ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.160.2002.1
sp. zn. 32 Odo 160/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobců a) M. K., b) P. Š., a c) J. N., všech zastoupených, advokátem, proti žalovaným 1. J. P. a 2. L. P., oběma zastoupeným, advokátkou, o zaplacení částky 129 484 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 53/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2001 č. j. 29 Co 290/2001-235, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2001 č. j. 29 Co 290/2001-235 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. února 2001 č. j. 8 C 53/94-214 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. listopadu 1997 č. j. 8 C 53/94-91 uložil žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 32 880 Kč, co do částky 96 604 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. srpna 1998 č. j. 29 Co 305/98-121 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté mezitímním rozsudkem ze dne 23. června 2000 č. j. 8 C 53/94-175 rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný.
Odvolací soud usnesením ze dne 16. listopadu 2000 č. j. 29 Co 494/2000-192 tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. února 2001 č. j. 8 C 53/94-214 žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobcům společně a nerozdílně částku 129 484 Kč, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla 20. 10. 1992 uzavřena smlouva o dílo, podle níž žalobci provedli pro žalované stavební práce spočívající v dostavbě jejich rodinného domku, a domáhali se úhrady ceny díla. Tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu jako neplatnou podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro nesrozumitelnost ujednání o ceně díla a pro neurčitost jejího předmětu. Žalobci dne 12. 2. 2001 se souhlasem soudu změnili podle §95 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalobu tak, že se domáhají žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je podle §107 ObčZ promlčen, když jej uplatnili až 12. 2. 2001, tedy za situace, kdy ani tříletá objektivní lhůta k jeho uplatnění nebyla zachována. Soud prvního stupně zjistil, že práce žalobců na domě žalovaných byly prováděny nejpozději do 24. 9. 1993, kdy byla stavba kolaudována, takže k promlčení nároku žalobců došlo dne 25. 9. 1996. Pokud žalobci namítali, že ze strany žalovaných se jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení, nebylo toto jejich tvrzení prokázáno, neboť smlouva, která byla později shledána neplatnou, byla vypracována žalobci a žalovaní byli v době, kdy přijímali od žalobců plnění, přesvědčeni o její platnosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2001 č. j. 29 Co 290/2001-235 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Vypořádal se s názorem žalobců, že podáním žaloby došlo ke stavení běhu promlčecí doby bez ohledu na to, jestli jejich nárok vyplýval z plnění ze smlouvy nebo z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud zdůraznil, že zejména problematika promlčení osvětluje, že právo na plnění ze smlouvy a právo na vydání bezdůvodného obohacení jsou právy odlišnými. Zákon upravuje promlčení každého z těchto práv zvlášť, z čehož vyplývá, že jde o různá práva, jejichž skutkové předpoklady jsou odlišné. Proto podání žaloby k soudu má za následek přerušení běhu promlčecí lhůty obou práv jen v tom případě, že obě práva jsou uplatněna, tedy v případě objektivní kumulace. Žalobci změnili svoji žalobu natolik, že na změněné tvrzení bylo nutno vztáhnout jinou právní normu, přičemž skutkové podmínky pro uplatnění práva na plnění ze smlouvy nejsou totožné s podmínkami pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud také poukázal na odůvodnění odporu žalovanými z října 1994 (č. l. 39), kteří v něm výslovně poukazovali na neplatnost předmětné smlouvy o dílo a nárok žalobců posuzovali jako bezdůvodné obohacení. Bylo tedy pouze na žalobcích, aby si za této situace ujasnili charakter uplatněného nároku. Odvolací soud uzavřel, že právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je nepochybně promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, neboť se domnívají, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé vedle argumentů, které již použili ve svém odvolání, poukazují na §79 o. s. ř. upravující náležitosti žaloby, kterými je především vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, na které se žalobce odvolává, přičemž z žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá. Žaloba dovolatelů z 25. 2. 1994 podle jejich názoru všechny tyto náležitosti splňovala; právní charakteristiku skutku, tzv. právní důvod žaloby, nebyli žalobci podle ustálené soudní praxe povinni uvádět. S poukazem na §§1 - 6 o. s. ř. dále namítli, že nebyli po celou dobu řízení upozorněni na žádnou procesní povinnost, která by se týkala jimi uplatněného nároku. Žalobu změnili až na základě usnesení odvolacího soudu ze 16. 11. 2000, který nezbytnost změny žaloby předpokládal, nicméně i po této změně se domáhají stále stejného práva na zaplacení stejné peněžité částky; k promlčení jejich nároku na zaplacení žalované částky proto nemohlo dojít. Dle názoru dovolatelů soudy obou stupňů věc nesprávně právně hodnotily, dovolatelé proto navrhují zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názorem žalobců, že jejich žaloba splňovala všechny náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř. Žaloba žádné tvrzení o bezdůvodném obohacení žalovaných neobsahovala, ale bylo v ní tvrzeno, že došlo k uzavření smlouvy o dílo a žalovaná částka odpovídá nesplnění smluvní povinnosti žalovaných. Žalobci nesouhlasí s názorem dovolatelů o nesplnění poučovací povinnosti soudu v projednávané věci, neboť soud je povinen poučit účastníky řízení pouze o jejich procesních právech a povinnostech, nikoliv však o jejich hmotněprávních nárocích. Ustanovení §6 ve spojení s §79 odst. 1 o. s. ř. posiluje zásadu projednací s využitím takových institutů, jako je povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Pokud dovolatelé změnili svá tvrzení a označili důkazy k vydání bezdůvodného obohacení až 12. 2. 2001, učinili tak po uplynutí tříleté promlčecí doby a uplatněný nárok nelze přiznat. Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiným vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatelé netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom povinen posuzovat dovolání podle jeho obsahu a dovolatelé v této věci namítali, že jejich právo na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, neboť po celou dobu řízení se domáhali práva na zaplacení stejné peněžité částky.
Z hlediska posouzení otázky promlčení je v daném případě vzhledem k obsahovému vymezení dovolacího důvodu rozhodující, jak byl v žalobě vymezen skutek, který je předmětem řízení, a zda takto vymezeným skutkem uplatnili žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud totiž uzavřel, že právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť žalobci uplatnili tento nárok až dne 12. 2. 2001. Odvolatelé naproti tomu namítají, že právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnili již v žalobě.
V žalobě žalobci uvedli, že žalobce b) jako člen sdružení, jehož členy byli žalobci, uzavřel s žalovanými smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dostavba rodinného domku žalovaných. Na základě této smlouvy žalobci dodali žalovaným materiál a provedli práce v celkové hodnotě 265 667 Kč. Žalovaní zaplatili žalobcům 76 184 Kč. Rozdíl činí 180 464 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní zapůjčili žalobcům lešení v hodnotě nájemného ve výši 60 000 Kč, činí po započtení tohoto nájemného nárok žalobců vůči žalovaným podle uzavřené a realizované smlouvy o dílo částku 129 484 Kč. Žalobci uvedli, že plnili na základě objednávky žalovaných a proto se domáhají zaplacení vymáhané částky za dodaný materiál a provedené práce. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o dílo mezi žalobcem b) je neplatná pro její nesrozumitelnost a neurčitost. Současně dovodil, že žalobci žalobou uplatnili právo na zaplacení ceny díla, a nikoliv právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Závěr odvolacího soudu je nesprávný.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že jestliže žalobci požadují přiznání plnění ze smlouvy, která je absolutně neplatná, soud jim nemůže přiznat plnění z důvodu bezdůvodného obohacení, jelikož by tak změnil předmět řízení vymezený v žalobě a tím překročil dispoziční zásadu řízení. Tento právní názor je chybný a neodpovídá zásadám rozhodování ve sporném řízení.
Odvolací soud vycházel sice správně z toho, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, podle níž platí, že soud je vázán žalobou (dispoziční zásada se neuplatní pouze ve věcech vyjmenovaných v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.), tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje.
Odvolací soud však v rozporu se shora uvedeným dospěl k závěru, že bez změny žaloby nelze dovodit, že žalobci uplatnili žalobou právo na vydání bezdůvodného obohacení (vrácení plnění z neplatné smlouvy). Už z toho důvodu, že otázka absolutní neplatnosti smlouvy je otázkou právní a nikoliv skutkovou, nemohlo v dané věci právní posouzení smlouvy jako neplatné znamenat změnu skutkového stavu vymezeného žalobou. Nešlo tedy o změnu žaloby, nýbrž pouze o jiný než žalobci uvedený právní důvod požadovaného plnění, jímž - jak již bylo uvedeno - soud není vázán. Kromě toho je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která je reprezentována rozsudkem ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 9/2004, číslo 78/2004. V tomto rozsudku Nejvyšší soud jednoznačně dovodil, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.
V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o dílo provedli žalobci stavební práce, které jim žalovaní neuhradili. Jestliže je podle názoru soudu smlouva o dílo neplatná, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r. předseda senátu