ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.100.2003.1
sp. zn. 32 Odo 100/2003-128
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně L., spol.s r.o., zastoupené JUDr. J. R., advokátkou, proti žalované Ing. M. V., podnikatelce, zastoupené JUDr. E. R., advokátkou, o zaplacení 207.328,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 508/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002, č.j. 1 Cmo 284/2001-111, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002, č.j. 1 Cmo 284/2001-111 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, č.j. 5 Cm 508/93-95, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, č.j. 5 Cm 508/93-95, tak, že žalobu o zaplacení 207.328,- Kč zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, uplatněný 15.4.1997, je promlčen, neboť pohledávka, která je předmětem řízení, vznikla v roce 1992, a tedy i při případné aplikaci §397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) čtyřletá promlčecí doba marně uplynula. Žalobkyně původně vymáhala zaplacení uplatněného nároku z titulu uzavřené smlouvy o dílo a až ve svém podání ze dne 15.4.1997 nárok odůvodnila bezdůvodným obohacením žalované. Proto odvolací soud při posuzování námitky promlčení vycházel z data uplatnění nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně nárok žalobkyně kvalifikoval, aniž by předtím rozhodl o změně návrhu, a to i přesto, že návrh byl původně odůvodněn jako cena plnění z uzavřené smlouvy o dílo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na §237odst. 1 písmeno a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod spatřuje v §241a odst. 2 písmeno b) o. s. ř., když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání uvádí, že žaloba byla podána v listopadu 1993 a byla koncipována jako žaloba na zaplacení. Řízení před soudem prvního stupně potvrdilo zájem obou stran na uzavření smlouvy o dílo , a pokud bylo právní posouzení takového jednání jiné, mohlo se jednat o nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 obch. zák. V žalobě byl sice odkaz na uzavřenou smlouvu o dílo, ale žalobní petit zněl na zaplacení částky 207.328,- Kč. Má za to, že není rozhodné, zda žalované vznikla povinnost plnit na základě smlouvy o dílo, či smlouvy nepojmenované, případně zda se jednalo o bezdůvodné obohacení. Namítá dále, že bylo v její dispozici v průběhu řízení upřesnit či doplnit právní názor zejména s ohledem na to, s jakým výsledkem je prováděno důkazní řízení. Samotná námitka promlčení byla žalovanou vznesena až v průběhu odvolacího řízení, v jehož rámci odvolací soud právně kvalifikoval nárok žalobou uplatněný jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žaloba proto byla podána včas, i když požadované plnění bylo později soudem kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, vycházející ze skutkového stavu věci, a proto navrhuje jeho zamítnutí. Domnívá se však, že žalobkyně neprovedla pouze upřesnění žaloby, nýbrž její změnu ve smyslu ust. §95 o. s. ř. a s tím souvisí i právní posouzení sporu. Poukazuje na to, že žalobkyně požadovala zaplacení 207.328,- Kč z titulu smlouvy o dílo a svůj návrh nezměnila ani po té, co byla žaloba pro neprokázání uzavření takové smlouvy zamítnuta. Další dokazování se proto ubíralo stejným směrem, tedy že žalobkyně jednala v domnění, že žalovaná s ní uzavře smlouvu apod. Nijak však nebylo prokazováno, že se žalovaná obohatila, jak a jakým způsobem a v jakém rozsahu by měla získat majetkový prospěch a v jakém rozsahu se měl její majetek zmenšit. Změna žaloby je přitom podmínkou pro to, aby žalobce mohl požadovat stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu. Hmotně právní účinky změny návrhu nastanou dnem, kdy soudu dojde tato změna, popř. dnem, kdy by změnu podání učinil účastník do protokolu. Běh promlčecích a prekluzivních lhůt takto uplatněných práv se proto staví právě tímto dnem, nikoliv dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písmeno a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., v případě přípustného dovolání dovolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písmeno a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., i když dovoláním výslovně nebyly namítány (tzv. zmatečnostní vady).
Žalobkyně opírala uplatněný nárok o smlouvu o dílo, případně jinou innominátní smlouvu. Z podání ze dne 15.4.1997, z něhož vycházel také při svém rozhodování odvolací soud, je zřejmé, že měla za nesporné, že závazkový právní vztah mezi účastníky existoval a je podle ní nerozhodné, zda povinnost k úhradě žalované částky vznikla z titulu smlouvy o dílo či innominátního kontraktu, případně zda se jednalo o bezdůvodné obohacení, aniž by jakkoliv blíže případné bezdůvodné obohacení vymezila z hlediska skutkového.
Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru (ostatně shodnému se závěrem soudu prvního stupně), že smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla a nárok na zaplacení uplatněné jistiny posoudil z pohledu právního důvodu bezdůvodného obohacení s tím, že vycházel primárně z tvrzení žalobkyně obsažených v jejím podání ze dne 15.4.1997 (odlišných od tvrzení obsažených v žalobě, která vycházela ze smlouvy o dílo), změnil nejen právní kvalifikaci nároku, který byl předmětem řízení, ale vyšel též z jiných skutkových okolností než těch, které byly obsahem podané žaloby (tvrzená existence smlouvy o dílo) a které též podřadil pod hypotézu jiné právní normy, aniž by tento jeho procesní postup vycházel z §95 o. s. ř. za použití §211 o. s. ř. Skutková podstata obou zmíněných právních institutů (smlouva o dílo a bezdůvodné obohacení) přitom vykazuje jiné obsahové a formální náležitosti (dále blíže srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. Odon 30/94/Fa ze dne 20. dubna 1995, publikovaný v časopise Právní praxe v podnikání č. 12/95, str. 20 a dále usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, publikované v Soudní judikatuře 1/98, pod číslem 4, str. 7).
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§95 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§95 odst. 2 o. s. ř.)
Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení §95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. §211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat.
O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
Uváděná změna právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku s nutnou reflexí v rovině skutkových tvrzení může však být provedena pouze žalobkyní, která jediná je v souladu se zásadou dispoziční, kterou je občanské soudní řízení sporné ovládáno a na níž je toto řízení rovněž vystavěno, oprávněna nakládat předmětem řízení, nikoliv soud.
Změnil-li tedy odvolací soud právní kvalifikaci nároku bez toho, aby tak učinil v přímé návaznosti na dispoziční úkon žalobce – podání ze dne 15.4.1997, jež významně mění jeho skutková tvrzení a které je také nutno posuzovat podle jeho obsahu ve smyslu §41 odst. 2 o. s. ř. – aniž rozhodl o změně žaloby, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí už z tohoto důvodu nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, přičemž stejnou vadou trpí též rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto, aniž by se věcně zabýval uváděnými důvody v dovolání a aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu první stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2,3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 poslední věta).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně 14. května 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu