ECLI:CZ:NS:2018:32.ND.56.2018.1
sp. zn. 32 Nd 56/2018-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně K. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby 00025429, o náhradu škody ve výši 152 074 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 322/2016, o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 322/2016 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě předložil podle §12 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spis Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k rozhodnutí o návrhu žalobkyně, aby věc – o náhradu škody ve výši 152 074 Kč způsobené nesprávným úředním postupem – průtahy při výkonu státní moci, která je u něho vedena pod sp. zn. 32 C 322/2016 – byla přikázána z důvodu vhodnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Vhodnost k přikázání věci žalobkyně odůvodňuje hospodárností řízení spojenou se zamezením možných účelových negativních postupů v rámci ostravské justice, sídlem žalované a možností docílení efektivního a spolehlivého zjištění skutkového stavu pro účely rozhodnutí.
Žalovaná se k výzvě Okresního soudu v Ostravě k návrhu na přikázání věci nevyjádřila.
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. Podle §12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Ostravě a Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jemuž má být věc přikázána, návrh na přikázání věci projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Důvody vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde však, jak již bylo uvedeno výše, zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by tak mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Podle §11 odst. 1 věty první o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný.
Podle §11 odst. 2 o. s. ř. platí, že je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně této zákonné možnosti [příslušnosti soudu na výběr daného] využila a žalobu podala u Okresního soudu v Ostravě, v jehož obvodu došlo podle žalobkyně ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy [srov. §87 písm. b) o. s. ř.]. Bylo tedy jen rozhodnutím žalobkyně, že žalobu nepodala u obecného soudu žalované [srov. §84 o. s. ř.], jímž je podle §85 odst. 5 o. s. ř. okresní soud [Obvodní soud pro Prahu 2], v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu a jemuž přikázání věci z důvodu vhodnosti nyní navrhuje.
Žalobkyní uváděné důvody, resp. vyslovené obavy podle Nejvyššího soudu nejsou způsobilé prolomit výše popsaný ústavní princip, protože žalobkyně neuplatňuje žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že by požadovaná delegace věci k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 mohla vést k hospodárnějšímu, rychlejšímu či po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci. Takové okolnosti neplynou ani z obsahu spisu. Pokud pak žalobkyně odůvodňuje vhodnost přikázání věci navrženému soudu „zamezením možných účelových negativních postupů v rámci ostravské justice“, je třeba uvést, že důvodem k delegaci věci z důvodu vhodnosti nemůže být ani případná nedůvěra žalobkyně v Okresní soud v Ostravě jako místně příslušný soud. Tuto skutečnost samu o sobě zákon nezohledňuje v otázce místní příslušnosti, pro niž stanoví objektivní a jednoznačná pravidla v §84 až §89a o. s. ř., která nelze obcházet subjektivními názory účastníků. Je-li nedůvěra účastníka k soudu podložena skutečnostmi takové povahy a intenzity, že vyvolávají důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců, pak je třeba postupovat podle ustanovení o vyloučení soudců (§14 a násl. o. s. ř.), když žalobkyně jako účastnice řízení má právo se vyjádřit k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, a může uplatnit námitku podjatosti (srov. §15a o. s. ř.), a jsou-li vyloučeni všichni soudci příslušného soudu, je namístě delegace nutná (§12 odst. 1 o. s. ř.). Delegace vhodná podle §12 odst. 2 o. s. ř. tedy z uvedených důvodů nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud proto návrhu žalobkyně na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2 z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle §12 odst. 2 o. s. ř. tomuto soudu nepřikázal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. 3. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu