ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1172.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1172/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) A. H., b) I. H., obou zastoupených, advokátkou, proti žalovaným 1) S., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, 2) P. B., a. s., 3) U., a. s., zastoupené, advokátem, o 473 892 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 132/95, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002, č. j. 17 Co 488/99 - 171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002, č. j. 17 Co 488/99 - 171, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. ledna 1999, č. j. 63 C 132/95-62, ve znění opravného usnesení ze dne 20. května 2002, č. j. 63 C 132/95-144, zamítl návrh, aby žalované byly povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 236 946 Kč a žalobkyni částku 236 946 Kč z titulu plnění na základě smluvní pokuty; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že smlouva o dílo č. 4049/30712/93 ze dne 9. 2. 1994, o níž žalobci opírali svou žalobu, je neplatná, neboť smlouvu uzavřelo „Ú. s. p. a f. o.“, zastoupené S.-k. B., přičemž žádný z obou neměl právní subjektivitu. S ohledem na §544 odst. 2 obč. zák., podle něhož je předepsána obligatorní písemná forma ujednání o smluvní pokutě, dovodil, že mezi stranami nebyla sjednána smluvní pokuta, a mimoto ve smlouvě použitá konstrukce smluvní pokuty byla v podstatě ujednáním o úrocích z prodlení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. června 2002, č. j. 17 Co 488/99 – 171, změnil výrok soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ve věci samé tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 473 892 Kč, každému z nich po 236 946 Kč; zároveň změnil výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně do té míry, že pokud by uvedená smlouva byla podepsána jen „Ú. s. p. a f. o.“, byla by takto podepsaná smlouva neplatná. Avšak s ohledem na skutkové zjištění, že rozhodnou smlouvu o dílo podepsali všichni oprávnění zástupci účastníků sdružení, kteří se podíleli na plnění předmětu smlouvy, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že předmětná smlouva o dílo je uzavřena platně. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že všichni účastníci „Ú. s. p. a f. o.“ uzavřeli mezi sebou dne 9. 8. 1993 písemnou smlouvu o sdružení podle §829 obč. zák., tudíž všichni účastníci tohoto sdružení vystupovali vůči žalobcům ve smyslu §835 odst. 2 obč. zák. společně a nerozdílně, proto všichni společně odpovídají žalobcům za závazky z předmětné smlouvy o dílo, tudíž i za termín dokončení předmětu smlouvy o dílo do 30. 11. 1994, a i za porušení této povinnosti a za zaplacení smluvní pokuty. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že žalobci zažalovali pouze právnické osoby jako účastníky sdružení, když podle §511 odst. 1 obč. zák. mohou žalobci požadovat plnění smluvní pokuty na kterémkoliv z účastníků sdružení. Nedůvodná byla i námitka, že žaloba vykazuje vadu neuvedením IČO u jednotlivých žalovaných, když z §79 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že označení IČO se vyžaduje ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů, zatímco předmětný spor se týká občanskoprávního vztahu. Nedůvodnou shledal i námitku, že termín zhotovení díla byl účastníky smlouvy o dílo dohodnut dodatkem k této smlouvě na 31. 1. 1995. Dospěl k závěru, že dodatek není jako celek podepsán žalobci, ke změně termínu dokončení stavby sjednaného ve smlouvě na listopad 1994 tedy nedošlo. Žalobce pouze svým podpisem opatřeným datem 22. 3. 1995 odsouhlasil nepřekročitelnou cenu díla 1 579 639 Kč. Uzavřel, že smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána v souladu s §544 obč. zák. a není sjednaným úrokem z prodlení, jak namítali žalovaní. Smluvní pokuta je samostatným nárokem, který účastníci musí sjednat písemně, zatímco úrok z prodlení je ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák. majetkovou sankcí stanovenou zákonem, nevyžadující další dohodu účastníků o jeho existenci, jeho výši, či způsobu určení jeho výše, jak to vyžaduje ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. o smluvní pokutě. Odvolací soud ani neshledal, že by sjednaná smluvní pokuta odporovala z hlediska §39 obč. zák. dobrým mravům, když jejím smyslem bylo zajistit žalobcům v konkrétním termínu jejich neutěšenou bytovou situaci, přičemž nedodržení termínu dokončení díla v listopadu 1994 způsobilo žalobcům komplikace a vzhledem ke všem těmto okolnostem nepovažoval odvolací soud sjednanou smluvní pokutu za přemrštěnou, ale zcela odpovídající jak uvedeným okolnostem, tak i celkové hodnotě díla.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované dovoláním.
První žalovaná se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena platně, a že i smluvní pokuta byla platně sjednána. První žalovaná se domnívá, že v případě, kdy na straně zhotovitele v dané věci vystupoval subjekt bez způsobilosti k právním úkonům - „Účelové sdružení právnických a fyzických osob“, je taková smlouva o dílo podle §38 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně posoudil předmětnou smlouvu o dílo za platnou, poukazuje na skutečnost, že došlo k dohodě o změně obsahu předmětné smlouvy o dílo nejen ohledně výše ceny díla, ale i ve změně termínu dokončení stavby, tj. dokončení díla, na měsíc leden 1995. Jestliže žalobce umístil svůj podpis pod text čl. IV. dodatku (o změně ceny díla), potvrdil tím i souhlas se změnou termínu dokončení díla v č.l. III. (čas plnění) předmětného dodatku, neboť tento text je nad jeho podpisem. Z tohoto důvodu se nemohl zhotovitel dostat do prodlení s plněním závazku a nárok na zaplacení smluvní pokuty objednatelům díla (žalobcům) vůbec nevznikl. Mimoto považuje sjednání smluvní pokuty podle §37 odst. 1 obč. zák. za neplatné pro neurčitost ve vztahu k zhotoviteli, zejména z hlediska času plnění a předání díla zhotovitelem, a s ohledem na ujednání o postupných termínech plnění a podílech jednotlivých účastníků sdružení na provedení díla. Zdůraznila, že odpovědnost první žalované, jako zpracovatelky projektové dokumentace, nemůže být z titulu prodlení s předáním díla dána. Neurčitost ujednání o smluvní pokutě s odkazem na §37 odst. 1 obč. zák. spatřuje i v ujednání o určení její výše, z níž má být smluvní pokuta vyčíslena, když není jasné, zda je touto cenou původně sjednaná cena nebo cena zvýšená, dohodnutá podle dohody o rozšíření předmětu díla. Nesouhlasí tedy se závěrem, že smluvní pokuta byla sjednána platně a domnívá se, že odvolací soud měl posoudit ujednání o smluvní pokutě za neplatné i s ohledem na §39 obč. zák. a dosavadní ustálenou judikaturu, jestliže výše smluvní pokuta odporuje dobrým mravům podle §3 odst. 1 obč. zák. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že všichni žalovaní jsou zavázáni vůči žalobcům solidárně, když odvolací soud přitom odkázal na §10 odst. 2 obč. zák. (majíc na mysli zřejmě obch. zák.), který nelze na uvedený občanskoprávní vztah aplikovat. První žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná mimo námitky k nesprávnému právnímu posouzení, které uvedla již první žalovaná, namítá nesprávný výklad smlouvy učiněný odvolacím soudem v posouzení otázky počátku běhu prodlení od 1. 12. 1994. Poukazuje na logický rozpor v ustanoveních smlouvy, kdy smluvní pokuta byla sjednána pro případ prodlení s předáním předmětu díla do 30. 11. 1994, předmětem díla byl určen byt a garáž, přičemž v čl. III. je v čase plnění uvedeno datum listopad 1994 jako termín dokončení stavby (domu), nikoliv však díla (bytu a garáže) a termín předání a převzetí díla nebyl sjednán vůbec. Nebyla tedy určena povinnost, pro jejíž porušení by bylo možné sjednat smluvní pokutu, tudíž je v ujednání o smluvní pokutě stanovena nesplnitelná podmínka pro určení počátku prodlení. Ujednání o smluvní pokutě je tak pro svoji neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatné. Nesprávné posouzení spatřuje dále v tom, že odvolací soud neaplikoval v dané věci §520 obč. zák., podle něhož se žalované nemohly dostat do prodlení s plněním svého závazku, jestliže žalobci neposkytli žalovaným včas součinnost specifikovanou v č. l. II. bodu 5. smlouvy o dílo, spočívající ve sdělení svých nadstandartních požadavků k provedení díla do termínu 15. 1. 1994. Jestliže žalobci specifikovali své požadavky po tomto termínu, než jim ukládala smlouva, muselo nutně dojít k prodloužení termínu zhotovení díla, avšak v takovém případě se zhotovitel nemohl ve smyslu §520 obč. zák. dostat do prodlení. Dále namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nebyl řádně proveden důkaz smlouvou o sdružení uzavřené mezi žalovanými, přičemž odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad čl. III., bodu 2.3. této smlouvy, podle něhož S.-k. B. vystupovalo toto sdružení ve vztahu k účastníkům „Účelového sdružení právnických a fyzických osob“ jako zástupce objednatele – žalobců, proto považuje za právně irelevantní posuzovat, kdy bylo dílo předáno žalobcům, mělo-li být předáno jejich zástupci S.-k. B. Z tohoto pohledu však odvolací soud počátek běhu prodlení se splněním díla vůbec neposuzoval, a s ohledem na toto právní posouzení nezjistil dostatečně skutkový stav ohledně termínu předání díla, čímž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení shledává dále v tom, že odvolací soud opomněl zabývat se platností předmětné smlouvy o dílo v intencích tehdy platného zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, upravujícího mimo jiné pravidla pro výstavbu domu občany, podle jehož §12 odst. 1 si vzájemná práva a povinnosti při výstavbě domu vymezí stavebníci písemnou smlouvou a podle §12 odst. 2 tato smlouva (s obsahem vymezeným zákonem), její změny a doplňky podléhají vkladu do katastru nemovitostí. Odvolací soud si však důkaz, zda taková smlouva byla podle zákona uzavřena, vůbec neopatřil. Druhá žalovaná poukazuje, že bylo-li nezbytnou podmínkou pro uzavření předmětné smlouvy o dílo na výstavbu bytů uzavření smlouvy se všemi stavebníky domu, tj. budoucími vlastníky podle zákona č. 52/1966 Sb., a taková smlouva uzavřena nebyla, nemohli žalobci uzavřít s žalovanými smlouvu o dílo na výstavbu bytu, a tato skutečnost má za následek její neplatnost. Druhá žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Třetí žalovaná ve svém dovolání nesouhlasí se závěrem, že předmětná smlouva o dílo je platná, jestliže smlouva není určitá ve vztahu k jednotlivým dodavatelům s ohledem na ustanovení o čase plnění a předání a převzetí díla. I kdyby však byla smlouva sjednána platně, poukazuje na dodatek ke smlouvě, podle něhož se strany dohodly na změně termínu dokončení stavby na leden 1995, nemohlo proto dojít k prodlení a vzniku nároku na smluvní pokutu pro nesplnění termínu plnění. Nesouhlasí ani se závěrem, že v dané věci byla platně sjednána smluvní pokuta, neboť strany si zjevně chtěly sjednat výši úroků z prodlení, i když takové ujednání odporuje kogentní úpravě. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání první žalované navrhli zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné. Poukazují, že předmětná smlouva o dílo je platná, bylo-li prokázáno, že byla podepsána všemi účastníky, všemi zúčastněnými fyzickými osobami a právnickými osobami ve smyslu §20 obč. zák. Jestliže žalované byly účastnicemi sdružení ve smyslu §829 a násl. obč. zák., pak odvolací soud správně aplikoval §835 obč. zák. o jejich společné a nerozdílné odpovědnosti vůči třetím osobám, proto je nedůvodná námitka první žalované k neurčitosti ujednání o smluvní pokutě ve vztahu k první žalované, jestliže byla pouze zpracovatelem projektové dokumentace a nezavinila porušení závazku dokončit předmět díla do 30. 11. 1994. Námitku první žalované, že smluvní pokutou není zajištěn závazek dokončit dílo, ale závazek zhotovitele dílo předat objednateli, považují žalobci za účelovou, a souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta byla v dané věci sjednána platně. S ohledem na respektování dobrých mravů připomínají, že v tomto řízení se domáhají zaplacení smluvní pokuty pouze za období 60 dnů, kdy prokazatelně předmět díla nemohl být jimi užíván, přičemž dne 30. 1. 1995 nebyl předán celý předmět díla, pouze byt a garáž, avšak nedošlo k předání společných prostor jako součásti předmětu díla.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Podaná dovolání žalovaných jsou v dané věci přípustná (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť byla podána proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými (§241 odst. 1 o. s. ř.), splňují formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a opírají se o způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a dovolání druhé žalované o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelé nenamítají a ani z obsahu spisu se nepodávají.
Jiné vady řízení (než uvedené v §237 o. s. ř.) jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo postupováno v souladu s §120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který měl posloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty právní normy. Za situace, kdy zmíněná rozhodná skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení §132 o. s. ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry. Takové vady dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., uplatněný druhou žalovanou, není v dané věci naplněn. Ze spisového materiálu vyplývá, že důkaz smlouvou o sdružení ze dne 9. 8. 1993, uzavřené mezi žalovanými, provedl soud na č.l. 42, včetně dodatků smlouvy na č.l. 42/verte. Důkaz byl proveden i k otázce zjištění skutkového stavu ohledně termínu předání díla, a to zápisem o předání a převzetí bytu v bytovém domě ze dne 30. 1. 1995 na č.l. 34/verte. Námitky druhé žalované, napadající nesprávný výklad uvedené smlouvy o sdružení, podle níž S.-k. B. vystupovalo jakožto sdružení ve vztahu k účastníkům „Ú. s. p. a f. o.“ jako zástupce objednatele – žalobců, a že je právně irelevantní posuzovat, kdy bylo dílo předáno žalobcům, mělo-li být předáno jejich zástupci S.-k. B., směřují do uplatnění dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. Stejně tak námitka, že soud se nezabýval platností předmětné smlouvy o dílo s ohledem na ustanovení o výstavbě domů občany upravené v zákoně č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, zakotvující mimo jiné pravidla pro výstavbu domu občany, kdy podle jeho §12 odst. 1 si vzájemná práva a povinnosti při výstavbě domu vymezí stavebníci písemnou smlouvou, jejíž obsah určil tento zákon v §13.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že odvolací soud věc nesprávně posoudil. Všem dovolatelkám lze přisvědčit, že smluvní pokuta nebyla sjednána ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. platně, byť nejsou odůvodněné všechny dovolatelkami uvedené námitky neplatnosti smluvní pokuty. Oprávněnou byla dovolacím soudem shledána námitka všech dovolatelek připínající se k tvrzení neurčitosti předmětného ujednání o smluvní pokutě. Byla-li totiž povinnost zaplatit smluvní pokutu vázána na prodlení zhotovitele v plnění termínu předání díla, t. j. do 30. 11. 1994, a přitom ve smlouvě nebyla sjednána povinnost předat dílo do 30. 11. 1994, když termín listopad 1994 se váže jen k dokončení stavby, nebyl sjednán počátek prodlení rozhodný pro výpočet smluvní pokuty určitě. Oprávněnou byla shledána i námitka poukazující na neurčitost ceny, z níž měla být výpočtem stanovena smluvní pokuta za každý den prodlení, jestliže podle ujednání v článku VI. bodě 1. mohl objednatel uplatnit smluvní pokutu ve výši 0,5 % „z ceny“ za každý den prodlení, a přitom v předmětné smlouvě o dílo v článku IV. jsou pod cenou díla uvedeny různé výše cen, a to stavby, ceny předmětu smlouvy - rozčleněné na cenu stavebních prací a montážních prací, cenu projektových prací a inženýrských prací, atd. Není-li tedy zřejmé, z jaké ceny má být procentuelně výše pokuty stanovena, nelze dospět k jinému závěru, než že smluvní pokuta je neplatná pro neurčitost, a to i tehdy, shodli-li by se účastníci na tom, o jakou cenu se jedná, neboť s ohledem na obligatorní písemnou formu ujednání o smluvní pokutě, musí být způsob určení výše smluvní pokuty stanoven určitě (§544 odst. 2 obč. zák.). Pro úplnost je třeba konstatovat, že námitka, směřující k tvrzení neurčitosti ujednání o smluvní pokutě s ohledem na neurčitost ve vztahu k zhotoviteli díla, není oprávněná. Odvolací soud dospěl ke správnému k závěru, že nebylo třeba ujednání o smluvní pokutě konkretizovat ve vztahu ke každému zhotoviteli, jestliže tito jako účastníci sdružení ve smyslu §829 obč. zák. jsou podle §835 odst. 2 obč. zák. ze závazků vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně. Nedůvodná je i připomínka, že došlo k ujednání o změně termínu času plnění – dokončení stavby - z termínu listopad 1994 na leden 1995, a že zhotovitel není v prodlení s plněním, proto nárok na smluvní pokutu vůbec nevznikl. Odvolací soud správně uzavřel, že k takovému ujednání o změně termínu plnění nedošlo, jestliže vyložil uvedený právní úkon žalobců tak, že žalobci dodatek č. 1 N k předmětné smlouvě o dílo jako celek nepodepsali, žalobce v předmětném dodatku pouze svým podpisem s datem 22. 3. 1995 akceptoval změnu ceny předmětu smlouvy. Nepřípadná je i námitka druhé žalované, že nemohlo dojít k prodlení žalovaných s plněním ve smyslu §520 obč. zák., neboť objednatelé – žalobci neposkytli potřebnou součinnost ke splnění dluhu, když neposkytnutí potřebné součinnosti spatřovala druhá žalovaná v tom, že žalobci pouze nevyužili možnosti, kterou jim poskytl zhotovitel, a to uplatnit do 15. 1. 1994 individuální požadavky na úpravu a vybavení bytu. Jestliže zhotovitel poté akceptoval požadavky objednatelů na individuální úpravu bytu předložené mu až po datu 15. 1. 1994, nelze v této skutečnosti spatřovat důvod pro aplikaci §520 obč. zák. Odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávné právní posouzení ujednání o smluvní pokutě ve smyslu §39 obč. zák., uzavřel-li, že sjednaná smluvní pokuta neodporuje dobrým mravům, a že v daném případě se nejedná ani o sjednaný úrok z prodlení, a tyto své závěry v odůvodnění rozsudku řádně zdůvodnil. Nepřípadná je i námitka druhé žalované, že s ohledem na smlouvu o sdružení, uzavřené mezi žalovanými, mělo být dílo předáno S. k., jako zástupcům objednatele (ve vztahu k účastníkům sdružení), a nikoliv objednatelům – žalobcům, a že z tohoto pohledu odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže se nezabýval zjištěním předání díla S. k., jako zástupcům objednatele. Předmětem sporu je zaplacení smluvní pokuty a podle článku VI. bodu 1. předmětné smlouvy o dílo bylo zaplacení smluvní pokuty vázáno na termín předání díla objednateli, kterými byli podle článku I. smlouvy o dílo žalobci. Ve vztahu k žalobcům je ujednání mezi účastníky sdružení (žalovanými) o předání díla ve smlouvě o sdružení s ohledem na řešení otázky nároku na zaplacení smluvní pokuty podle ujednání ve smlouvě o dílo zcela irelevantní, proto se odvolací soud tímto skutkovým zjištěním správně nezabýval.
V souvislosti s posouzením určitosti a potažmo platnosti ujednání o smluvní pokutě není možno pominout posouzení platnosti zajišťovaného (hlavního) závazku, vzniklého ze smlouvy o dílo, když smluvní pokuta je právní prostředek k zajištění závazku, jež má akcesorickou povahu a zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence závazku zajišťovaného (hlavního). Podstatnou náležitostí platného uzavření smlouvy u dílo je dohoda o předmětu smlouvy a o poskytnutí ceny za dílo. Podle článku II. posuzované smlouvy o dílo je předmětem smlouvy „Příprava, výstavba a dodávka díla, to je bytu, garáže vč. spol. prostorů domu do osobního užívání objednatele a zajištění provozu a údržby bytového domu s integrovanými funkcemi v B. – L. na K. u., jehož je byt garáž funkční součástí. Rozsah předmětu smlouvy je velikostně a graficky vyjádřen příloze k této smlouvě a tvoří její nedílnou součást.“ Odvolací soud se však důsledně nezabýval výkladem uvedeného ujednání o předmětu smlouvy o dílo a posouzením platnosti této smlouvy z pohledu §37 odst. 2 obč. zák., podle něhož je právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, neplatný. Pokud by v dalším řízení odvolací soud po výkladu projevu vůle účastníků o předmětu díla dospěl k závěru, že předmětem smlouvy o dílo bylo zhotovení bytu a garáže včetně společných prostor domu, které by nebyly oddělitelnou částí domu, pak by nemohlo být takové dílo samostatně zhotovitelné, neboť součást věci ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. nemůže být sama předmětem právních vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1990, 3 Cz 3/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 1992, seš. 2-3, pod č. 4). V případě, že neoddělitelná součást věci se stane předmětem právního vztahu, stává se plnění takového předmětu právního vztahu (smlouvy) plněním nemožným, s dopadem na neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud i pominul, že v rozhodné době výstavbu domů s určením vlastníků jednotlivých bytů upravoval speciální zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, upravující mimo jiné pravidla pro výstavbu domu občany, podle jehož §12 odst. 1 si vzájemná práva a povinnosti při výstavbě domu museli stavebníci vymezit písemnou smlouvou, jejíž obsah byl tímto zákonem dán. Odvolací soud však ustanovení tohoto zákona vůbec neaplikoval, proto námitka druhé žalované k nesprávnému právnímu posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo je tedy v tomto směru důvodná. Za neoprávněnou považuje dovolací soud i námitku, že smlouva o dílo je neplatná s ohledem na §38 odst. 1 obč. zák., podepsal-li tuto smlouvu subjekt, který nemá způsobilost k právním úkonům, neboť s ohledem na skutková zjištění, že předmětnou smlouvu podepsali všichni oprávnění zástupci účastníků sdružení, kteří se podíleli na plnění předmětu smlouvy, učinil odvolací soud správný závěr, že smlouva je z tohoto pohledu uzavřena platně.
S ohledem na shora uvedené není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl tedy v dané věci naplněn, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), toto rozhodnutí podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. března 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu