ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.138.2005.1
sp. zn. 32 Odo 138/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně C. T. a.s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti žalovanému Ing. R. H., zastoupenému JUDr. J. N., advokátkou o zaplacení částky 463 840,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 154/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2004 č. j. 27 Co 144/2003-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2004 č. j. 27 Co 144/2003-208 a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. listopadu 2002 č. j. 6 C 154/2000-130 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 18. listopadu 2002 č. j. 6 C 154/2000-130 zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 463 840,20 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 76 816,90 Kč od 16. 8. 1997 do zaplacení, s 19% úrokem z prodlení z částky 114 211,70 Kč od 13. 9. 1997 do zaplacení, s 19% úrokem z prodlení z částky 185 123,40 Kč od 24. 9. 1997 do zaplacení a s 19% úrokem z prodlení z částky 87 688,20 Kč od 27. 9. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako prodávajícím a společností S., s.r.o., jako kupujícím byla dne 12. 8. 1996 uzavřena podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) kupní smlouva na dodávku bílého rafinovaného cukru z kampaně 1996/1997. Podkladem pro dílčí plnění podle této smlouvy byla vždy písemná objednávka kupujícího s rozpisem druhu, množství a termínu dodávky a dále bylo ve smlouvě sjednáno, že kupní cena bude prodávajícím vyúčtována fakturou, kterou je prodávající oprávněn předat kupujícímu nejdříve v den plnění. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný předmětné zboží obdržel, a to na základě objednávkových listů, které vystavoval, žalobkyně pak kupní cenu fakturovala společnosti S., s.r.o., která ji přefakturovala žalovanému a ten ji této společnosti uhradil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nikdy nebyla uzavřena kupní smlouva, na základě které by žalobkyně dodala zboží žalovanému, a podle níž by žalobkyni vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení kupní ceny odpovídající žalované částce. V objednávkových listech byl sice jako objednatel uveden žalovaný, nebyla zde však uvedena kupní cena a žalobkyně dodané zboží fakturovala společnosti S., s.r.o.; k uzavření kupní smlouvy došlo mezi žalobkyní a společností S., s.r.o., což je prokázáno i písemným vyhotovením této kupní smlouvy a jejího dodatku č. 1. Žalovaný sice obdržel předmětné zboží, avšak od společnosti S., s.r.o., které kupní cenu také uhradil. Vznik bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně taktéž nebyl prokázán a z rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. května 2000 č. j. 5 Cm 128/98-42a soud prvního stupně také zjistil, že povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím byla pravomocně uložena společnosti S., s.r.o.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. října 2004 č. j. 27 Co 144/2003-208 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně. I když byly objednávkové listy vystaveny přímo žalovaným jako společníkem společnosti S., s.r.o., jednalo se o písemné objednávky této společnosti podle uzavřené smlouvy. O tom svědčí i poznámky na objednávkách, podle nichž má být faktura vystavena společnosti S., s.r.o., a potvrzují to i dodací listy, v nichž žalobkyně uvádí jako odběratele společnost S., s.r.o., se stejným odkazem na uzavřenou smlouvu. Stejně tak požaduje žalobkyně zaplacení kupní ceny dodaného zboží po společnosti S., s.r.o., a odkazuje na uzavřenou smlouvu. S tím koresponduje i okolnost, že žalobkyně nedokázala vysvětlit, proč v dodacích listech a ve fakturách uváděla jako odběratele společnost S., s.r.o. To, že smluvním partnerem žalobkyně byla tato společnost, prokazuje i zaplacení ceny dodaného zboží žalovaným této společnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a společností S., s.r.o., byly podle rámce vymezeného ve smlouvě z 12. 8. 1996 uzavírány následné kupní smlouvy podle §409 ObchZ a koupené zboží tato společnost dále prodávala žalovanému. Z uzavřených kupních smluv vznikl společnosti S., s.r.o., závazek zaplatit žalobkyni kupní cenu zboží ve výši 463 840,20 Kč a splnění této povinnosti bylo společnosti uloženo pravomocným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze z 11. 5. 2000 č. j. 5 Cm 128/98-42a. Mezi žalobkyní a žalovaným nevznikl závazkový právní vztah. Pokud bylo žalovanému zboží dodáno, jednalo se pouze o místo plnění dohodnuté podle §412 odst. 1 ObchZ mezi žalobkyní a společností S., s.r.o. Žalovanému nevzniklo dodáním zboží bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť se nejednalo o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, ani o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a dále řeší právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, takže je dovolání podle jejího názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ohledně důvodů dovolání odkázala žalobkyně na své odvolání a zdůraznila, že žalovaný předmětné plnění objednal svým jménem a toto plnění svým jménem také přebíral. O tom svědčí mj. i uvedení identifikačního čísla žalovaného na objednávkách. Chybný je proto závěr odvolacího soudu, který předmětné objednávkové listy posoudil jako objednávky společnosti S., s.r.o. Žalobkyně je přesvědčena, že soud se také dopustil procesního pochybení, když řízení proti žalovanému vyloučil z původního řízení vedeného také proti společnost S., s.r.o., která byla prvou žalovanou, k samostatnému řízení. U Krajského soudu v Praze bylo podáno celkem 7 prakticky identických žalob stejného žalobce vždy proti dvěma žalovaným, z nichž prvním byla společnost S., s.r.o., a druhým žalovaným další subjekt; ve všech případech se jednalo o vztahy založené smlouvou o témže právním obsahu, když rozdíly byly pouze v objemech plnění a všech šest řízení proběhlo proti oběma žalovaným. Žalobkyně dále poukázala na rozhodnutí, v nichž byla podle jejího názoru právní otázka odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena odchylně od napadeného rozhodnutí - rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2003 č. j. 6 Cmo 57/2002-88, který byl předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 35 Odo 1183/2003, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2004 č. j. 6 Cmo 31/2003-155. Přestože žalobkyně na tato rozhodnutí upozorňovala již v odvolacím řízení, odvolací soud se s tímto argumentem nevypořádal. Základní podstatou námitek žalobkyně je skutečnost, že veškeré objednávky v dané věci, stejně jako ve výše uvedených případech soudních sporů, vystavil žalovaný, a to na žalobkyni. Žalobkyně je přesvědčena, že v uvedených soudních sporech vyšel soud ze závěru, „že převzaté zboží musí zaplatit objednávající“, a proto by tomu tak mělo být v posuzované věci. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že žalobkyně v dovolání vůbec neuvedla, v čem mělo spočívat pochybení odvolacího soudu při aplikaci právních předpisů. Pouhé konstatování, že pro závěr odvolacího soudu není v celém soudním spise žádný doklad, nebo že soudy rozhodovaly v podobných věcech jinak, nelze podle názoru žalovaného považovat za dovolací důvod, a proto navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným, neboť má za to, že mezi nimi byla uzavřena kupní smlouva podle §409 a násl. ObchZ, a to na základě objednávky žalovaného a následným převzetím zboží žalovaným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v daném případě je řešena právní otázka, zda došlo k uzavření kupních smluv mezi žalobkyní a žalovaným, odvolacími soudy rozdílně. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 167/98 mezi žalobkyní C. T., a.s., a žalovanými 1. S., s.r.o., a 2. J. Z. o zaplacení částky 1 588 681,20 Kč s příslušenstvím rozhodl za obdobné skutkové situace jako v tomto sporu odvolací Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2004 č. j. 6 Cmo 31/2003-155 odlišně od Krajského soudu v Brně v této věci, neboť tímto rozsudkem potvrdil vyhovující rozsudek Městského soudu v Praze proti žalovanému J. Z. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je i důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V daném případě odvolací soud dovodil, že mezi žalobkyní a společností S., s.r.o., byly podle rámce vymezeného ve smlouvě ze dne 12. 8. 1996 uzavírány následné kupní smlouvy podle ustanovení §409 ObchZ, a to na základě objednávek žalovaného. Tento závěr je nesprávný, neboť je v rozporu s ustanovením §32 odst. 1 ObčZ, podle něhož nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. V daném případě šlo o písemný právní úkon, tudíž tato skutečnost by musela vyplývat z tohoto písemného právního úkonu. Nestačí, že tato okolnost je případně dána jinými skutečnostmi, pokud nejsou vyjádřeny v tomto písemném právním úkonu. Ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by z objednávek žalovaného vyplývalo, že jednal jménem společnosti S., s.r.o. Samotnou smlouvu ze dne 12. 8. 1996 za platně uzavřenou smlouvu kupní považovat nelze, neboť sama tato smlouva předpokládá, že předmět plnění bude vymezen následnými objednávkami.
Stejně tak však nelze dovodit, že by k uzavření kupních smluv došlo mezi žalobkyní a žalovaným. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, se podává, že objednávky žalovaného neobsahovaly návrh kupní ceny. Toto skutkové zjištění dovolací soud přezkoumávat nemůže, neboť z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízením před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolací soud oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Za této situace k uzavření smlouvy poskytnutím požadovaného plnění ve smyslu ustanovení §275 odst. 4 ObchZ dojít nemohlo, neboť ke vzniku smlouvy (a to i konkludentně) by byla nutná dohoda o ceně. Nešlo by totiž o případ upravený v ustanovení §409 odst. 2 ObchZ, ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., podle něhož nemusí být v kupní smlouvě cena dohodnuta, resp. nemusí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, jestliže strany ve smlouvě projeví vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny.
Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud nedošlo k uzavření kupních smluv mezi žalobkyní a společností S., s.r.o., je zpochybněn i závěr odvolacího soudu, že žalovanému nevzniklo dodáním zboží bezdůvodné obohacení, neboť se jednalo o plnění, které bylo žalovanému poskytnuto na základě smlouvy uzavřené se společností S., s.r.o.
Nedůvodná je však námitka žalobkyně, že soud se také dopustil procesního pochybení, když řízení proti žalovanému vyloučil z původního řízení vedeného také proti společnost S., s.r.o., která byla prvou žalovanou, k samostatnému řízení. Tento postup soudu byl v souladu s ustanovením §112 odst. 2 o. s. ř., podle něhož jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení. Tam, kde je třeba vyslovit nedostatek věcné nebo místní příslušnosti soudu a věc postoupit jinému soudu, nelze věci spojit ke společnému řízení; jestliže byly uvedeny v jednom návrhu, je třeba je vyloučit k samostatnému řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v nové rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu