ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1056.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1056/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce M. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované T. s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 122.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 49/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č.j. 4 Cmo 63/2003-39, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č.j. 4 Cmo 63/2003-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 122.000,- Kč jako úplaty podle mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky, na základě které se jako mandatář zavázal vykonávat pro žalovanou (mandanta) inženýrskou činnost při přípravě a realizace staveb za úplatu, která měla být účtována mandatářem mandantovi formou měsíčních faktur. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná, ač neukončila smlouvu výpovědí, mu přestala zadávat práci a za tuto dobu mu odmítla proplatit jím požadovanou částku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2003, č.j. 51 Cm 49/2000-20, žalované uložil zaplatit žalobci 20.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co do zbývající částky ve výši 102.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o povinnosti žalobce uhradit žalované náklady řízení ve výši 10.416,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena dne 30. března 1998 mandátní smlouva, v níž byl dohodnut předmět plnění a cena prací. Žalobci se v řízení nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že se žalovanou sjednal paušální výši odměny, kterou by mu byla žalovaná povinna měsíčně hradit bez ohledu na skutečně provedené práce. Ve vazbě na skutkové zjištění, že žalobce pro žalovanou prováděl práce pouze v měsíci červenci 1999, zatímco po zbývající období do konce roku 1999 pro ni žádné práce ve smyslu uzavřené smlouvy nevykonával, vyšel z ustanovení §571 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a žalobci přiznal pouze dohodnutou částku 20.000,- Kč (za červenec 1999), která odpovídá bodu 3 předmětné smlouvy za činnosti při plném využití pracovních dní, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. V této souvislosti soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalobní nárok by ve zbývajícím rozsahu nebylo možné přiznat ani za situace, pokud by soud dospěl názoru, že sjednaná odměna charakter paušální platby měla. Žalobce totiž v předmětném období pro žalovanou již žádnou odbornou činnost nevykonával, což uvedl i sám, takže přiznání odměny v plné výši by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle ustanovení §265 obch. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2004, č.j. 4 Cmo 63/2003-39, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 102.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 15.500,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v odvoláním žalobce nenapadeném vyhovujícím výroku ve věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že se žalobce zavázal vykonávat práce podle pokynů mandanta a v důsledku toho odvisela náplň jeho činnosti právě od těchto pokynů, dospěl k závěru, že pokud žalovaná (mandant) po určitou dobu tyto pokyny, případně úkoly žalobci nezadávala, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobce. Za situace, kdy podle příslušného ujednání předmětné mandátní smlouvy mohla žalovaná smluvní vztah dohodnutý na dobu neurčitou výpovědí v dohodnuté dvouměsíční výpovědní době ukončit a kdy tato výpověď byla žalobci doručena až v říjnu 1999, vznikl podle odvolacího soudu žalobci nárok na úplatu i za měsíce srpen až prosinec 1999. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl i ve zbývajícím rozsahu žalobního nároku.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovoláním. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že závěr o oprávněnosti nároku žalobce na zaplacení paušální částky 20.000,- Kč za každý kalendářní měsíc, k němuž dospěl ve vazbě na zjištění o neplnění povinnosti žalované dávat žalobci pokyny k pracovní činnosti, nemá oporu jak v textu předmětné mandátní smlouvy, tak ani v její samotné realizaci. Připouští, že žalobce sice měl vykonávat činnosti podle pokynů žalované, současně však poukazuje na skutečnost, že ve smlouvě nebyl sjednán žádný časový rozsah činnosti žalobce. Smluvně bylo pouze ujednáno, kolik by činila odměna pro případ plného časového využití pracovních dnů. Podle dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že jednotlivé platby byly skutečně stanovovány podle množství odvedené práce, což znamená, že byly závislé na pokynech žalované. Za situace, kdy žalovaná žádné pokyny k činnostem žalobce nevydávala, nebyla ze strany žalobce ani žádná činnost vykonávána a tudíž nemohla ani být hrazena. Názor odvolacího soudu, že v mandátní smlouvě byla sjednána paušální částka úhrad žalobce, tak nemůže podle dovolatelky obstát. Dovolatelka se ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní názor odvolacího soudu, založený jen na tom, že žalobci (mandatáři) vznikl nárok na úplatu podle uzavřené mandátní smlouvy i za období, kdy nevykonával žádnou práci pro žalovanou (mandanta), jelikož nemůže jít k jeho tíži, že mu žalovaná nedávala pokyny, případně úkoly, shledává dovolací soud nesprávným, neboť takový závěr nemá oporu v žádném hmotněprávním předpisu, ani v předmětné mandátní smlouvě uzavřené mezi účastníky.
Podle ustanovení §571 odst. 2 věty první obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv.
Z tohoto ustanovení, které je ustanovením dispozitivním (srov. §263 odst. 1 obch. zák.), zcela jednoznačně vyplývá, že není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost. Zákon, který tak dává účastníkům možnost smluvně se od něj odchýlit, neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla sjednána úplata (např. ve formě paušálu či za skutečně odpracované dny), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně vykonanou činnost. Pokud tedy mandatář činnost řádně nevykonal, a to z jakéhokoliv důvodu (třeba i pro okolnosti na straně mandanta), nemá na úplatu nárok.
Ustanovení §567 odst. 2 věta první obch. zák. stanoví, že činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát.
Toto ustanovení tak ukládá mandatáři řídit se při výkonu sjednané činnosti mimo jiné pokyny mandanta, přičemž však z něho nelze dovodit, že by mandatář nemohl bez pokynů mandanta činnost vykonávat. Tento případ by mohl nastat pouze tehdy, pokud by si účastníci ve smlouvě sjednali možnost výkonu činnosti mandatáře až poté, co obdrží od mandanta pokyny. Taková situace však podle skutkově zjištěného stavu v souzené věci nenastala.
Soudy nižších stupňů nebylo v nalézacím řízení zjištěno, že by účastníci v jimi uzavřené mandátní smlouvě podmínili výkon činnosti mandatáře pokyny mandanta, případně že by mandant měl povinnost dávat pokyny mandatáři. Podle obsahu spisu se mandatář (žalobce) zavázal za úplatu vykonávat pro mandanta (žalovanou) inženýrské činnosti při přípravě a realizaci staveb, přičemž oblasti a rozsah činností byly podrobně vymezeny v bodech 1.1 až 1.7 mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky. V článku 2. smlouvy se mandatář zavázal vykonávat činnost uvedenou v jejím článku 1. i další smlouvou nespecifikované činnosti dle pokynů nebo s vědomím mandanta po dobu neurčitou s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Rovněž tak podle bodu 6.3 smlouvy měl mandatář svou činnost uskutečňovat v souladu se zájmy mandanta a podle jeho pokynů.
V předmětné věci tak nejde o případ, kdy nedostatek pokynů mandanta by mandatáři bránil ve výkonu činnosti. Je tak třeba dospět k závěru, že pokyny mandanta nebyly podmínkou toho, že by jedině tehdy mohl mandatář vykonávat činnost, ke které se ve smlouvě zavázal. Ostatně ani odvolací soud, podle jehož skutkových zjištění mandant nedával mandatáři pokyny, nedovodil, že by bez pokynů mandanta mandatář nemohl činnost vykonávat.
Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že v daném případě je forma úplaty sjednaná v mandátní smlouvě, tj. zda šlo o paušální odměnu či o dohodnutou úplatu při plném časovém využití pracovních dnů, jak tomu bylo v souzené věci (viz bod 3.1 mandátní smlouvy), právně nerozhodná.
Lze tak uzavřít, že nemohl-li mandatář vykonávat činnost pro okolnosti na straně mandanta, v souzené věci pro nevydání pokynů mandantem, nezakládá to ještě mandatáři nárok na úplatu podle §571 odst. 2 obch. zák. Tím nejsou dotčeny případné jiné smluvní důsledky (například nárok na smluvní pokutu, pokud by byla za nevydání pokynů mandantem sjednána), jakož i zákonné nároky (například nárok na náhradu škody). V této souvislosti je na místě zdůraznit, že je věcí smluvních stran, aby ve smlouvě (například právě ujednáním o smluvní pokutě) pamatovaly na situaci, kdy mandant nedá mandatáři pokyny k výkonu sjednané činnosti a mandatář tak nebude moci vykonávat činnost, ke které se zavázal.
Jestliže tedy odvolací soud za situace, kdy nebylo zjištěno, že by právo mandatáře na úplatu bylo vázáno na vydání pokynů mandantem, žalobci nárok na úplatu přiznal, přestože pro žalovanou žádné práce nevykonával, postupoval s ustanovením §571 odst. 2 obch., jakož i s uzavřenou mandátní smlouvou v rozporu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. března 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu