ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1089.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1089/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně C. L., a.s., proti žalovanému L. P., o 491 816 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.zn. 5 C 225/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 2004, č.j. 22 Co 150/2003-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. P., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 19. listopadu 2002, č.j. 5 C 225/2000-93, výrokem I. zastavil řízení o zaplacení částky 40 374 Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení od 17. 12. 1996 do zaplacení, výrokem II. zamítl návrh na zaplacení částky 491 816 Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení od 17. 12. 1996 do zaplacení a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 17. 3. 1995 leasingovou smlouvu na vůz zn. Peugeot Boxer, že pro nesplnění splátek ze strany žalovaného žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupila a v důsledku tohoto po žalovaném požadovala částku ve výši odúročených leasingových splátek po odstoupení od smlouvy. Žalovaný učinil nesporným nárok na zaplacení částky 236 403,80 Kč, která představuje nezaplacené leasingové splátky do doby ukončení leasingové smlouvy, dále částku 27 617 Kč jako nedoplatek smluvní pokuty a částku 3 400 Kč za parkovné, celkem tedy 267 420, 80 Kč. Za situace, kdy předmětem sporu zůstala částka 359 806 Kč, která je představována odúročenými splátkami (nepředepsané leasingové splátky po odstoupení od smlouvy, které žalobkyně učinila splatnými), a částka 67 779,79 Kč jako daňové znevýhodnění, dospěl soud v souladu s rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 k závěru, že na zaplacení částky 359 806 Kč nemá žalobkyně nárok, protože nebylo možno učinit splatnými pohledávky (splátky leasingu) po odstoupení od leasingové smlouvy, a je-li takové ujednání ve smlouvě obsaženo, je podle §265 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) neplatné pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, které nepožívá právní ochrany. Daňové znevýhodnění ve výši 67 779,79 Kč žalobkyně soudu dostatečně neprokázala, ale i v případě, že žalobkyně měla na zaplacení daňového zvýhodnění v uvedené výši nárok, pak celkově by nárok žalobkyně činil méně, než mohla získat za prodej vozu podle znaleckého posudku znalce ustaveného soudem (350 000 Kč), proto žalobu zamítl. Řízení zastavil co do částky 40 474 Kč, když žalobkyně vzala návrh do této částky zpět a žalovaný s tímto částečným zpětvzetím souhlasil.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. února 2004, č.j. 22 Co 150/2003-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, mimo odvoláním nenapadený výrok I. o zastavení řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na zaplacení odúročených splátek leasingu po odstoupení od leasingové smlouvy nemá žalobkyně nárok, protože se může domáhat zaplacení jen splátek za dobu nájmu, tedy do odstoupení od smlouvy, a pokud v leasingové smlouvě bylo dohodnuto, že žalobkyně má nárok na zaplacení všech splátek, tedy i po odstoupení od smlouvy, je toto ujednání ve smyslu §265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, proto je neplatné. Pokud žalobkyně namítala, že nárok na zaplacení její pohledávky měl být posouzen podle §379 obch. zák. o náhradě škody, pak odvolací soud dovodil, že tento právní názor neobstojí, požaduje-li žalobkyně ve skutečnosti zaplacení leasingových splátek po odstoupení od leasingové smlouvy, a takový výkon práva nepožívá ve smyslu §265 obch. zák. právní ochrany, proto se žalobkyně nemůže úspěšně dovolat zaplacení požadované částky na základě jiného právního důvodu. Za nedůvodnou považoval odvolací námitku týkající výše ceny vráceného automobilu, neboť tržní cena odebraného automobilu byla znalcem Ing. J. L., ustanoveným soudem, náležitě zdůvodněna a soud neměl důvod o takto stanovené výši ceny pochybovat, jestliže se soudem ustanovený znalec vypořádal i s porovnáním tržních cen několika autobazarů a se závěrem předešlého znaleckého posudku Ing. Z. B.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jestliže vychází z nesprávného právního posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem (§671 občanského zákoníku), jakož i v rozporu se smlouvou ohledně dlužného nájemného. Domnívá se, že soud nesprávně posoudil vznik a výši škody, která ji porušením povinnosti žalovaného vznikla. Poukazuje, že pořídila předmět leasingu za částku 926 300,60 Kč, přičemž za platby od nájemce získala 623 300,60 Kč, a pokud za prodej předmětu leasingu získala 200 000 Kč, nemůže být správný závěr odvolacího soudu o potvrzení zamítnutí žaloby, jestliže ji tak evidentně vznikla škoda, nezískala-li po odstoupení od smlouvy zpět ani náklady, které vynaložila na pořízení předmětu leasingu. Připomíná, že vynaložila i další výdaje s leasingem spojené (pojistné, náklady na inkasní agenturu, znalečné, parkovné) a ušel ji i zisk z předmětného obchodu, proto má za to, že má právo ve smyslu §379 obch. zák. i na úhradu ušlého zisku. Je přesvědčena, že výše náhrady škody včetně ušlého zisku mohla být vypočítána jako rozdíl mezi částkami, které měla při řádném plnění leasingové smlouvy obdržet a mezi částkami, které skutečně získala, ať již od žalovaného nebo prodejem předmětu leasingu. Domnívá se, že žalovaným připomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, na řešení dané věci nedopadá, když v tomto poukazovaném rozhodnutí byl řešen případ, kdy byl požadován dluh na leasingových splátkách a dále splátky, které měly podle smlouvy nabýt splatnosti dnem odstoupení od smlouvy, kdy pohledávka byla žalována jako plnění ze smlouvy, avšak nikoliv jako náhrada škody. Odvolací soud věc nesprávně posoudil, nepřiznal-li žalobkyni ani dluh na nájemném, který prokazatelně žalovaný vůči žalobkyni měl z důvodu neplacení leasingových splátek před ukončením smluvního vztahu. Zdůrazňuje, že se z titulu náhrady škody nedomáhá přiznání zaplacení leasingových splátek, které se staly splatnými odstoupením od smlouvy, ale zaplacení škody ve výši rozdílu mezi částkami, které by žalobkyně obdržela, kdyby pro neplnění smlouvy žalovaným musela od smlouvy odstoupit, a mezi částkami, které skutečně obdržela. Dovolatelka zároveň namítá, že jí bylo znemožněno účastnit se odvolacího řízení a soud rozhodl bez její účasti. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání s tím, že napadené rozhodnutí neřešilo otázku zásadního významu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, naopak předmětná právní otázka již byla Nejvyšším soudem ČR řešena a oba soudy se touto ustálenou judikaturou řídily. Pokud žalobkyně v dovolání tvrdila, že v daném řízení uplatnila nárok na náhradu škody, připomíná, že žalobkyně i přes výzvy soudu prokazatelně tvrzenou škodu nevyčíslila, a dokonce i po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v odvolání tvrdila, že jejím ušlým ziskem jsou tzv. nepředepsané splátky leasingu po odstoupení od smlouvy. Je přesvědčen, že soudy žalobkyni právo na náhradu škody neupřely, ale že důvodem zamítnutí žaloby bylo neunesení důkazního břemene žalobkyně ohledně vyčíslení a odůvodnění toho, oč se majetek žalobkyně zmenšil a jaký zisk jí z titulu předčasného ukončení smluvního leasingového vztahu ušel. Jestliže žalobkyně připomíná, že předmět leasingu zpeněžila za nižší hodnotu, než uvažoval soud, má za to, že tato skutečnost musí jít k tíži žalobkyně a ne žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen o. s. ř.). po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť neřešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem a ani otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, když odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a v souladu s dosavadní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000) uzavřel, že žalobkyně nemá právo na náhradu škody ve výši 359 806 Kč, protože se nemůže domáhat zaplacení splátek leasingu po odstoupení od leasingové smlouvy, a pokud poté dovodil, že i když bylo v leasingové smlouvě dohodnuto, že žalobkyně má nárok na zaplacení všech splátek, tedy i po odstoupení od smlouvy, je toto ujednání ve smyslu §265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V rozporu s hmotným právem není ani závěr, že žalobkyně se nemůže úspěšně dovolat zaplacení požadované částky z titulu náhrady škody ve smyslu §379 obch. zák., jestliže za náhradu škody považovala ve skutečnosti zaplacení leasingových splátek po odstoupení od leasingové smlouvy, a takový výkon práva nepožívá ve smyslu §265 obch. zák. právní ochrany.
Poukazuje-li dovolatelka, že předmět leasingu zpeněžila jen za 200 000 Kč, je třeba přisvědčit žalovanému, že tato skutečnost nemůže jít k jeho tíži, pokud podle znaleckého posudku znalce Ing. J. L., ustanoveného soudem, byla tržní cena předmětného automobilu v době prodeje 350 000 Kč, což odpovídalo v průměru i cenám, za které se auta značky a typu, jež bylo předmětem leasingové smlouvy, v rozhodné době po ukončení leasingu prodávala. Neopodstatněná je i námitka žalobkyně, že jí nebyl přiznán ani dluh na nájemném, pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně měla při ukončení leasingové smlouvy nárok na zaplacení částky 236 403,80 Kč za nezaplacené leasingové splátky žalovaným do doby ukončení leasingu, a dále na částku 27 617 Kč jako nedoplatek smluvní pokuty, 3 400 Kč za parkovné, 1 810 Kč jako náklady znaleckého posudku a 62 779,79 Kč představující daňové znevýhodnění (po připuštění názoru, že měla žalobkyně na ně nárok).
Odvolací soud proto nepochybil, uzavřel-li, že žalobkyně neprokázala v dané věci majetkovou újmu ani ušlý zisk ve smyslu §379 obch. zák., vyšel-li ze zjištění, že součet částek, na jejichž zaplacení žalovaným měla žalobkyně nárok, nedosahoval výše ceny, kterou mohla po ukončení leasingu žalobkyně získat prodejem předmětného automobilu.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§379 a §265 obch. zák.), a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že jí bylo znemožněno účastnit se odvolacího řízení a soud rozhodl bez její účasti, uplatňuje tím vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. s tím, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze však k této vadě řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, shledal-li, že dovolání není přípustné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 15. listopadu 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu