ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1744.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1744/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Ing. J. V., bytem v , proti žalovanému V. P., bytem ve , zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, se sídlem v , o zaplacení částky 324 841 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 1/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006 č. j. 12 Cmo 100/2006-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. prosince 2005, č. j. 26 Cm 1/94-71, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 324 841 Kč se 17% p.a. úrokem z částky 38 717 Kč od 31. 3. 1992 do zaplacení, z částky 15 926 Kč od 6. 4. 1992 do zaplacení, z částky 31 410 Kč od 16. 4. 1992 do zaplacení, z částky 33 990 Kč od 24. 4. 1992 do zaplacení, z částky 37 363 Kč od 1. 5. 1992 do zaplacení, z částky 5 878 Kč od 15. 9. 1992 do zaplacení, z částky 57 719 Kč od 10. 3. 1992 do zaplacení, z částky 38 869 Kč 14. 3. 1992 do zaplacení, z částky 45 600 Kč od 14. 3. 1992 do zaplacení a z částky 19 369 Kč od 20. 3. 1992 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Svým rozsudkem rozhodl o pěti žalobách, kterými se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dlužné kupní ceny za elektrotechnické zboží dodané v několika dodávkách v průběhu roku 1992, jehož cena byla vyúčtována jedenácti fakturami. Soud prvního stupně spojil všechny uvedené věci ke společnému projednání a rozhodnutí a z provedeného dokazování učinil závěr, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena na základě celoroční objednávky žalovaného na odběr zboží podle vlastního výběru s osobním odběrem kupní smlouva podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), resp. řada po sobě jdoucích smluv. Žalobkyně smlouvy plnila, žalovaný zboží převzal, převzetí potvrdil jednak na dodacích listech, jednak na fakturách, jeho cenu však nezaplatil. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že zboží bylo ve vlastnictví jiného subjektu, a to německého podnikatele D. L., od kterého žalobkyně zboží odebírala, a že žalobkyně byla pouhou zprostředkovatelkou obchodů cizí osoby. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný zboží objednal, toto zboží se nacházelo ve skladových prostorách žalobkyně, odkud bylo žalovaným podle jeho vlastního výběru osobně odebráno po potvrzení vystavených dodacích listů nebo po potvrzení vystavené faktury a vlastníkem předmětného zboží byla žalobkyně bez ohledu na to, zda D. L. zaplatila jeho cenu, neboť vznik vlastnického práva kupujícího k prodávané věci není ani v právním řádu SRN, ani v českém právním řádu závislý na zaplacení kupní ceny. Dohoda o ceně byla podle závěru soudu prvního stupně prokázána tím, že žalovaný jako odběratel měl k dispozici ceníky zboží, které mu byly žalobkyní zasílány, kupní smlouvy tak vznikly odebráním zboží.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2006, č. j. 12 Cmo 100/2006-116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že v prvostupňovém řízení byly rozhodné skutečnosti dodání zboží žalobkyní jako prodávající žalovanému jako kupujícímu na základě kupních smluv prokázány. Vyšel z §275 odst. 4 ObchZ, podle něhož vznikne mezi účastníky smlouva okamžikem, kdy byl úkon nevzbuzující pochybnost o přijetí návrhu na uzavření kupní smlouvy s určeným druhem, množstvím a cenou zboží, učiněn, tj. kdy bylo zboží žalovaným jako kupujícím převzato. Nepřisvědčil názoru žalovaného o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně s ohledem na jeho tvrzení, že jednal v omylu, neboť se domníval, že uzavírá smlouvu s jiným subjektem a nikoliv se žalobkyní, a odkázal na §49a poslední větu občanského zákoníku (dále jen („ObčZ“), podle něhož omyl v pohnutce nečiní právní úkon neplatným. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nadbytečnosti provedení důkazu slyšením svědka Lindnera, kterým by nemohly být prokázané skutečnosti ani zpochybněny, ani vyvráceny a další zkoumání vztahů mezi tímto svědkem a žalobkyní není předmětem tohoto řízení. Odvolací soud uzavřel, že z žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že vlastnictví zboží, převzatého žalovaným, svědčí jinému subjektu, než žalobkyni. Je proto povinností žalovaného jako kupujícího zaplatit kupní cenu v dohodnuté výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] a spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítl, že napadený rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem otázku aktivní legitimace žalobkyně, s níž byl ve skutečnosti ve vztahu jen jako se zprostředkovatelkou obchodů s německým podnikatelem D. L. V dovolání dále uvedl, že soudy obou stupňů konstatovaly, že žalobkyně měla vždy jako předmět podnikání jedině „zprostředkování“, veškeré dodací listy na zboží byly výlučně v německém jazyce, stejně jako obchodní nabídka zboží, v níž tuto nabídku činil podnik L. – E., E. G., který byl uveden také v jediné písemné upomínce z 19. 3. 1992, kde žalobkyně ke svému podpisu ještě doplnila jméno K. L., jako osoby, za kterou podpis učinila, „tudíž omyl žalovaného v osobě prodávajícího byl pochopitelný“. Pokud odvolací soud považoval omyl v osobě smluvního partnera za omyl v pohnutce smlouvy, jedná se podle názoru žalovaného o nesprávný závěr, neboť omyl v osobě smluvního partnera je naopak jedním ze čtyř typů podstatného omylu, který může způsobit neplatnost smlouvy. Volba osoby prodávajícího je zejména v obchodních vztazích vždy nezbytnou součástí vůle kupujícího, nikoli pouhou pohnutkou. Dovolatel dále uvedl, že „skutkový závěr soudu, že žalovaný při uzavírání smlouvy jen mylně považoval žalobkyni za pouhou zástupkyni německého prodávajícího znamená, že právně ke vzniku žádné smlouvy nemohlo dojít“. Omylem uzavřená smlouva není smlouvou uzavřenou v omylu, skutečný omyl v osobě druhé smluvní strany ve smyslu §49a ObčZ je jednostranným omylem a spočívá v záměně osoby na opačné smluvní straně. V dané věci se navíc jednalo o omyl oboustranný, když žalobkyně se mýlila v tom, že objednávka žalovaného byla činěna vůči ní, a žalovaný v tom, že objednávku akceptoval žalobkyní zastupovaný německý podnikatel jako prodávající. Dovolatel nepovažuje za rozhodující, zda žalobkyně byla skutečným vlastníkem předmětného zboží, neboť rozhodující je existence kupní smlouvy, kterou lze platně uzavřít v obchodních vztazích i s nevlastníkem zboží. Podle názoru dovolatele nenáležela žalobkyni práva uplatněná v tomto řízení také z toho důvodu, že v rozhodné době měla živnostenské oprávnění pouze pro zprostředkování nákupu a prodeje zboží, což ji opravňovalo pouze ke zprostředkování obchodů v tuzemsku, nikoliv však k vlastnímu zahraničnímu obchodu, takže přiznání uplatněného nároku žalobkyni by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 ObchZ. Nedovoleným podnikáním žalobkyně by tak byl žalovaný nucen uhradit dlužné faktury podruhé, neboť se s D. L. dohodl ohledně dlužných faktur na přímém vyrovnání oproti svým nárokům ze vzájemné obchodní spolupráce. Za porušení rovnosti účastníků řízení v uplatnění jejich procesních práv považuje dovolatel neprovedení jím navrženého důkazu výslechem svědka D. L., který „je základním a nenahraditelným důkazem ve věci“, neboť pouze on by dokázal sdělit, komu své zboží prodal, za jakých podmínek, a zda žalovaná oprávněně vystupovala jako zástupkyně německého podniku L. – E., E., G. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila za účelové tvrzení žalovaného, že obchodoval s jiným subjektem, než je žalobkyně. O tom svědčí i chování žalovaného, který obdržel od žalobkyně celkem 57 dodavatelských faktur, z nichž 45 faktur zaplatil na účet žalobkyně vedený u K. b., a.s., Z důvodu nezaplacených 12 faktur žalovaným se žalobkyně dostala do druhotné platební neschopnosti vůči svému dodavateli, který hrozil soudním sporem, a proto svůj nárok vůči žalovanému uplatnila u soudu celkem šesti žalobami, z nichž jedna věc již byla pravomocně ukončena tak, že žalovaný byla zavázán zaplatit žalobkyni za dodané zboží, úhrada zbývajících 11 faktur je předmětem tohoto řízení. Ke sporu s dodavatelem žalobkyně nedošlo, neboť „firma“ G. H. k nejprve odkoupila pohledávky firmy L. E. vůči žalobkyni a poté s žalovaným uzavřela dohodu o měsíčních splátkách ve výši 70 000 Kč po dobu 10 měsíců prostřednictvím účtu žalobkyně, čímž se měl snížit jeho dluh vůči žalobkyni. I z toho je podle žalobkyně patrně, že žalovaný si byl vědom, s kým obchoduje, a ke komu má finanční závazky za odebrané zboží. Žalobkyně poukázala na seznam svých obchodních partnerů, který předložila v řízení, týkající se celkem 88 odběratelů žalobkyně, včetně žalovaného, kteří neměli pochyb o tom, s kým obchodují. O tom, že žalovaný věděl, s kým obchoduje, a ke komu má finanční závazky za odebrané zboží, svědčí i ta okolnost, že si žalovaný na základě celoroční objednávky, znějící na odběr zboží dle vlastního výběru, zboží od žalobkyně prokazatelně odebral, toto odvezl vlastním vozem a dále prodával, aniž by za převzaté zboží žalobkyni zaplatil. Žalobkyně zdůraznila, že nikdy ve své korespondenci nepřipisovala ke svému jménu jméno D. L., nedopustila se nedovoleného podnikání, neboť celní i finanční úřady byly obeznámeny s jejím výpisem z obchodního rejstříku a vždy řádně hradila clo, dovozní přirážky a daň z obratu (nyní DPH). Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci napadá žalovaný rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 38 717 Kč s příslušenstvím, ve výši 15 926 Kč s příslušenstvím, ve výši 31 410 Kč s příslušenstvím, ve výši 33 990 Kč s příslušenstvím a ve výši 37 363 Kč s příslušenstvím a ve výši 5 878 Kč s příslušenstvím, ve výši 57 719 Kč s příslušenstvím, ve výši 38 869 Kč s příslušenstvím, ve výši 45 600 Kč s příslušenstvím a ve výši 19 369 Kč s příslušenstvím. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá z více samostatných nároků se samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže s výjimkou nároku na zaplacení částky 57 719 Kč, jež byla vyúčtována fakturou č. 290292 ze dne 18. 2. 1992 a s výjimkou nároku na zaplacení částky 84 469 Kč, jež byla vyúčtována fakturami č. a č. ze dne 25. 2. 1992, žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud poté posoudil dovolání žalovaného ve zbývajícím rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu do výše částky 141 188 Kč s příslušenstvím.
Dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. Tato přípustnost je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmene b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud tedy není při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci, ze kterého vycházel odvolací soud, a skutkového stavu, který tvrdí dovolatel. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouvy na dodávku elektrotechnického zboží byly uzavřeny mezi žalobkyní jako prodávající a dovolatelem jako kupujícím. Tímto skutkovým zjištěním odvolacího soudu je Nejvyšší soud vázán, neboť není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami, takže není oprávněn přezkoumávat ani skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně subjektů předmětných kupních smluv. Dovolatel si v dovolání činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění, když tvrdí, že kupní smlouvy uzavřel s jiným smluvním partnerem, než byla žalobkyně, která jednala podle jeho tvrzení jen jako zástupkyně jiného subjektu, a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry. Pokud dovolatel v této souvislosti ve svém dovolání uvádí, že „skutkový závěr soudu, že žalovaný při uzavírání smlouvy jen mylně považoval žalobkyni za pouhou zástupkyni německého prodávajícího …“, pak se mýlí, neboť ani soud prvního stupně ani soud odvolací, jak vyplývá z jejich rozsudků, k takovému skutkovému závěru nedošel. Odvolací soud neučinil žádné skutkové zjištění, že byl dovolatel uveden v omyl v osobě jeho smluvního partnera, naopak, jak výše uvedeno, vyšel ze skutkového zjištění, že kupní smlouvy byly uzavírány mezi dovolatelem a žalobkyní.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových zjištěních a závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není, jak výše uvedeno, oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že projev vůle žalovaného směřoval k uzavření více kupních smluv s žalobkyní, dospěl k závěru, že podle §275 odst. 4 ObchZ byl úkonem nevzbuzujícím pochybnost o přijetí návrhu na uzavření kupní smlouvy s určeným druhem, množstvím a cenou zboží, převzetí zboží žalovaným, za něž je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni kupní cenu, nemá napadené rozhodnutí v dané věci po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku platného uzavření kupní smlouvy a aktivní legitimace žalobkyně v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nemůže založit ani námitka dovolatele týkající se výkonu práv žalobkyní v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku pro nedostatek jejího živnostenského oprávnění. Žalovaný spatřuje výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy v tom, že tímto jednáním byl uveden v omyl v osobě prodávajícího. Vzhledem ke shora uvedenému skutkovému zjištění odvolacího soudu je však tato námitka neopodstatněná.
Nebyla-li v dané věci nastolena právní otázka, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, a protože Nejvyšší soud ČR neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání v dané věci není přípustné.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl zabývat namítanou vadou řízení, neboť k vadám řízení přihlíží dovolací soud pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Výjimečně sice může být z hlediska posouzení zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o takový případ nejedná.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu