ECLI:CZ:NS:2009:32.ODO.1659.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1659/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně P. O. s. r. o., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti žalovanému S. k. P., zastoupenému JUDr. V. R., advokátem, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 312/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Co 7/2006-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č. j. 7 C 312/2004-73, zamítl žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč (coby části pohledávky z ručitelského závazku žalovaného) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení.
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že dne 29. srpna 1991 byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně Č. s. s. a O. S. (dále jen „dlužník“) smlouva o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 6,000.000,- Kč na investice. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavní smlouvou k nemovitostem dlužníka č. 2508-20252-831/1,2,3 ze dne 29. srpna 1991 a prohlášením o ručitelském závazku (dále jen „prohlášení ručitele“) právní předchůdkyně žalovaného T. L. M.P. z téhož dne. Prohlášení ručitele předcházelo uzavření smlouvy mezi právní předchůdkyní žalovaného a dlužníkem dne 23. srpna 1991, podle níž předchůdkyně žalovaného poskytne záruku za „půjčku“ dlužníka ve výši 1,000.000,- Kč s tím, že smlouva podléhá schválení výborem T. L. M.P. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však dlužníkem řádně splácen a nebyl uhrazen ani ručitelem. Přípisem ze dne 24. března 1994 adresovaným právní předchůdkyni žalovaného Č. s. a. s. sdělila, že k 31. březnu 1994 vyprší lhůta ke splnění závazku dlužníkem a že přistoupí k realizaci zástavního práva. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, bylo dlužníkovi uloženo zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně Č. k. a. částku 5,406.168,30 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 22. května 2003, sp. zn. 19 Nc 667/2003, byl nařízen výkon rozhodnutí proti dlužníkovi pro pohledávku 5,406.168,30 Kč. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. července 2004, sp. zn. 33 K 41/2004, prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Žalobkyně do konkursu přihlásila pohledávku ve výši 13.864.231,- Kč ze smlouvy o úvěru. Žalovaná částka představuje část dosud nesplacené jistiny úvěru.
Smlouvou o postoupení pohledávky z 31. listopadu 1999 byla pohledávka postoupena Č.s., a. s. na K. b. P., s. p. ú. Právní nástupkyní K. b. P., s. p. ú. se na základě zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, stala k l. září 2001 Č. k. a. Smlouvou o postoupení pohledávky z 12. června 2003 byla pohledávka postoupena Ing. M. Č., následně smlouvou z 20. června 2003 P. L. a smlouvou o postoupení pohledávky z 28. června 2004 žalobkyni.
Podle stanov právní předchůdkyně žalovaného T. L. M.P. jedná jejím jménem výbor TJ, a to zpravidla prostřednictvím předsedy, místopředsedy, hospodáře a dalších členů výboru TJ. Je-li pro právní úkon předepsána písemná forma, je třeba podpisů dvou oprávněných členů výboru TJ, jinak je neplatný. Právní úkon jménem TJ „potvrzený“ jedním z členů výboru a tajemníkem se považuje za platný.
S odkazem na ustanovení 763 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že prohlášení ručitele je platným právním úkonem podle ustanovení §129l odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „hosp. zák.“), neboť bylo podepsáno osobami oprávněnými podle stanov tak učinit. Šlo o zákonné zastoupení podle ustanovení §24f odst. 1 a 2 hosp. zák. Dlužník byl písemně vyzván k plnění, nejpozději doručením žaloby ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 199/97. Důvodem k zamítnutí žaloby je však odepření plnění žalovaným podle ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák. Žalobkyně a její právní předchůdci způsobili, že „nelze dosáhnout uspokojení od povinného“. Pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem a to nebylo realizováno, přestože věřitel již v roce 1994 sdělil, že přistoupí k realizaci zástavního práva. Přitom tímto způsobem mohlo dojít k uspokojení pohledávky věřitele. Podání žaloby o zaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru, vedení neúspěšného výkonu rozhodnutí a přihlášení pohledávky v konkursu na majetek dlužníka neprokazují, že věřitelem nebyl způsoben stav nemožnosti uspokojení jeho pohledávky dlužníkem. Věřitel má sice možnost zvolit způsob vymáhání pohledávky, avšak smyslem ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák. je, aby věřitel dbal svých práv a nepřenášel bezdůvodně plnění z dlužníka na ručitele. Ručitel je tak chráněn proti jednání věřitele, „kterým by věřitel zcela vyloučil dlužníka tím, že způsobí, že není možno se na majetku dlužníka uspokojit“. Právní předchůdci žalobkyně „nerealizováním zástavního práva“ způsobili, že nelze dosáhnout uspokojení od dlužníka.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Co 7/2006-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit částku 100.000,- Kč a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem, jímž byl založen ručitelský závazek žalovaného podle ustanovení §129l odst. 2 hosp. zák. Neztotožnil se však se závěrem o důvodnosti odepření splnění ručitelského závazku podle ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák. Uvedl, že rozhodné pro posouzení věci je, že žalovaný se stal na základě ručitelského prohlášení ručitelem dlužníka a žalobkyně má podle ustanovení §129m odst. 2 hosp. zák. právo domáhat se plnění v dlužníkem neuspokojeném rozsahu proti ručiteli, což je podstatou tohoto zajišťovacího právního instrumentu.
Námitku žalovaného, že oprávněně odepřel splnit ručitelský závazek podle ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák., protože věřitel způsobil, že nelze dosáhnout uspokojení pohledávky od dlužníka, nepovažoval za důvodnou. Zdůraznil, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna ručením žalovaného i zástavním právem k nemovitostem dlužníka, věřiteli proto nelze vytýkat, že by se o posílení zajištění dobytnosti své pohledávky ze smlouvy o úvěru nestaral a spoléhal pouze na zajištění ručitelským závazkem žalovaného. Platná ani předchozí právní úprava v případě plurality zajišťovacích prostředků nestanovila a nestanoví pořadí či prioritu mezi těmito zajišťovacími prostředky. Je ponecháno na volbě věřitele, jak a kdy bude při uspokojení svých pohledávek postupovat, a které ze zajišťovacích prostředků a ve které době bude realizovat. Žalobkyně své nároky proti dlužníkovi uplatnila již v roce 1997 a dosáhla vydání pravomocného rozhodnutí, jímž jí byly tyto nároky v požadované výši přiznány, přičemž k realizaci rozhodnutí vedla následně vykonávací řízení. Nelze jí proto klást k tíži, že tímto způsobem nebyla v celém rozsahu uspokojena. Žalobkyně pohledávku ze smlouvy o úvěru přihlásila i v konkursu vedeném na majetek dlužníka a pohledávka byla zjištěna, konkurs dosud není ukončen.
Odvolací soud uzavřel, že ztížená možnost vymáhání dluhu proti dlužníkovi s ohledem na jeho současné poměry neznamená, že žalobkyně způsobila stav uvedený v ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák., tedy že od dlužníka nelze dosáhnout uspokojení. Skutečnost, že věřitel nevyužil zástavního práva k nemovitostem k dosažení uspokojení své pohledávky, může být významná pro faktický rozsah uspokojení pohledávky věřitele, nikoli pro neposkytnutí právní ochrany jeho zákonným nárokům uplatněným v řízení proti žalovanému. Ze stejných důvodů nelze ani učinit závěr, že ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalobkyně již v roce 1994 vypověděla smlouvu o úvěru a sdělila, že přistoupí k uspokojení pohledávky realizací zástavního práva. V té době činila nesplacená část úvěru 3,694.574,84 Kč, prodejem zastavených nemovitostí by tak byla pohledávka uhrazena. Žalobkyně však svůj nárok uplatnila až žalobou v roce 1997 a teprve v roce 2003 požadovala poprvé po ručiteli, aby splnil závazek z ručení. Nejméně do roku 2003 byl tak utvrzován postupem žalobkyně v tom, že dlužník „úvěr musel splatit“, a realizace ručitelského závazku nebude nutná. Tento její postup je nepochybně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně navíc v průběhu celého řízení nebyla schopna prokázat, jaké kroky k uspokojení svého nároku učinila, a proč nepřistoupila k realizaci zástavního práva. Tvrdí, že žalobkyně po několik let ke své pohledávce přistupovala liknavě, nedůsledně a nedbale, přičemž péče řádného hospodáře vyžadovala, aby se především starala o realizaci zástavního práva jako nejrychlejšího a nejefektivnějšího způsobu uspokojení pohledávky. Pokud by tyto skutečnosti byly odvolacím soudem řádně vyhodnoceny, musel by dospět k závěru, že žalovaný i v případě, že by jeho ručitelský závazek vznikl, řádně podle ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák. odepřel plnění.
Dovolatel rovněž podotýká, že žalobkyně nebyla schopna doložit zmocnění statutárního orgánu žalovaného (výboru TJ) k podpisu „smlouvy“, respektive doklad o „dodatečném schválení podpisu tohoto závazku dvěma funkcionáři tělovýchovné jednoty“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů.
Podle ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák. ručitel může odepřít splnění oprávněné organizaci, pokud tato způsobila, že nelze dosáhnout uspokojení od povinné organizace.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou právních závěrech. Prvním je závěr, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem a založilo ve smyslu ustanovení §129l odst. 2 hosp. zák. ručitelský závazek právní předchůdkyně žalovaného, z něhož vyplývá podle ustanovení §129m odst. 2 hosp. zák. právo věřitele na plnění proti ručiteli a povinnost ručitele závazek splnit, nesplní-li dlužník svůj dospělý závazek, ačkoliv k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Tento závěr odvolacího soudu nebyl dovolatelem zpochybněn, neboť jeho námitka, že žalobkyně nedoložila zmocnění statutárního orgánu - výboru TJ - k podpisu „smlouvy“, respektive doklad o dodatečném schválení podepsání dvěma funkcionáři předchůdkyně žalovaného, se netýká ručitelského prohlášení, ale smlouvy ze dne 23. srpna 1991 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalovaného a dlužníkem, v níž byly dohodnuty podmínky, za nichž ručení bude poskytnuto. Uzavření této dohody mezi budoucím dlužníkem a budoucím ručitelem a její (ne)platnost je pro posouzení platnosti ručitelského závazku nevýznamné.
Druhým právním závěrem, jenž byl dovolatelem zpochybněn - a to argumentací, že právní předchůdci žalobkyně nepřistoupili k avizované realizaci zástavního práva - je závěr, podle něhož nejde o případ, kdy by ručitel mohl věřiteli odepřít splnění ve smyslu ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák. Podle tohoto ustanovení ručitel může odepřít plnění jen tehdy, způsobil-li věřitel, že nelze dosáhnout plnění od dlužníka ze zajištěného závazku. Tuto možnost tedy ručitel nemá v případě, nevyužil-li věřitel svého práva na uspokojení pohledávky z jiných zajišťovacích institutů. Uplatnil-li věřitel právo na zaplacení dlužné částky proti dlužníkovi v soudním řízení, dlužník byl zavázán k zaplacení dluhu a k vymožení přisouzené částky byl veden výkon rozhodnutí, nejde o situaci, v níž by ručitel ve smyslu ustanovení §129m odst. 3 hosp. zák. mohl důvodně odepřít plnění. Přitom ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nebyla dovolatelem zpochybněna, vyplývá, že prohlášení ručitele je bezpodmínečné, není nijak vázáno na zástavní smlouvu k nemovitostem uzavřenou dne 29. srpna 1991. Závěr odvolacího soudu, že právní předchůdci žalobkyně ani žalobkyně nezpůsobili nemožnost dosáhnout uspokojení od dlužníka, je proto správný.
Námitka, podle níž odvolací soud pochybil, pokud v jednání věřitele neshledal rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., není důvodná, protože ručitelský závazek vznikl podle hospodářského zákoníku a ten ustanovení obdobné §3 odst. 1 obč. zák. neobsahoval. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze použít s ohledem na ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Odo 2016/98, v němž dospěl k závěru, že určujícím pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoli, je okamžik vzniku tohoto vztahu. Jde-li o vztah, který vznikl podle hospodářského zákoníku, řídí se tímto zákonem i změna a zánik tohoto vztahu. Z uvedeného vyplývá, že jednání věřitele nelze posoudit podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud proto pochybil, pokud se zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jeho závěr však neměl vliv na správnost rozhodnutí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V průběhu dovolacího řízení byl podán návrh, aby na místo dosavadní žalobkyně do řízení vstoupila společnost J. E. C. a. s. Podle ustanovení §243c části věty za středníkem o. s. ř., pro řízení u dovolacího soudu ustanovení §107a o. s. ř. neplatí. Nejvyšší soud proto k návrhu na vstup společnosti J. E.C. a. s. do řízení na místo dosavadní žalobkyně nepřihlédl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu