ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.133.2003.1
sp. zn. 32 Odo 133/2003-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce B. p. P. 1 – státního podniku v likvidaci, zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti žalované D., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, o zaplacení částky 1,589.957,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 211/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2002, č.j. 11 Cmo 349/2001-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2001, č.j. 7 Cm 211/96-74, uložil žalované zaplatit žalobci částku 57.714,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1,532.243,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2001, č.j. 7 Cm 211/96-74, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 61.596,- Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 28.106,- Kč od 13. července 1994 do 31. prosince 1994, s 18% úrokem z prodlení z částky 51.906,- Kč od 1. ledna 1995 do 30. března 1995, s 18% úrokem z částky 61.596,- Kč od 1. dubna 1995 do 25. června 1995 a s 19% úrokem z prodlení z téže částky od 26. června 1995 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a co do zbývající částky 1,528.361,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (první výrok). Žalobci dále uložil zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů k rukám advokáta JUDr. J. M. částku 141.510,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení žalované, jež jí vzniklo užíváním nebytových prostor bez právního důvodu, poté, co mezi účastníky byla uzavřena neplatná nájemní smlouva.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná má žalobci poskytnout náhradu za bezdůvodné užívání nebytových prostor ve výši regulovaného nájemného, jelikož se v tomto rozsahu na úkor žalobce ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku bezdůvodně obohatila. V části, v níž žalobce požadoval náhradu za užívání ve výši „volného nájemného“ a v části, v níž se domáhal náhrady za poskytnuté služby spojené s užíváním, soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal poskytnutí těchto služeb, a že na náhradě za užívání místností požadoval více, než za kolik tyto místnosti bylo možno v dané době s ohledem na cenové předpisy pronajímat.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy i s jeho skutkovými závěry, podle kterých žalovaná nebytové prostory užívala.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal částečně důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení. Protože žaloba byl podána 18. července 1997, považoval nárok žalobce za promlčený ohledně náhrady za bezdůvodné užívání za dobu před 18. červencem 1994, a to s odkazem na ustanovení §107 odst. 1 občanského zákoníku. Promlčená tak je náhrada za užívání za dobu od 1. září 1993 do 18. července 1994 a náhrada za vodné a stočné a za další vyúčtované služby (úklid, osvětlení společných prostor, odvoz odpadu) za rok 1993 ve výši 2.399,- Kč. Pokud jde o „náhradu“ za tyto „vedlejší“ služby za rok 1994, považoval ji odvolací soud z pohledu uplatněné námitky promlčení za bezvýznamnou, když žalobce žalované přiznal při vyúčtování přeplatek 2,- Kč. Naopak promlčením nejsou dotčeny nároky žalobce na náhradu za užívání za dobu od 19. července 1884 (správně „1994“) do 26. června 1995, a stejně tak i jeho nároky na náhradu za dodávku tepla a teplé vody, za vodné a stočné za druhou polovinu roku 1994.
Při stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že při sjednání výše nájemného z nebytových prostor v rozhodném období bylo nutno postupovat podle ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor (dále též jen „vyhláška“), a náhrada za bezdůvodné užívání mohla být stanovena maximálně ve výši ceny, za kterou by nebytové prostory mohly být pronajaty. Nepřihlížel tak k ustanovení §1 odst. 4 vyhlášky, ani k vyhlášce Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 25. února 1993, která ve vybraných lokalitách města zcela uvolnila ceny nájemného, když tento cenový předpis byl vydán v rozporu s ustanovením §45 písm. l) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, orgánem, který k tomu nebyl věcně příslušný, tj., byl vydán zastupitelstvem a nikoli radou.
Naopak odvolací soud za důvodné považoval odvolání žalobce proti té části rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta, pokud jde o nepromlčené náhrady za služby spojené s užíváním nebytových prostor. Připustil, že pro žalobce správu nemovitosti, v níž se nebytové prostory nacházely, vykonávala na základě smlouvy společnost A., spol. s r.o., ovšem tato smlouva byla uzavřena pouze pro případ, že místnosti budou užívány na základě nájemní smlouvy. Jelikož se mezi účastníky uzavřená nájemní smlouva „ukázala“ absolutně neplatnou, mohl náhradu za bezdůvodné obohacení po žalované požadovat přímo vlastník, tj. žalobce.
Výši nepromlčené náhrady za užívání nebytových prostor žalovanou v období od 13. července 1994 do 26. června 1995 stanovil odvolací soud, vycházeje z roční sazby 190,- Kč za m2, částkou 37.796,- Kč. Pokud jde o náhrady za služby spojené s užíváním „místností“, nepromlčeny zůstaly náhrady za druhé pololetí 1994, konkrétně pak za dodávku tepla a teplé vody ve výši 18.074,- Kč a za vodné a stočné 5.626,- Kč. V tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „změnil“ a žalobě co do částky 61.596,- Kč s příslušenstvím vyhověl. Jinak, tj. ohledně zbývající částky 1,528.361,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], co do závěru, že „v rozhodné době nebyla výše nájemného z nebytových prostor zcela uvolněna“. Zdůrazňoval, že soudy při svém rozhodování měly správně vycházet z tzv. tržního nájemného a nikoli ze sazby 190,- Kč za m2 podlahové plochy nebytových prostor ročně, a nesprávným tak shledal právní názor, že nebylo možné nebytové prostory pronajmout za tržní nájemné. Výhrady směřoval rovněž proti závěru, podle kterého je „v dané věci třeba přiznat“ žalované „částečnou odůvodněnost námitky promlčení“. Dále dovolatel namítal, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k závažným vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem, vyjma tohoto obecného vymezení, tvrzené „závažné vady“ nijak nespecifikoval. Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřoval „v závažných pochybeních obou soudů“.
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pro přijetí závěru, zda dovolání žalobce lze považovat za přípustné podle shora citovaného ustanovení, je potřebné srovnání výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je požadavek žalobce na úhradu za užívání nebytových prostor v částce 1,540.871,- Kč, na úhradu tepla a teplé vody v částce 36.348,- Kč a na úhradu vodného a stočného v částce 12.875,- Kč, tj. celkem (po snížení o 137,- Kč) na zaplacení částky 1,589.957,- Kč.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl v rozsahu částky 57.714,- Kč s příslušenstvím (bezdůvodné obohacení za užívání nebytových prostor), přičemž ve zbývající části žalobu zcela zamítl.
Naproti tomu odvolací soud považoval žalobu za důvodnou v rozsahu částky 37.796,- Kč (bezdůvodné obohacení za užívání nebytových prostor), částky 18.174,- Kč (za dodávku tepla a teplé vody) a částky 5.626,- Kč (vodné a stočné). Dále odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který zcela zamítl žalobu ohledně zaplacení „služeb“ pro neunesení důkazního břemene o jejich poskytnutí, dospěl k závěru, že tato plnění realizována byla, a důvodem, pro který zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu částek 18.174,- Kč (náhrada za teplo a teplou vodu) a 7.249,- (za vodné a stočné) potvrdil, byla po právu uplatněná námitka promlčení.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Na základě srovnání výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího dovolací soud uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu lze považovat, pokud jde o dovoláním dotčený zamítavý výrok, v rozsahu částky 19.918,- Kč za užívání nebytových prostor (57.714,- Kč – 37.796,- Kč) za měnící; ve zbývajícím rozsahu je rozsudkem potvrzujícím.
Ani v rozsahu měnícího výroku však není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož tímto, dovoláním dotčeným, měnícím výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by bylo zapotřebí zkoumat, zda se v daném případě jedná o věc obchodní či nikoli.
Přípustnost dovolání není založena ani ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když potvrzeným rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věci samé jinak, než v jeho dřívějším rozsudku.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce rovněž výslovně dovolával. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v nesprávném „právním názoru“, že v rozhodné době nebyla výše nájemného z nebytových prostor zcela uvolněna a že nebylo možno nebytové prostory pronajmout za tržní nájemné, a v závěru o „částečné odůvodněnosti námitky promlčení“.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku uveřejněném pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého upravilo-li výjimky z maximálních cen nájmů svou vyhláškou zastupitelstvo obce, stalo se tak sice v souladu s vyhláškou č. 585/19990 Sb. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, ve znění účinném do 31. srpna 1994, avšak v rozporu se zákonem o obcích (rozpor se zákonem odstranila až vyhláška č. 168/1994 Sb. zmocněním obce jako takové), a soud k ní proto s poukazem na ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy nemůže přihlédnout. V témže rozhodnutí Nejvyšší soud současně uzavřel, že výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžní částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
Jelikož odvolací soud dovolatelem vytyčenou právní otázku vyřešil v souladu s dosavadní judikaturou a dovolací soud toto řešení neshledal v rozporu s hmotným právem, jeho právní posouzení věci je v tomto směru správné.
Možnost přezkumu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o závěry vztahující se k promlčení nároků na zaplacení částek 18.174,- Kč (náhrada za teplo a teplou vodu) a 7.249,- Kč (za vodné a stočné) je pak rovněž vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Tímto potvrzujícím výrokem bylo totiž rozhodnuto o samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, pročež přípustnost dovolání je zapotřebí zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Přípustnost dovolání tak není založena ani ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu