ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1159.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1159/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobkyně Č. p. a. s., proti žalované L. n., akciová společnost, L. n., a. s. (zkráceně), o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 232/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.června 2004, čj. 3 Cmo 190/2003-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2003, čj. 2 Cm 232/2001-60, zamítl žalobu do nároku, aby žalované bylo zakázáno označovat žalobkyni jako C. f. (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni Kč 250.000,- (výrok II.), zamítl žalobu ohledně nároku na zaplacení Kč 4,750.000,- (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že se žalobkyně domáhá ochrany dobré pověsti právnické osoby, do níž bylo zasaženo obsahem článku s názvem „Policie se zajímá o televizní magnáty“, uveřejněného dne 20. ledna 2001 v deníku L. n., jehož vydavatelkou je žalovaná. V článku je žalobkyně označována jako „další z C. f.“, ačkoli není investičním fondem, ale akciovou společností, navozuje se v něm na spojitost žalobkyně jako právního nástupce bývalého C. f. p. a s. p. se společnostmi označovanými jako „vytunelované C. f.“ a obsah článku vytváří celkový dojem, že osoby jednající za žalobkyni podnikají podezřelým způsobem. Článek byl uveřejněn nedlouho poté, co v témže deníku byl zveřejněn článek s názvem „Padly první tresty za tunelování“, čímž se žalobkyně cítí být neoprávněně skandalizována a pokazuje na způsobilost možného poškození nejen sebe, ale i svých akcionářů. Dospěl k závěru, že při posouzení obsahu článku jako celku vyznívá spojitost žalobkyně s vytunelovanými C. f., což znamená znevážení její dobré pověsti, tudíž újmy na této pověsti a zakládá právo domáhat se nápravy. Dovodil, že uplatněnému zdržovacímu nároku vyhovět nelze, když přihlédl k době jeho zveřejnění, k ústavně zaručenému právu svobody slova a projevu a k nemožnosti předvídat, že by žalovaná v budoucnosti o žalobkyni hodlala zveřejňovat jakékoli informace. Na požadovaném zadostiučinění v peněžité částce 5,000.000,- Kč jako přiměřenou reparaci morální újmy žalobkyně přiznal částku 250.000,- Kč, v zůstatku tento nárok zamítl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2004, čj. 3 Cmo 190/2003 –89 rozsudek soudu prvého stupně změnil v napadené části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni Kč 250.000,- tak, že žalobu zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných z jednotlivě provedených důkazů soudem prvého stupně. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že obsahem zveřejněného článku došlo k zásahu do dobré pověsti žalobkyně, tedy že je dán základ uplatněného nároku. Žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do své dobré pověsti nikoli ve všech informacích obsažených v předmětném článku, ale v tom, že v něm byla označena jako „další C. f.“, ačkoli fondem není, že článek byl zveřejněn v inkriminovaném období, obsahoval nepravdivé a nevysvětlující informace o počtu zapsaných změn obchodní firmy žalobkyně jakož i o tom, že žalobkyni nebyla zaplacena kupní cena za prodané akcie ZVVZ, a. s. M. a konečně o neobvykle výhodné půjčce poskytnuté společnosti G. I., a. s. Dovodil. že s výjimkou toho, že žalobkyně je v článku označena jako „další C. f.“, nelze nepravdivost žádné další informace v něm uvedené shledat, že tyto jsou o žalobkyni podávány jen v souvislosti s informacemi o trestním stíhání jednotlivých fyzických osob, byť představitelů žalobkyně, a pakliže je žalobkyně v článku označována jako „poškozená“, ostatní informace neměly její pověst ohrozit. Uzavřel, že uplatněný nárok na zadostiučinění co do základu podle §19b odst. 3 obč. zák. je nedůvodný, a proto se již nezabýval právním posouzením povahy,výše a přiměřenosti zadostiučinění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně hodnotil rozhodný provedený důkaz, obsah článku „Policie se zajímá o televizní magnáty“. Namítla, že pokud byla označena za „další C. f.\" a takto dána do spojitosti s podezřelou činností osob, které jednají jejím jménem, pak její dobrá pověst byla poškozena. Závěr odvolacího soudu, že pokud byla označena v článku za „poškozenou“ znamená, že její pověst nebyla zasažena, označila za rozporný se zákonně zaručeným právem na ochranu své dobré pověsti. Poukázala na výsledný dojem, který ze spojení jednotlivých informací uvedených v článku vyplývá, jejich vypovídací hodnotu směrem k veřejnosti umocněnou tím, že článek byl zveřejněn nedlouho po mediálně známém odsouzení představitelů „C. f.“, s tím že je třeba přihlédnout k předmětu činnosti žalobce, jímž je zejména nákup podílů v obchodních firmách kdy jednotlivé obchody mají hodnotu v řádech i tisíců milionů korun českých. S odkazem na §19b odst. 2 a 3 obč. zák. proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst.1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání žalobkyně důvodným.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §19b odst. 1 obč. zák mají právnické osoby svůj název, který musí být určen při jejich užívání. Při neoprávněném užití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav, je možné se domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích (§19b odst. 2 obč. zák.). Podle §19b odst. 3 obč. zák. platí §19b odst. 2 obč. zák. přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. Žalobkyně i žalovaná jsou právnickými osobami zapsanými v obchodním rejstříku (srov. §18 odst. 2 a §19a odst. 2 obč. zák). Pakliže tedy odvolací soud věc posuzoval podle §19b odst. 2 a 3 obč. zák. pak nelze mu vytknout, že by skutkový stav posoudil podle jiného právního přepisu, něž který měl být správně aplikován.
Dovolatelka zpochybňuje logiku úsudku odvolacího soudu o tom co vyplynulo z provedeného dokazování, tj. obsahu článku „Policie se zajímá o televizní magnáty“. Výslovně uvádí, že odmítá názor odvolacího soudu a odůvodnění rozsudku považuje za absurdní, pokud uvádí, že žalobkyně nebyla na svých právech dotčena, pakliže byla v článku označena jako poškozená. Namítá tedy nesprávné první hodnocení důkazu podle §132 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkaz lze usuzovat, při zásadě volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., jen ze způsobu jak soud hodnocení důkazu provedl. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení, neboť tento vychází z názoru, že základním předpokladem pro posouzení důvodnosti žaloby o ochranu dobré pověsti právnické osoby dle §19 odst. 3 obč. zák. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit či ohrozit dobrou pověst právnické osoby, přičemž jednotlivé informace uvedené v článku hodnotí ve vzájemné souvislosti k námitce žalobkyně uplatněné v žalobě, tedy v čem ona sama spatřuje neoprávněnost zásahu do své dobré pověsti.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že zásah do dobré pověsti žalobkyně, či ohrožení této pověsti nebyl prokázán, protože informace uvedené v článku ve svém kontextu jsou podávány toliko v souvislosti s informacemi o trestním stíhání, resp. zájmu policie o fyzické osoby, byť představitele žalobkyně. Spornou otázku odvolací soud posoudil v intencích §19b odst. 2 a 3 obč. zák., byť nebyla prokázána pravdivost všech informací v článku uvedených.
Každý názor, stanovisko či kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí (Nález II. US 357/96- S. n. u. US, Svazek č. 9, Nález č 156). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se dobré pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této dobré pověsti, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah. Takovýto zásah je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Přitom je nutno respektovat zřejmá specifika periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti, na rozdíl např. od publikací odborných, který v některých případech musí přistupovat k určitým zjednodušením a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení či zkreslení musí nutně vést k zásahu do dobré pověsti (Nález I. ÚS 156/99 – Soudní rozhledy č. 2/2000 - příloha, str. 13). Tisk, pokud přispívá k veřejné diskusi o záležitostech legitimního zájmu, by měl mít běžně právo spoléhat se na obsah oficiálních zpráv (v tomto případě získaných zejm. z usnesení PČR, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské činnosti), neboť jinak by mohla být podkopána životně důležitá role „hlídacího psa“, kterou tisk sehrává (Evropský soud pro lidská práva - rozsudek ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku ze dne 20.5.1999). I když tisk nemůže překračovat určité hranice, zejména s ohledem na ochranu pověsti a práv jiných, přísluší mu nicméně – při dodržování povinností a odpovědnosti – sdělovat informace a myšlenky o otázkách všeobecného zájmu. Novinářská svoboda také zahrnuje možnost použití určité míry přehánění či dokonce provokace (Evropský soud pro lidská práva - rozsudek ve věci Fressoz a Roire proti Francii ze dne 21. 1. 1999).
Pokud publikovaný názor nevybočí z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neztrácí charakter konkrétního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla neocitá mimo meze ústavní ochrany (Nález III. ÚS 359/98, Sb. n. u. US, Svazek č. 8, Nález č. 95). V posuzované věci proto není oprávněná námitka dovolatelky o nesprávném právním posouzení obsahu předmětného článku.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 2. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu