ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1171.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1171/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobců a) E. G., a b) MUDr. B. P., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému S. b. d. Z. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 97 396,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 75/97, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2003 č. j. 39 Co 330/02-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. ledna 2002 č. j. 13 C 75/97-118 odmítl žalobní návrh, pokud se jím žalobci domáhali vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim částku 97 396,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalovanému zaplatit žalobcům úrok z prodlení z částky 1 160 Kč ve výši 21 % ročně od 10.11.1996 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobní návrh o zaplacení úroků z prodlení z částky 18 560 Kč ve výši 21 % ročně od 10.11.1996 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jak uvedl v odůvodnění výroku o odmítnutí části žaloby, předchozím svým rozhodnutím ze dne 20.3.2000 (ve znění doplňujícího rozsudku) rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům 18.603,60 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu nabyl výrok rozsudku právní moci. Pokud pak žalobu o zaplacení dalších 97 396,40 Kč s příslušenstvím zamítl, byl rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení s tím, že je třeba postupem podle §43 o. s. ř. odstranit vady žaloby, jež je pro nedostatky žalobního návrhu nezpůsobilá k projednání. Pokud žalobci požadují, aby jim žalovaný uhradil částku 116 000 Kč za užívání označených pozemků „za dobu dvou let zpětně ode dne podání žaloby“ s tím, že pokud by tento nárok nebyl uznán v celé výši, požadují „aby tato částka byla rozpočítána ode dne podání žaloby k soudu do dne vyhlášení rozsudku“, pak je jejich žaloba zcela nekonkrétní. Soud prvního stupně v novém řízení vyzval žalobce k odstranění vady žaloby, ti v podání ze 7.9.2001 sice žalobu doplnili, avšak jejich formulace žalobního návrhu zůstala oproti původnímu návrhu nezměněna, pak mu proto nezbylo, než žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout. Dále pak soud prvního stupně odůvodnil další části svého rozhodnutí a výrok o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2003 č. j. 39 Co 330/02-146 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby, v zamítavém výroku ohledně příslušenství z částky 18 560 Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ani po doplnění žaloby podáním žalobců ze dne 7.9.2001 ji nebylo možno věcně projednat. Žalobci se i nadále domáhali zaplacení částky, která po prvním rozsudku soudu prvního stupně činila 97 396,40 Kč za období od 14.4.1995 do 13..4.1997, a pro případ, že by tato částka nebo její část nebyla žalobcům přiznána, žádali, aby jim byla v zamítavém rozsahu přiznána postupně za období od 14.4.1997 do 13.10.1999. Dle jejich názoru je třeba na uvedenou formulaci hledět jako na eventuální petit, který je přípustný. Tento názor je však, jak uvedl odvolací soud a přitom poukázal i na své předchozí zrušovací rozhodnutí, nesprávný. O eventuální petit jde tam, kde žalobce žádá, aby byl žalovaný odsouzen k určitému plnění, např. k vydání věci, a teprve pro případ (in eventum), že nastane určitá skutečnost (např. nemožnost vydat věc in natura), aby byl odsouzen k jinému (eventuálnímu) plnění. Jedná se o situaci, kdy se žalobce domáhá uspokojení jednoho konkrétního nároku určitým způsobem, a pro případ, že bude v řízení zjištěno, že takový způsob uspokojení nepřichází v úvahu, žádá, aby tentýž nárok byl uspokojen jinak. V dané věci se však o takový případ nejedná, žalobci požadují určitý nárok, specifikovaný jednak výší částky a jednak obdobím, za které je nárok požadován, a ponechávají na vůli soudu, zda jim toto plnění přizná, či zda jim přizná stejnou částku za jiné období (tedy že jim přizná nárok ve své podstatě jiný). Taková formulace je však z hlediska požadavků jednoznačnosti a určitosti žalobního návrhu nepřípustná. Pokud žalobci přes výzvu a poučení soudu prvního stupně vadu žaloby neodstranili, soud prvního stupně nepochybil, když podle §43 odst. 2 o. s. ř. žalobu odmítl. V dalším pak odvolací soud odůvodnil ostatní části výroku svého rozhodnutí.
Usnesení odvolacího soudu, v rozsahu, ve kterém bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, napadli žalobci svým dovoláním. Jeho přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě jimi formulovaný petit žaloby není eventuálním petitem, výklad soudu mají za příliš úzký a odkázali i na judikát – rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 11 Co 440/95, publikované v časopise Soudní judikatura r. 97, č. 14. Není správný názor, že žalován je v dalším znění návrhu jiný nárok, a to vzhledem k totožnosti skutku. Žalobci se domáhali plnění z bezdůvodného obohacení, ke kterému dochází v důsledku existence budovy žalovaného na pozemku žalobců, aniž žalovaný platí za to náhradu. Podáním ze dne 7.9.2001 žalobci přesně vyčíslili, jaké nároky jim byly dosud přiznány a za jaké období, zbylou částku 97 396,40 Kč požadovali za období od 14.4.1995 do 13.3.1997, přičemž požadovali, aby v případě zamítavého výroku byla zamítnutá částka přiznána za období od 14.4.1997 do 13.10.1999. Takto upravený žalobní petit je dle dovolatelů zcela určitý a vyhovuje zákonu. V „přiměřeně zamítavém rozsahu“ tak byli žalobci ochotni přijmout plnění i na další období. Pokud jde o jinou vadu řízení, tak tu žalobci shledávají v tom, že soud prvního stupně nerozhodl – po doručení doplnění podání ze dne 7.9.2001 - o změně žaloby, tuto vadu nenapravil ani odvolací soud a bylo tak jednáno stále o žalobě v původním znění. V závěru dovolání žalobci navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Přezkoumal proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelů nesoucí se k údajnému naplnění takové vady porušením ustanovení §95 o. s. ř. však nelze přisvědčit. Změnou návrhu totiž není podání, kterým – k výzvě soudu – žalobce odstraňuje vady návrhu, jinak řečeno, změnit žalobu lze za předpokladu, že tato žaloba sama je bez vad, bránících jejímu projednání (shodně viz Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, I.díl, 6.vyd., C.H.Beck 2003, str. 317). Pokud tedy soud prvního stupně i odvolací soud neměly podání žalobců ze dne 7.9.2001, jímž k výzvě soudu odstraňoval vady žaloby, za návrh na připuštění její změny a nepostupovaly proto podle §95 o. s. ř., nelze jim vytknout pochybení.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může být dán tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O takový případ však v této věci nejde.
V posuzované věci se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o přetrvávající vadě žaloby, jež vede k její „neprojednatelnosti“, vadě, pro níž – při splnění podmínek §43 odst. 2 o. s. ř. – nezbylo než žalobu v předmětné její části odmítnout. Je tedy zřejmé, že vycházel z náležitostí podání a žaloby jako takové (jak jsou uvedeny v §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř.), předpokladů postupu, za nichž soud odstraňuje vady podání a z podmínek, za nichž nezbývá než žalobu pro vady, jež brání v pokračování řízení, odmítnout (jak uvedeny v §43 o. s. ř.). Nelze mu vytknout pochybení v aplikaci v úvahu přicházejícího procesního předpisu a zbývá posoudit, zda si tato ustanovení přiléhavým způsobem vyložil.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, nejde o vadu žaloby, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání nebo při jednání před soudem prvního stupně).
Požadavek, aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Ze spisu vyplývá, že žalobou se domáhali (původně tři) žalobci vydání rozsudku, jímž by byl žalovaný zavázán jim zaplatit společně a nerozdílně 116 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 19 720 Kč ve výši 21 % ročně od 10.11.1996 do doručení žaloby žalovanému a z částky 116 000 Kč ve výši 21 % ročně ode dne doručení žaloby žalovanému do zaplacení. Uplatněný nárok odůvodnili tak, že žalovaný užívá bez právního titulu pozemek, jehož jsou spoluvlastníky, resp. dědici po zemřelém spoluvlastníkovi, a požadovaná částka představuje nájemné za období dvou let před podáním žaloby (14.4.1997). Pokud by – jak dále uvedli – „nárok nebyl soudem uznán v celé výši, žalobci žádají, aby tato částka byla rozpočítána ode dne podání žaloby k soudu do dne vyhlášení rozsudku“. Podáním ze dne 5.3.1998 vzali žalobu zpět dva žalobci (dědici) a zbylá žalobkyně J. P. (jediný vlastník pozemku) navrhla vydání rozsudku, jímž by jí žalovaný uhradil peněžité plnění shodně vymezené jako v žalobě. Usnesením ze dne 23.3.1998 soud prvního stupně řízení v dané části zastavil. Vzhledem k úmrtí žalobkyně soud za účastníky řízení dle zprávy soudního komisaře považoval její dědice (nynější žalobce) a na základě obstaraného znaleckého posudku pak ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 20. března 2000 č. j. 13 C 75/97-68, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. října 2000, č.j. 13 c 75/97-87, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobcům 18 603,60 Kč s úrokem z prodlení od 3.7.1997 ve výši 21 % ročně, zamítl žalobu o zaplacení 97 396,40 Kč a rozhodl o náhradě nákladů účastníků a státu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2001 č.j. 39 Co 155, 156/01-102 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že zásadně pochybil, pokud jednal a rozhodl o žalobě, která pro nedostatky není způsobilá projednání. Pokud žalobci požadují, aby jim žalovaný uhradil 116 000 Kč za užívání označených pozemků „za dobu dvou let zpětně ode dne podání žaloby“ s tím, že pokud by tento nárok nebyl soudem uznán v celé výši, požadují „aby tato částka byla rozpočítána ode dne podání žaloby k soudu do dne vyhlášení rozsudku“, je jejich žaloba zcela nekonkrétní. Žalobci formulují svůj žalobní nárok podmíněně, když požadují přiznání určitého sekundárního plnění za podmínky, nebude-li jejich primární nárok soudem uznán v celé výši, což možné není. Žalobní petit žalobců přitom nenasvědčuje tomu, že by šlo o tzv. eventuální petit, navíc požadavek uvedený jimi v druhé řaděj je zcela neurčitý. Uložil soudu prvního stupně tuto vadu žaloby odstranit postupem podle §43 o. s. ř.
Soud prvního stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 13.8.2001 k odstranění vad žaloby mj. doplněním čeho se domáhají (uvedení konkrétní částky) a přesného období, za které se plnění domáhají, s poučením o důsledcích nesplnění výzvy ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. Žalobci v podání ze dne 7.9.2001 uvedli, že žádají přiznat za období od 14.4.1995 do 13.3.1997 další částku ve výši 4.058,20 Kč měsíčně, tedy celkem 97 396,40 Kč. Pro případ, že by tato částka nebo její část nebyly žalobcům přiznány, žádají žalobci, aby v zamítavém rozsahu byla tato částka přiznána jako bezdůvodné obohacení žalovaného postupně za období od 14.4.1997 do 13.10.1999. V tomto období soud v roce 1997 přiznal částku 96,66 Kč měsíčně a v roce 1998 a 1999 částku 580 Kč měsíčně, nárok je však na částku 3 480 Kč měsíčně v roce 1997, částku 3 770 Kč měsíčně v r. 1998 a částku 3.866,66 Kč v roce 1999. Soud prvního stupně následně žalobu v dané části odmítl rozhodnutím ze dne 14. ledna 2002 a odvolací soud v této části jeho rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 19. února 2003, jak o nich již shora.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, že žalobní návrh v podání doručeném 14.4.1997 ani v následném doplnění podáním ze dne 7.9.2001 nelze považovat za řádný a určitý, což ve svém důsledku brání věcnému projednání žaloby. Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že zde nejde o eventuální petit (a dovolací soud v tomto odkazuje na přiléhavý výklad odvolacího soudu), neboť žalobci žádají přiznání jednoho (totožného) plnění (z jednoho právního titulu), ale ponechávají na soudu, zda jim tuto částku přizná za období od 14.4.1995 do 13.4.1997 nebo (v případě že ji nepřizná) za období od 14.4.1997 do 13.10.1999, a to je nesprávné, neboť tuto volbu musí provést sám žalobce. Pokud žalobce žádal vydání bezdůvodného obohacení, bylo na něm, aby z hlediska určitosti skutku i vymezil, a to zcela nepochybně – již z hlediska jednoznačné individualizace skutku – období, za které bezdůvodné obohacení požaduje, období, jehož se týká v řízení uplatněný nárok. Protože tak neučinil, a nestalo se tak ani na základě řádně učiněné výzvy soudu prvního stupně podle §43 odst. 1 o. s. ř., nemohl soud jednat o věci samé. Za situace, kdy pro neodstranění vady nebylo možno žalobu projednat a rozhodnout o ní, nelze vytknout pochybení odvolacímu soudu, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí dané části žaloby.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobců zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, žalovanému však náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu