ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1173.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1173/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně G. S. M. A., zastoupené JUDr. Z. H., advokátem, proti žalovanému J. A. E., o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.18 Cm 302/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2004, č.j. 5 Cmo 349/2003-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 20. března 2003, č.j. 18 Cm 302/95-82, ve znění opravného usnesení ze dne 30. června 2003, č.j. 18 Cm 302/95-101, jímž Krajský soud v Brně odmítl žalobu o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení (první výrok). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, přes řádnou výzvu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění, žalobní návrh o skutková tvrzení v potřebném rozsahu nedoplnila, přičemž tak neučinila ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o jejím odmítnutí. Žalobní tvrzení jsou zcela obecná a skutek, resp. skutky, které mají být předmětem žalobního návrhu, jimi vymezen není. Ze žaloby je podle odvolacího soudu zřejmé pouze to, že se jí žalobce domáhá po žalovaném zaplacení kupních cen (resp. jejich nedoplatků) za dodané zboží s tím, že jde o více jednotlivých dodávek zboží žalovanému v období září 1993 až prosinec 1994. Postrádá v ní však konkrétní skutková tvrzení ohledně vzniku jednotlivých závazkových vztahů se žalovaným včetně data jejich vzniku, jakož i údaje o dodání zboží, a to zejména v tom směru, kdy byly jednotlivé dodávky uskutečněny, množství dodaného zboží a jaká byla cena těchto jednotlivých dodávek. Odvolací soud dále vysvětlil, že vylíčení rozhodujících skutečností nelze nahradit odkazem na přílohy žaloby a důkazy, jelikož ve sporném řízení ovládaném zásadou projednací účastník nemůže svou povinnost tvrzení přenášet na soud a požadovat, aby soud v dokladech a důkazech dohledával rozhodující skutečnosti, které měl žalobce uvést v žalobním návrhu, a aby takto za žalobce skutkový děj konstruoval.
Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud odvolací námitku žalobkyně, opírající se v této souvislosti o jí citovaná dvě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č.j. 8 Cmo 15/2000-29, a ze dne 28. února 2000, č.j. 8 Cmo 59/2000-35, že za absence podrobnějších skutkových tvrzení je dostatečným podkladem tvrzení o uznání peněžitého závazku. Vysvětlil, že samotné uznání závazku nemůže chybějící skutková tvrzení nahradit. Rozhodující skutečnosti musí být v žalobě vylíčeny vždy, jelikož z ní musí být nepochybně jasné, jaký skutek je předmětem řízení. Hmotněprávní uznání závazku je pak podle odvolacího soudu významným důkazním prostředkem, který významně posiluje procesní situaci žalobce. Žalobce nemusí prokazovat tvrzení o skutkových okolnostech obsažených v žalobě, jelikož předložení k důkazu písemného uznání žalovaného závazku dlužníkem zakládá vyvratitelnou právní domněnku o trvání uznaného závazku v uznaném rozsahu v době uznání a důkazní břemeno přechází ze žalobce na žalovaného. Aby však mohlo být uznání závazku v řízení použito a výše uvedená právní domněnka nastala, musí být závazek, k němuž se uznání vztahuje, v žalobě vylíčen nezaměnitelně tak, aby bylo jasné, o jaký závazek se vlastně jedná. Jelikož nedostatek rozhodujících skutkových tvrzení, který nebyl odstraněn ani v rámci odvolání, je vadou bránící pokračování v řízení, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu do všech výroků napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byla zkrácena na svém právu na soudní ochranu, které jí přiznává Listina základních práv a svobod, přičemž poukazuje na potřebu sjednocení rozdílného právního výkladu dané problematiky zastávaného odvolacími soudy.
Podle názoru dovolatelky žaloba vady bránící pokračování v řízení nevykazuje. Tvrdí, že předmět řízení je nezaměnitelně s jakýmkoliv jiným skutkovým dějem individualizován dostatečně natolik, aby v řízení mohlo být pokračováno a žaloba mohla být projednána. Zastává názor, že rozhodující skutková tvrzení byla určitě a konkrétně v potřebném rozsahu vylíčena již v žalobě, přičemž navíc na výzvu soudu doplnila všechny jím požadované skutečnosti, kdy náležitě objasnila hmotněprávní důvod vzniku závazku a objasnila principy fungování zavedeného obchodního styku. Uvádí, že tvrzení obsažená v žalobě a v jejím doplnění ze dne 19. března 2003 zahrnují popis závazkového vztahu, co bylo plněno, výši závazku a jeho splatnost. Pokud jde o výši pohledávky a její splatnost, je třeba podle dovolatelky vyjít z uznání závazků. Jelikož nikdy netvrdila, že dodala zboží žalovanému, nemohla ani tvrdit, jaké zboží, kdy a v jakém množství bylo žalovanému dodáno. Vysvětluje, že předmětem žaloby není nárok na zaplacení kupní ceny za zboží jí dodaného žalovanému, nýbrž „jiný nárok vyplývající z toho, že žalobce kupní cenu uhradil třetímu subjektu za žalovaného“.
Podle názoru dovolatelky je jí doložené uznání závazku nejen významným důkazem ovlivňujícím její důkazní pozici, jak naznal odvolací soud, ale její „tvrzení ohledně těchto uznání závazků je rovněž nutné považovat za popis skutkového děje“. Uvádí, že tvrzením v žalobě, že žalovaný závazek uznal, vylíčila rozhodující skutečnosti ve vztahu k existenci závazkového vztahu ke dni podpisu těchto uznání závazku. K samotnému uznání závazku žalovaným pak uvádí, že žalovaný svými podpisy na předmětných dvou směnkách vystavených vždy na částku 300.000,- Kč (jedna se splatností 15. ledna 1995 a druhá se splatností 31. března 1995) projevil určitě a srozumitelně svou vůli tak, že uznává svůj konkrétní závazek vůči žalobkyni. Tvrdí, že s ohledem na skutkové tvrzení ohledně uznání závazku, jímž doplnila svá ostatní tvrzení a dostatečně individualizovala jí tvrzený skutkový děj tak, aby byl nezaměnitelný, jakož i s ohledem na doložení listinného důkazu o existenci dluhu a nastoupivší vyvratitelnou právní domněnku existence závazku, není její povinností zcela konkrétně uvádět hmotněprávní důvody vzniku závazku Opačný výklad by podle dovolatelky zpochybňoval samotný smysl a význam uznání dluhu podle ustanovení §323 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jehož se, stejně jako v odvolání, dovolává.
Dovolatelka poukazuje na podporu jí zastávaného názoru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, podle jehož právního závěru není uznání dluhu novým právním důvodem vzniku závazku a usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu, jelikož věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu a ani jeho výši v době uznání. Skutečnost, že s ohledem na uznání závazku nemusela prokazovat vznik dluhu, dovolatelka dovozuje i z jí uváděných publikovaných odborných komentářů k §323 obch. zák.
Podle názoru dovolatelky rozhodl odvolací soud rozdílně od dřívějších dvou shora citovaných rozhodnutí, v nichž Vrchní soud v Praze konstatoval, že při absenci podrobnějších skutkových tvrzení je dostatečným podkladem tvrzení o uznání peněžitého závazku a že nesplnění povinnosti žalobce připojit k návrhu (žalobě) listinné důkazy, jichž se žalobce dovolává, není důvodem pro zastavení řízení, jelikož o nedostatek podmínky řízení ani o vadu nejde.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), není však důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k nimž je v případě přípustného dovolání dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou), se ze spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo. Nejvyšší soud proto posoudil věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Dovolací argumenty žalobkyně jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) co do vylíčení rozhodujících skutečností.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žaloba jako podání, kterým se zahajuje řízení před soudem, musí obsahovat kromě obecných náležitostí uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.).
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, jelikož v důsledku obecnosti žalobních tvrzení není skutek, resp. skutky, které mají být předmětem žaloby, dostatečně individualizován. Tento právní závěr shledává dovolací soud správným.
Z obsahu předloženého spisu dovolací soud zjistil, že v žalobě ze dne 11. května 1995 (č.l. 1 spisu) žalobkyně skutkově tvrdila pouze to, že jí vznikla vůči žalovanému pohledávka za odebrané zboží v celkové výši 600.000,- Kč. Dále uvedla, že žalovaný tento svůj závazek uznal vůči ní tím, že dne 30. prosince 1994 podepsal dvě směnky obojí vystavené na částku 300.000,- Kč. Obě tyto směnky sice dle názoru žalobkyně postrádají podstatné náležitosti směnky, jedná se však dle jejího mínění o uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák. I když splatnost uvedené pohledávky uplynula, žalovaný jí uhradil pouze částku 200.000,- Kč, zbývá mu tak doplatit dluh 400.000,- Kč, jehož vyrovnání se po něm žalobou domáhá.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že tvrzení obsažená v žalobním návrhu jsou zcela obecná a že skutek, který má být předmětem žaloby, jimi v potřebném rozsahu vylíčen není. Za této situace proto postupoval soud prvního stupně správně, když žalobkyni usnesením ze dne 20. února 2003 (č.l. 60 spisu) podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k doplnění návrhu na zahájení řízení se zdůvodněním, že žaloba je neúplná, jelikož neobsahuje potřebná skutková tvrzení k posouzení uplatněného nároku. Soud prvního stupně konkrétně uvedl, jaké skutečnosti má doplnit – požadoval uvést, na základě jaké, popřípadě jakých kupních smluv či jiné závazkového vztahu bylo fakturováno, kdy a co bylo plněno, kdy byly splatné kupní ceny, od kdy je žalovaný v prodlení a která část z kupní ceny a kdy byla uhrazena. Současně ji řádně poučil o odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř., nebude-li ve stanovené lhůtě doplněna.
Je třeba rovněž přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně svým podáním ze dne 19. března 2003 (č.l. 61 spisu), kterým reagovala na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, ani v odvolání ze dne 10. dubna 2003 (č.l. 89 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, soudem prvního stupně vytýkané vady žaloby neodstranila. V doplnění návrhu na zahájení řízení žalobkyně popsala obecný princip fungování trojstranného obchodního styku, který probíhal mezi ní, žalovaným jako maloobchodním prodejcem a třetím subjektem jako smluvním dodavatelem. Uvedla, že dodavatel dodal zboží žalovanému, na něhož vystavil fakturu za dodávku zboží s tím, že kopie faktury byla zaslána žalobkyni, která předmětnou částku dodavateli uhradila. Dále sdělila, že principy uvedeného fungování obchodního styku, jakož i splatnost jednotlivých pohledávek žalobkyně vůči žalovanému byly mezi účastníky řízení sjednány. Předmětný dluh se skládá z několika desítek dílčích pohledávek vzniklých na základě popsaného obchodního styku a vztahujících se k jednotlivým dodávkám zboží ze strany smluvních dodavatelů žalovanému za období září 1993 až prosinec 1994 s tím, že splatnost jednotlivých pohledávek žalobkyně vůči žalovanému vzniklých na základě těchto dodávek nastala v období od 20. listopadu 1993 do 31. března 1995. Před podáním žaloby – dne 26. ledna 1995 - žalovaný uhradil na úhradu dluhu částku 200.000,- Kč, s úhradou celkové částky 100.000,- Kč je žalovaný v prodlení od 16. ledna 1995 a s úhradou celkové částky 300.000,- Kč je žalovaný v prodlení od 1. dubna 1995.
V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobkyně v podstatě poukázala na svá tvrzená uvedená již před soudem prvního stupně se zdůrazněním jejího setrvání na názoru, že uznání závazku podle §323 obch. zák. je nejen důkazem o existenci dluhu žalovaného, nýbrž i dostatečným skutkovým základem, na jehož podkladě může soud ve věci jednat a rozhodnout.
S ohledem na výše uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že žaloba včetně jejího doplnění potřebná konkrétní skutková tvrzení, jimiž by byl žalobní nárok dostatečně individualizován, neobsahovala. Žalobkyní učiněné doplnění žalobního návrhu je zcela nedostatečné, jelikož v něm netvrdila žádné soudem postrádané konkrétní skutečnosti vztahující se k jednotlivým pohledávkám žalobkyně vůči žalovanému, z jejichž několika desítek se podle jejího sdělení žalovaná pohledávka skládá.
Jako nedůvodnou posoudil dovolací soud námitku dovolatelky vztahující se i k jí tvrzenému uznání závazku, které dle jejího názoru žalovaný učinil vystavením směnek ze dne 30. prosince 2004, jež připojila jako důkazy k žalobnímu návrhu. Závěr odvolacího soudu, že pouhé uznání závazku nemůže nahradit chybějící skutková tvrzení, je správný a právní důsledky v takovém rozsahu, které dovolatelka spojuje s uznáním závazku, tomuto právnímu institutu přisuzovat nelze. Odvolací soud s odvoláním na ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. zcela správně a přesvědčivě v odůvodnění usnesení vysvětlil, že rozhodující skutečnosti musí být v žalobě vylíčeny vždy a že uznání závazku ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. má ten právní důsledek, že žalobce nemusí tvrzení o skutkových okolnostech v žalobě prokazovat, jelikož důkazní břemeno přechází ze žalobce na žalovaného. Uvedený závěr odvolacího soudu není ani v rozporu s dovolatelkou citovaným právním závěrem Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2425/2002, podle něhož uznání závazku usnadňuje věřiteli procesní situaci v případě sporu, neboť věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu a ani jeho výši v době uznání. Z takto formulovaného právního závěru lze pouze dovodit, že v případě uznání závazku nemusí věřitel vznik dluhu ani jeho výši v době uznání prokazovat, v žádném případě si ho však nelze vyložit tak, že by věřitel nemusel rozhodná skutková tvrzení, umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku (též z pohledu překážek věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté) uvádět.
S dovolatelkou, citující právní závěry dvou konkrétních rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, lze v obecné rovině souhlasit, že pro rozhodnutí, chybějí-li podrobnější skutková tvrzení, je dostatečným podkladem tvrzení o uznání peněžitého závazku (rozhodnutí sp. zn. 8 Cmo 15/2000) a že nesplnění povinnosti žalobce připojit k návrhu (žalobě) listinné důkazy, jichž se žalobce dovolává, není důvodem pro zastavení řízení (poznámka - od 1. ledna 2001 po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – pro odmítnutí žaloby), neboť nejde o nedostatek podmínky řízení ani o vadu (rozhodnutí sp. zn. 8 Cmo 59/2000). Tato situace však v souzené věci nenastala.
Nejvyšší soud již v jiné věci rozhodnuté usnesením ze dne 23. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, vysvětlil, že o skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v uznání závazku, na něž by bylo v žalobě poukazováno, byl závazek uznán co do konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené uznání závazku žalobce v žalobě by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, protože účastníkům nemůže přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Od tohoto právního závěru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v souzené věci.
V daném případě argumentuje žalobkyně uznáními závazku, které měl dle jejího tvrzení obsaženého v žalobě učinit žalovaný vůči žalobkyni vystavením předmětných dvou směnek. Dovolatelkou tvrzená uznání závazku však žádné skutečnosti, kterými by vylíčila skutkový děj, na jehož základě uplatňuje žalovaný nárok, v rozsahu umožňujícím jeho jednoznačnou individualizaci, neobsahují. Již z tohoto důvodu proto nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že její tvrzení ohledně uznání závazků je nutné považovat za popis skutkového děje a ani že by jimi bylo možné nahradit chybějící podrobnější skutková žalobní tvrzení, jak uzavřel v jiné věci Vrchní soud v Praze. Vzhledem ke shora popsané nedostatečnosti obsahu žalobkyní tvrzených uznání závazku je v souzené věci i právně nerozhodné, zda šlo o platná uznání závazku (§323 odst. 1obch. zák.) či nikoli.
Rovněž tak odkaz na právní závěr formulovaný Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí sp. zn. 8 Cmo 59/2000, je podle dovolacího soudu nepřípadný, jelikož v souzené věci nebylo důvodem odmítnutí žaloby nepřipojení důkazů, nýbrž neprojednatelnost žaloby pro neodstranění jejich vad spočívajících v nedostatečnosti skutkových žalobních tvrzení.
Lze tak uzavřít, že závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř. je správný, jelikož žaloba byla neprojednatelná a v řízení nebylo možné pro její vady pokračovat. Jelikož dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu