ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.144.2006.1
sp. zn. 32 Odo 144/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně E. E. a. s., zast. advokátem proti žalované I. C. C. spol. s r. o., zast. advokátem, o zaplacení částky 150.000,- USD a 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp.zn. 41 Cm 76/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 11. srpna 2005, č.j. 3 Cmo 261/2004 - 87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. 41 Cm 76/2001 – 45, uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 150.000,- USD s 36,5 % úrokem z prodlení od 1. 6. 2000 do zaplacení a k zaplacení částky 300.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena zprostředkovatelská smlouva č. 0802/00/82 (dále jen „Smlouva“) ve smyslu §642 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele (žalované) vyhledat pro zájemce (původní žalobkyně) třetí osobu či osoby, schopné a ochotné uvolnit finanční prostředky dle čl. III., bod 3. 1. Smlouvy k financování investičních záměrů zájemce a umožnit zájemci takovou smlouvu s těmito osobami uzavřít, oproti závazku zájemce zaplatit za tuto činnost zprostředkovateli provizi podle článku VIII. Smlouvy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované sjednanou zálohu na provizi ve výši 155.000,- USD a dále že dodatkem ke Smlouvě bylo ujednáno, že žalovaná má svůj závazek splnit do 25. 5. 2000, v případě nesplnění vrátit do 31. 5. 2000 část provize ve výši 150.000,- USD. Námitku žalované, že příčinou neúspěchu zprostředkování byl nekvalitní projekt žalobkyně, soud prvního stupně hodnotil jako pro rozhodnutí nerozhodnou. Ohledně žalované částky 150.000,- USD včetně úroků z prodlení soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se domáhá jejího zaplacení oprávněně, jelikož odpovídá smluvnímu ujednání účastníků a počátek prodlení odpovídá tomu, že žalovaná byla povinna vrátit uvedené peněžní prostředky do 31. 5. 2000. Pokud se týká žalované částky 300.000,- Kč, pak uplatněný nárok soud prvního stupně hodnotil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku, přičemž tento závěr opřel o zjištění, že smlouva včetně dodatku poskytnutí takového plnění žalobkyní neupravuje.
Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil, jelikož se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že byla platně uzavřena smlouva podle §642 ObchZ, osobami k tomu oprávněnými, rovněž obsah smluvních ujednání je jasný a určitý; totéž platí i pro dodatek č. 1 ke Smlouvě. Pro platnost Smlouvy není nijak podstatné, že v úvodu Smlouvy se hovoří o datu 8. 2. 2000 a v závěru je datována 9. 2. 2000, stejně tak smlouvu nezpochybňuje ani skutečnost že žalobkyně plnila namísto „ekvivalentu“ USD přímo v USD. Odvolací soud dále uzavřel, že není nijak podstatné, že ještě v době předcházející uzavření dodatku byla v březnu 2000 uzavřena smlouva 6031/2000 mezi původní žalobkyní a třetí osobou; skutečnost, že došlo uzavřením smlouvy 6031/2000 ke splnění podmínek Smlouvy a ke vzniku nároku žalované na provizi žalovaná ani netvrdila ani neprokazovala.
Žalovaná podala proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jež odůvodňuje tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a ) a b) o. s. ř.].
Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího sudu a je toho názoru, že předmětná zprostředkovatelská smlouva je neurčitým právním úkonem, neboť z ní nelze zjistit, kdy byla účastníky podepsána. Je proto neplatná a tudíž neplatným je i dodatek č. 1 z 3. 5. 2000, kterým byly stanoveny lhůty pro vrácení smluvní zálohy na provizi a sjednán žalobou požadovaný úrok z prodlení ve výši 36,5% ročně. I kdyby smlouva byla platná, nemohla být fakturována a placena záloha v USD namísto ekvivalentu v Kč, neboť by to znamenalo změnu smlouvy a na takové písemné změně ze strany nedohodly. Na plnění 150.000 USD je nutno pohlížet jako na bezesmluvní plnění. Žalovaná tedy nebyla povinna vrátit žalobkyni částku 150.000 USD do 31. 5. 2000, ani se na ni nevztahovalo ujednání o úroku z prodlení 36,5% ročně.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil s ohledem na §351 obch. zák. i při posouzení odstoupení žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 14. 4. 2003 a jeho vlivu na nárok na vrácení zálohy na provizi 150.000 USD. Odstoupením od smlouvy zanikl tento nárok z dodatku č. 1 a vznikl nový nárok na vrácení přijatého plnění spolu se zákonným, nikoli smluvním úrokem z prodlení. Odvolací soud se rovněž nezabýval právním důvodem úhrady částky 300.000 Kč na základě zálohového listu z 23. 6. 2000, jakož i vrácení této částky, když pro závěr o bezdůvodném obohacení si soudy nezjednaly skutkový základ. To platí i pro přiznaný 10% úrok z prodlení z předmětné částky.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah neformuluje, pouze vytýká, že v napadeném rozhodnutí jsou řešeny otázky v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že určitost Smlouvy není zpochybněna tím, že v úvodu Smlouvy je uvedeno datum 8. 2. 2000 a v závěru je datována dnem 9. 2. 2000. Plnění poskytnuté přímo v USD namísto jeho ekvivalentu v Kč nepředstavuje změnu smlouvy; bylo-li namísto ekvivalentu v Kč plněno přímo v USD – žalobkyně plnila a žalovaná toto plnění přijala – bylo takové plnění plněním podle smlouvy.
Vedle smlouvy je platný i dodatek č. 1 ze dne 3. 5. 2000, v němž strany doplnily ujednání článku. Odstoupení od smlouvy o bod 10.5. a dále o bod 14.6. o podmínkách vrácení provize 150.000 USD (bod 2) tohoto dodatku).
Otázku účinků odstoupení od smlouvy podle §344 a násl. ObchZ je třeba v daném případě posuzovat se zřetelem na právní povahu těchto ustanovení, které jsou (až na výjimku v §344 ObchZ) ustanoveními dispozitivního charakteru. Pokud je možnost odstoupení od smlouvy a jejich důsledků upravena smluvními stranami v bodu 1) dodatku č. 1 ke Smlouvě, potom je, s přihlédnutím k §351 odst. 1 ObchZ, v daném případě zřejmé, že v případě bodu 2) tohoto dodatku jde o ustanovení, které podle projevené vůle stran mají trvat i po ukončení smlouvy. Závěr odvolacího soudu ohledně částky 300.000,- Kč, která podle něj byla poskytnuta bez právního důvodu, nijak nezpochybňuje okolnost, že žalobkyně nespecifikovala právní důvod vzniku tohoto nároku, jestliže bylo prokázáno, že částka byla skutečně poskytnuta, naopak ustanovení §451 občanského zákoníku neexistenci právního důvodu předpokládá.
Výhradami, jimiž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) nesprávné vyhodnocení důkazů, dovolatelka tvrdí existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., popř. dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jež jsou ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bez právního významu.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatelka ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačila), dovolání žalované, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu