ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1204.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1204/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Mgr. J. M., proti žalované K., p., a.s., o zaplacení částky 10 980 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 318/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. června 2004, č.j. 5 Cmo 63/2003-323, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 102 822 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. M., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2002, č.j. 19 Cm 318/97-279, uložil žalované zaplatit žalobci částku 10 980 000 Kč s 18,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze závěru, že předchůdci účastníků uzavřeli dne 18. 12. 1996 pojistnou smlouvu na pojištění proti poškození, zničení a odcizení věci při jednorázové přepravě s koncem pojištění 23. 12. 1996 a následným prodloužením trvání pojistné smlouvy do 31. 12. 1996. Dále vyšel ze shodného tvrzení účastníků, že žalobce požádal faxem dne 3. 1. 1997 žalovanou o prodloužení termínu skončení pojistné smlouvy do data uskutečnění přepravy, což žalovaná dopisem ze dne 7. 1. 1997 akceptovala. Krajský soud dospěl k závěru, že tím účastníci nepochybně projevili shodně vůli setrvat v dosavadním závazkovém vztahu, či případně uzavřít novou smlouvu se stejným obsahem jaký byl dán předchozí smlouvou, vyjma doby trvání, jež byla nově sjednána. Dovodil, že uvedenými úkony došlo k novaci původního závazku, případně že vedle dosavadního závazku vznikl nový závazek - nová pojistná smlouva. Protože v nočních hodinách ze dne 8. 1. 1997 na 9. 1. 1997 došlo k pojistné události ztrátou pojištěných věcí při přepravě, což žalobce oznámil žalované dne 14. 1. 1997, soud uzavřel, že žalobce má právo na výplatu pojistného plnění včetně úroků z prodlení za nesplnění závazku žalovanou včas. Neuznal námitku žalované, že v daném případě se nejednalo o odcizení, jestliže ke ztrátě došlo důsledkem trestného činu řidiče převážejícího zboží a jež se na ztrátě zboží podílel, když jeho čin byl kvalifikován jako zpronevěra. Soud dovodil, že k odcizení zboží může dojít i formou zpronevěry, a že skutková podstata pojistné události ve smyslu uzavřené pojistné smlouvy byla nepochybně naplněna.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. června 2004, č.j. 5 Cmo 63/2003-323, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že předchůdci účastníků uzavřeli dne 18. 12. 1996 pojistnou smlouvu na pojištění proti poškození, zničení a odcizení věci při jednorázové přepravě s koncem pojištění 23. 12. 1996, případně 31. 12. 1996, což nepovažoval pro posouzení věci za rozhodující, a že žalobce požádal faxem ze dne 3. 1. 1997 žalovanou o prodloužení pojistné smlouvy z 18. 12. 1996, případně uzavření nové smlouvy, a že žalovaná podáním ze dne 7. 1. 1997 žalobci oznámila svůj souhlas s jeho žádosti o posunutí počátku platnosti pojistné smlouvy až do uskutečnění přepravy. Dále vyšel ze skutkového zjištění, že faxovým podáním z 8. 1. 1996 žalobce žalované oznámil předání zboží k přepravě a 14. 1. 1997 oznámil odcizení zboží, k němuž došlo z 8. 1. 1997 na 9. 1. 1997. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že pojištění mohlo ve smyslu §791 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), platného v rozhodné době uzavírání pojistné smlouvy, existovat pouze na základě písemně uzavřené, platné a účinné pojistné smlouvy, přičemž ta byla uzavřena na dobu od 18. 12. 1996 do 31. 12. 1996 a v této době k žádné pojistném události nedošlo. Konstatoval, že v uvedené době nedošlo ani k žádné změně či alespoň k návrhu změny pojistné smlouvy a že po 31. 12. 1996 nemohli účastníci původní smlouvy tuto smlouvu měnit ve smyslu §516 obč. zák. a ani ji nahradit novým závazkem podle §570 obč. zák., neboť obojí pojmově předpokládá, že k uvedeným úkonům dochází za trvání stávajícího závazku, což ze skutkových zjištění v dané věci nevyplývá, když návrh, který by měl eventuelně směřovat ke změně nebo novaci závazku, podal žalobce žalované až 3. 1. 1997 po ukončení smluvního vztahu (31. 12. 1996). Pokud návrh ze dne 3. 1. 1997 obsahoval in eventum i návrh na uzavření nové pojistné smlouvy, odvolací soud učinil závěr, že návrh nebyl dostatečně určitý a srozumitelný, a proto sám o sobě nemohl vést k uzavření nové pojistné smlouvy. Vrchní soud konstatoval, že i kdyby bylo možno připustit, že z uvedeného návrhu bylo možno dovodit, že návrh měl mít obsahové náležitosti jako smlouva z 18. 12. 1996, neobsahoval určení časového období, po které mělo přepravované zboží být pojištěno. Dále dovodil, že podání žalované ze dne 7. 1. 1997 by bylo možno hodnotit také jako návrh na uzavření pojistné smlouvy, ale se stejnými výhradami jako u návrhu žalobce, tedy jako návrh neurčitý a nesrozumitelný, a to v otázce trvání pojištění, výše pojistného, předmětu pojištění, atd. Uzavřel, že na základě úkonů účastníků ze dne 3. 1. 1997 a 7. 1. 1997 nová pojistná smlouva nevznikla. Dodal, že písemné potvrzení žalované ze dne 14. 1. 1997 (po skončení přepravy a vzniku tvrzené pojistné události) nemohlo nahradit uzavření pojistné smlouvy mezi účastníky a založit mezi nimi vztah z pojištění, neboť takové potvrzení je možno vydat pouze tomu, kdo uzavřel pojistnou smlouvu. Z uvedeného odvolací soud učinil konečný závěr, že zboží nebylo v době tvrzené pojistné události pojištěno, proto žalobce nemá nárok na žalované plnění. Pokud žalobce v žalobě požadoval buď plnění z pojistné smlouvy nebo plnění z titulu náhrady škody, odvolací soud, vycházeje z ustanovení §420 a násl. obč. zák., podle něhož nárok na náhradu škody předpokládá vznik škody poškozenému, porušení povinnosti škůdcům a přímou příčinnou souvislost mezi nimi, dospěl k závěru, že žalobci ve smyslu jeho žalobních tvrzení škoda nevznikla, jestliže mu měla vzniknout důsledkem jednání žalované, která jej měla uvést při uzavírání smlouvy z 18. 12. 1996 v omyl tím, že neměl v úmyslu uzavřít takovou smlouvu, neboť hodlal uzavřít smlouvu, na základě které by se pojistná smlouva vztahovala na tvrzenou pojistnou událost. Vyšel přitom ze zjištění, že v průběhu řízení nebylo mezi účastníky sporu o tom, že měli v úmyslu uzavřít pojistnou smlouvu z 18. 12. 1996 tak, jak byla uzavřena, ale protože v období, na které byla uzavřena, nedošlo k přepravě zboží, snažil se žalobce účinky smlouvy přesunout na období pokrývající tvrzenou pojistnou událost. Uzavřel, že nebyla-li prokázána škoda, nebylo třeba se zabývat dalšími předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nároku na plnění z pojistné smlouvy a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud odňal žalobci možnost přezkumu rozsudku soudu prvního stupně tím, že aniž by nárok na náhradu škody posoudil soud prvního stupně (s ohledem na odlišný právní závěr), odvolací soud o tomto nároku rozhodl sám, zatímco měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit zpět nalézacímu soudu s pokynem, aby se věcí z tohoto pohledu zabýval. Žalobce připouští právní názor odvolacího soudu, že poté, co právní vztah již zanikl, jej nelze měnit, ale nesouhlasí se závěrem, že následnou písemnou komunikací mezi účastníky ze dne 3. 1., 7. 1., 8. 1. a 14. 1. 1997 nevznikla pojistná smlouva. Má za to, že požadavku písemné formy uzavření pojistné smlouvy bylo vyhověno, neboť právní úprava pojistné smlouvy v rozhodné době nevyžadovala, aby projevy vůle byly zachyceny v jedné listině. Poukazuje, že i počátek pojištění lze odvodit, a to od data návrhu na uzavření pojistné smlouvy, případně jej vázat na zahájení přepravy pojištěného majetku, jestliže i odpověď předchůdkyně žalované tomu odpovídá. Domnívá se, že byť pojistná smlouva neobsahuje konec pojištění přepravy nákladu, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobce, bylo –li rozhodující, že pojištěný náklad je pojištěn v době přepravy a bylo možno dovodit, že dobou přepravy nákladu bylo také pojištění ohraničeno. Mimoto z potvrzení o uzavření pojistné smlouvy ze dne 13. 1. 1997, vydané žalovanou, vyplývá, že pojištění bylo sjednáno na dobu od 8. 1. do 15. 1997. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, že právním předchůdcům účastníků bylo zcela jasné, co bylo předmětem pojištění, jaká je výše pojistného, na jakou částku byl majetek právního předchůdce žalobce pojištěn a na jakou dobu bylo pojištění sjednáno. Poukazuje, že všechny tyto skutečnosti jsou zjistitelné z písemných projevů účastníků, jak požadovalo ustanovení §791 odst. 1 obč. zák. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího sodu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud vyložil právní úkony účastníků v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. Poukazuje, že úmyslem smluvních stran nebylo uzavřít novou pojistnou smlouvu, nýbrž úmyslem byla novace původní pojistné smlouvy. Odvolací soud však správně dovodil, že po zániku původního závazku nemohlo k novaci dojít. I kdyby však projevy účastníků byly posouzeny jako návrhy na uzavření nové pojistné smlouvy, žalovaná souhlasí s názorem odvolacího soudu, že tyto projevy byly tak neurčité, že nemohly vést k uzavření pojistné smlouvy. K otázce postupu odvolacího soudu ohledně posouzení nároku žalobce na náhradu škody žalovaná připomíná, že i kdyby bylo možno postup odvolacího soudu považovat za vadný, pak by muselo jít o takovou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná je přesvědčena, že o takovou vadu se v dané věci nejedná, protože nárok na náhradu škody nebyl konstituován v žalobě tak, že by měl přicházet v úvahu, pokud by pojistná smlouva nevznikla, ale pro případ, že by se předmětná pojistná smlouva ze dne 18. 12. 1996 na daný případ nevztahovala. Takto skutkově vymezený nárok na náhradu škody však není z daných skutkových zjištění na první pohled důvodný, proto případná vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Žalovaná poukazuje, že v dovolání žalobce odůvodňuje nárok na náhradu škody zcela jinými skutkovými tvrzeními než v žalobě, což není v dovolání ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. možné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce svým dovoláním směřuje k uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), když odvolací soud odňal žalobci možnost přezkumu rozsudku soudu prvního stupně tím, že aniž by nárok na náhradu škody posoudil soud prvního stupně (s ohledem na odlišný právní závěr), odvolací soud o tomto nároku rozhodl sám, zatímco měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit zpět nalézacímu soudu s pokynem, aby se věcí z tohoto pohledu zabýval.
Vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je mimo jiné z pohledu dovolací námitky porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení, k níž dojde například i tím, že odvolací soud nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nahradí vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. a poté učiní právní závěr odlišný od právního závěru soudu prvního stupně. V posuzovaném případě ale odvolací soud nenahradil nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění vlastním doplněním dokazování, pouze opakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a na základě totožného skutkového zjištění se soudem prvního stupně dospěl k jinému správnému právnímu posouzení, což nelze považovat za překvapivé rozhodnutí, jestliže odvolací soud, jak výše uvedeno, vyšel z totožného skutkového zjištění a jen správně právně zhodnotil daný skutkový stav.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněný žalobcem nebyl tedy naplněn, když ani nebylo zjištěno, že by řízení trpělo vadami uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže na základě skutkového zjištění dovodil, že původní smlouva zanikla a nová pojistná smlouva nevznikla, když smlouva ze dne 18. 12. 1996 byla uzavřena na dobu do 31. 12. 1996 a nebyly sjednány všechny potřebné náležitosti nové pojistné smlouvy, jako předmět pojištění, výše pojistného, určení časového období pojištění, atd. Z faxu žalobce ze dne 3. 1. 1997 pouze vyplývá, že žalobce žádá žalovanou o uzavření nové pojistné smlouvy bez manipulace s jím uhrazeným pojistným a z faxu žalované ze dne 7. 1. 1997 určenému žalobci je zjistitelné, že vyhovuje žádosti o posunutí počátku platnosti pojistné smlouvy ze dne 18. 12. 1996.
Odvolací soud rovněž správně právně posoudil, že chybí předpoklad vzniku škody pro uplatnění nároku na náhradu škody žalobcem ve smyslu §420 obč. zák., jestliže vyšel ze skutkových tvrzení žalobce v žalobě, a to, že při uzavírání pojistné smlouvy jednal v omylu vyvolaném žalovanou ve smyslu §49a obč. zák. Žalobce totiž nemohl být při uzavírání pojistné smlouvy uveden v omyl, když žalobcem poukazované potvrzení žalované o uzavření pojistné smlouvy je ze dne 13. 1. 1997 a k pojistné události došlo už před tímto datem. Je tedy třeba dát za pravdu žalované, že i kdyby bylo možno postup odvolacího soudu považovat za vadný, nejednalo se v daném případě o takovou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť právní závěr odvolacího soudu ohledně nároku žalobce na náhradu škody je správný a dovolatel ostatně nesprávnost právního závěru odvolacího soudu ohledně jeho tvrzeného nároku na náhradu škody v dovolání ani nenamítá.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný žalobcem nebyl tedy rovněž naplněn.
Vzhledem k tomu, že žádný z dovolacích důvodů nebyl shledán důvodným, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 86 330 Kč /§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 16 417 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, §46a odst. 1 z. č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 102 822 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 30. října 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu