávněna požadovat práva z vad zboží, ačkoliv je včas neoznámila, založil na více samostatných (vzájemně nezávislých) právních důvodech. Primárně dovodil, že nelze dovozovat, že by právo žalobkyně zaniklo podle čl. 39 odst. 1 Vídeňské úmluvy, neboť podle jejího čl. 40 se žalovaná nemůže dovolávat ustanovení článků 38 a 39 této úmluvy v situaci, kdy bylo sjednáno dodání ojnic nových (nepoužitých), žalovaná dodala ojnice použité, a musela tak vědět, že dodává zboží, které neodpovídá smlouvě. K tomu doplnil, že ani neuplynula dvouletá lhůta pro oznámení vad zboží podle čl. 39 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Poté odkázal na dispozitivní charakter uvedených ustanovení Vídeňské úmluvy a zdůraznil, že i v těchto vztazích má smluvní volnost účastníků přednost a je tak možná dodatečná dohoda o reklamaci, i když by byla jinak nedůvodná (podle dalších závěrů odvolacího soudu byla dne 26. 3. 2012 uzavřena platná dohoda účastnic o způsobu vyřešení reklamace). V situaci, kdy první z citovaných důvodů (aplikace čl. 40 Vídeňské úmluvy a neuplynutí lhůty podle jejího čl. 39 odst. 2) nebyl dovoláním relevantně zpochybněn, nemůže být dovolání přípustné pro řešení správnosti druhého z nich, zpochybněného v dovolání prostřednictvím dovolatelkou předložené otázky. Zpochybnění jen některého z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatelky, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část jeho prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalovaná tak je povinna nahradit žalobkyni její účelně vynaložené náklady. Ty sestávají (podle §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 27 340 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – předmětem sporu bylo nepeněžité plnění (závazek žalované), jehož hodnotu lze vyjádřit v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 38/2001) částkou 4 759 699,92 Kč, tj. ekvivalentem částky 185 094,30 EUR (smluvně sjednané ceny 102 kusů ojnic) podle kurzu (1 EUR = 25,715 Kč) vyhlášeného Českou národní bankou ke dni 10. 3. 2020 (podání vyjádření k dovolání) – dále z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 5 804,40 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 33 444 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě stanovené podle §160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu