ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1186.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1186/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně M., spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 252.378,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 237/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č.j. 29 Co 199/2003-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č.j. 29 Co 199/2003-214, se v rozsahu potvrzujícího výroku a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. září 2002, č.j. 18 C 237/96-196, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 252.378,40 Kč spolu s 19% úrokem z prodlení od 21. května 1996 do zaplacení (výrok I.) a dále mu uložil uhradit náklady řízení žalobkyni a České republice (výroky II. a III.). Přisouzená částka představuje náhradu škody za zboží, které bylo odcizeno v průběhu mezinárodní přepravy prováděné žalovaným. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. února 1999, č.j. 29 Co 470/98-65, v pořadí jeho první zamítavý rozsudek ze dne 16. dubna 1998, č.j. 18 C 237/96-44, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s vytyčením skutečností, na jejichž objasnění má zaměřit dokazování.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2003, č.j. 29 Co 199/2003-214, změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl 14% úrok z prodlení z částky 252.378,40 Kč od 21. května 1996 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu ho potvrdil (první odstavec výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, který nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení a že spor mezi účastníky posoudil správně podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“) vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 11/1975 Sb. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně byla mezi účastníky uzavřena smlouva o přepravě zboží s místem nakládky v Itálii a s místem vykládky v České republice, přičemž během přepravy došlo ke ztrátě části přepravovaného zboží, čímž vznikla žalobkyni škoda ve výši žalobního nároku. O těchto skutečnostech nebylo mezi účastníky sporu, sporným mezi nimi bylo, zda žalovaný za vzniklou škodu odpovídá.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že odpovědnost za škodu podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR je odpovědností objektivní a bylo proto na žalovaném, aby prokázal, že došlo k takovým okolnostem, které lze považovat za liberační důvod ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Podle odvolacího soudu je třeba za liberační důvody považovat okolnosti vzniklé tzv. vyšší mocí, např. živelní pohromou. Za situace, kdy se žalovanému žádnou z takových okolností prokázat nepodařilo, rozhodl soud prvního stupně správně, když žalovanému uložil povinnost žalobkyni škodu v žalované výši zaplatit. Okolnosti, které žalovaný na svou obranu uváděl, konkrétně že neznámí pachatelé v noci na nehlídaném parkovišti omámili neznámou látkou řidiče i závozníka, poté rozřízli plachtu přívěsu a odcizili část nákladu, takovým liberačním důvodem být nemohou, neboť tato tvrzená skutečnost, v řízení ani neprokázaná, totiž není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Naopak je podle odvolacího soudu vzniklá škoda v příčinné souvislosti jednak s tím, že část nákladu byla přepravována na přívěsu s plachtou, kterou bylo možné rozříznout a ke zboží se tak jednoduše dostat a jednak s tím, že pracovníci žalovaného takto nedostatečně zabezpečený kamion zaparkovali na nehlídaném parkovišti. Pochybení se pak dopustil soud prvního stupně pouze ve výši přisouzeného příslušenství, neboť podle článku 27 odst. 1 Úmluvy CMR činí výše úroku z prodlení 5 %. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výši přiznaného příslušenství a ve zbývajícím rozsahu ho jako věcně správný potvrdil.
Potvrzující část rozsudku odvolacího soudu napadl žalovaný, odvolávaje se na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dovoláním. Podle dovolatele soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, neboť přepadení osádky vozidla, při němž došlo k odcizení zboží, je třeba považovat za liberační důvod podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, protože samotná okolnost, která umožnila, že zboží bylo odcizeno, nemohla být osádkou vozidla bez ohrožení jejich vlastních životů odvrácena. S hodnocením odvolacího soudu, že ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s okolnostmi na jeho straně, nesouhlasí. Namítl, že nic, co by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, nezanedbal. Povinnosti dopravce neporušil a rovněž dodržel předpisy upravující pravidla práce osádek v mezinárodní silniční dopravě A. Náklad byl z větší části převážen ve skříňovém vozidle a pouze z menší části pod plachtou, čímž byla vzniklá škoda minimalizována. Použitý přívěs byl vyroben tak, aby vyhovoval mezinárodní silniční přepravě a to jak po technické stránce, tak i celním předpisům. Použití přívěsů s krytou plachtou je v praxi obvyklé, takže zvolení vozidla s přívěsem není možné za porušení povinností považovat a nelze ho dávat do příčinné souvislosti se vznikem škody. Totéž podle dovolatele platí i pro zastavení vozidla na nehlídaném parkovišti. V praxi je obvyklé, že řidiči po dobu bezpečnostní přestávky a odpočinku podle Dohody A. zůstávají v kamionu, který parkují na parkovištích podél dálnic a rychlostních komunikací, která jsou za tím účelem budována, přičemž není v silách dopravců zabezpečit odstavení kamionu pouze na hlídaném parkovišti, neboť jejich množství není ani dostatečné. Odvolávaje se obecně na stanoviska jednotlivých evropských soudů uvedl, že zastavení kamionu na parkovišti za účelem bezpečnostní přestávky a odpočinku řidičů podle Dohody A. není považováno za porušení povinnosti, ale naopak je jejich povinností zastavit, přičemž k tomu i parkoviště slouží. V doplnění dovolání pak dovolatel rozporoval konstatování soudu o pojištění jeho odpovědnosti za škodu silničního dopravce.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby ho v dovoláním napadené části zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. nebyly naplněny. Proto navrhla, aby ho dovolací soud odmítl.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v řešení otázky, zda liberačním důvodem podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR může být pouze živelní událost (vis maior) nebo zda jím může být též jednání (chování) třetích osob (např. přepadení). Řešení této právní otázky, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.), má v souzené věci rozhodující vliv pro učinění závěru o případné odpovědnosti žalovaného za škodu, jež je předmětem žalobního nároku.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Námitky dovolatele lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty.
Podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR je dopravce zproštěn odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud článek 17 odst. 2 Úmluvy CMR vymezuje liberační důvod jako okolnosti, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci, má tím na mysli okolnosti vzniklé tzv. vyšší mocí, např. živelní pohromou, které nemají původ v nesprávném rozhodnutí dopravce. Podle odvolacího soudu ovšem takovým liberačním důvodem nemohou být okolnosti, které žalovaný v řízení na svoji obranu uváděl, konkrétně že neznámí pachatelé v noci na nehlídaném parkovišti u motorestu v jižní Itálii omámili neznámou látkou řidiče i závozníka a poté rozřízli plachtu a odcizili část nákladu.
Dovolací soud s právním názorem odvolacího soudu, že liberačním důvodem ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR mohou být jen okolnosti vzniklé tzv. vyšší mocí, nesouhlasí, neboť tato skutečnost z uvedeného článku ani z jiných článků Úmluvy CMR nevyplývá. Z dikce zmíněného článku Úmluvy CMR nelze vyloučit, aby okolností, kterou dopravce nemůže odvrátit a jejíž následky odstranit není v jeho moci, byla vedle událostí přírodního charakteru i okolnost mající původ v lidském jednání (např. loupežné přepadení, ozbrojený útok apod.).
Pod vlivem tohoto nesprávného právního názoru pak odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost zjišťování skutkového stavu vztahujícího se k tvrzení žalovaného o přepadené posádky a své hodnocení omezil pouze na konstatování, že „tato tvrzená skutečnost, v řízení dokonce ani neprokázaná, totiž není v příčinné souvislosti se vznikem škody“.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud zjistil, že řízení těmito tzv. jinými vadami řízení trpí.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvede, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (srov. ústavní zákon č. 23/1991 Sb.) a z článku 1 Ústavy České republiky (srov. ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Odvolací soud však takto nepostupoval. Pokud totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze konstatoval, že skutečnost tvrzená žalovaným, tj. že neznámí pachatelé omámili neznámou látkou řidiče i závozníka a poté rozřízli plachtu a odcizili část nákladu, nebyla prokázána a není v příčinné souvislosti se vznikem škody, aniž uvedl, na základě jakých skutkových závěrů (z jakých důkazů) k takovému závěru dospěl, je takový jeho závěr obtížně přezkoumatelný a řízení před odvolacím soudem tak trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Této jiné vady řízení se dopustil odvolací soud i tvrzením o příčinné souvislosti mezi vnikem škody a okolnostmi na straně žalovaného (přívěs překrytý pouze plachtou a nedostatečné zabezpečení kamionu na nehlídaném parkovišti). Opět totiž neuvádí, na základě jakých úvah k takovému závěru dospěl, případně jaké právní předpisy dopravce porušil v souvislosti se zajištěním zásilky.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl naplněn, přičemž řízení bylo zatíženo i tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu, tj. v potvrzujícím výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. září 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu