ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.134.2005.1
sp. zn. 32 Odo 134/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně O., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované … pojišťovně Č. r., o zaplacení 6 148 602,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 284/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2003, č.j. 15 Co 188/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. srpna 2003, č.j. 15 Co 188/2003-64, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. prosince 2002, č.j. 11 C 284/2002-47, kterým byla žaloba na zaplacení 6 148 602,60 Kč zamítnuta, změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že výše nákladů činí 123 880 Kč, jinak tento výrok potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že na základě článku V. bodu 1. smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 7. 1. 1994 vznikly F. n. v O. za žalovanou pohledávky sestávající z jednotlivých smluvních pokut v celkové výši 24 124 650 Kč z důvodu pozdních úhrad faktur, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 5. 2001 postoupila F. n. v O. část těchto pohledávek ve výši 6 148 602,60 Kč žalobkyni a tuto skutečnost oznámila týž den žalované, přičemž obsah smlouvy o postoupení pohledávek neobsahoval žádnou specifikaci faktur, za jejichž včasné nezaplacení byly žalované vyúčtovány jednotlivé smluvní pokuty, které v souhrnu činily 6 148 602,60 Kč. Jestliže žalobkyně v příloze podání ze dne 17. 12. 2002 až v průběhu řízení soudu předložila vyúčtování ze dne 23. 3. 2001, v němž byly vyznačeny jednotlivé faktury, které měly být postoupeny žalobkyni, avšak žalobkyně neprokázala, že by toto vyúčtování obsahující specifikaci postoupených faktur bylo v minulosti doručeno žalované, která jejich doručení popřela, pak smlouva o postoupení pohledávek specifikaci postupovaných pohledávek neobsahovala. Odvolací soud na základě tohoto skutkového zjištění považoval proto za správný závěr soudu první stupně, že obsah předmětné smlouvy o postoupení pohledávek je neurčitý, tudíž je uvedený právní úkon o postoupení pohledávek podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatný, a žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, což byl důvod pro zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil neplatnost předmětné smlouvy o postoupení pohledávek, jestliže z předmětné smlouvy a z oznámení o postoupení pohledávky doručené žalované a ze soudu předložené specifikace postoupené smluvní pokuty jednoznačně vyplývalo, jaká konkrétní část jakého konkrétního nároku byla jejím předmětem. Skutečnost, že účastníci smlouvy o postoupení pohledávek výslovně nevyznačili přímo do textu této smlouvy jednotlivé částky dílčích postupovaných smluvních pokut, nemůže být podle názoru dovolatelky důvodem neurčitosti a neplatnosti smlouvy, pokud tak učinili mimo dokument této smlouvy, v její příloze, a jestliže na straně postupitele byl zcela jednoznačný úmysl postoupit postupníkovi (žalobkyni) část smluvní pokuty ve výši 6 148 602,60 Kč vyúčtované fakturou č. 30001 v celkové výši 24 124 650 Kč. Žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že nepostupoval podle výkladových pravidel ve smyslu §266 obch. zák. a že soud prvního stupně neprovedl a odvolací soud ponechal bez povšimnutí navrhovaný výslech svědka, bývalého ředitele F. n. O. Doc. MUDr. V. R., CSc., který se mohl blíže vyjádřit ke specifikaci postupované části smluvní pokuty a vůle obou stran. Domnívá se, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když posouzení určitosti má obecný právní význam za situace, kdy v českém zdravotnictví je častým nástrojem úhrady pohledávek forma uzavírání smluv o postoupení pohledávek. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Argumentuje-li žalobkyně v dovolání nesprávným právním posouzení věci, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovým zjištěním, že předmětná smlouva o postoupení pohledávek neobsahuje specifikaci jednotlivých konkrétních dílčích postupovaných pohledávek (konkrétních smluvních pokut), z něhož odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Pokud je v dovolání namítáno nesprávné právní posouzení v dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
V projednávané věci je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena pouze na kritice správnosti skutkových závěrů ohledně specifikace předmětu smlouvy o postoupení pohledávek.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně uplatnila, nepřísluší však dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že smlouva o postoupení pohledávek neobsahovala specifikaci postupovaných pohledávek, pak není právní závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že obsah předmětné smlouvy o postoupení pohledávek je neurčitý, tudíž je uvedený právní úkon o postoupení pohledávek podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatný, a žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, v rozporu s hmotným právem (podle uvedeného ustanovení je právní úkon neplatný, není-li učiněn určitě a podle §524 obč. zák. se pod sankcí neplatnosti vyžaduje písemná forma smlouvy o postoupení pohledávky). Závěr odvolacího soudu je i v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v Soudních rozhledech seš. 6/97, podle něhož, jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Napadá-li dovolatelka výroky rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů - není dovolání podle §236 odst. 1 o. s. ř. v této části přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. března 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu