ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.176.2002.1
sp. zn. 32 Odo 176/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedky JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně V. a k. K. V., a.s., proti žalovaným 1) Ing. M. P., 2) JUDr. M. K., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení 116.042,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 151/98 o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2001, č.j. 39 Co 142/01-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. listopadu 2000, č.j. 13 C 151/98, v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 116.042,10 Kč, a ve zbývající části (ohledně požadovaných úroků z prodlení) ho v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalovaných úhrady nezaplacených faktur za vodné a stočné včetně příslušenství. Soud prvního stupně svým v pořadí prvním rozsudkem žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaných. Z důvodu nesprávného právního posouzení věci a také proto, že žalovaní v rámci odvolacího řízení nově uplatnili námitku předčasnosti žaloby, odvolací soud usnesením ze dne 17. února 2000 tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení – k doplnění dokazování ohledně skutečností, zda a kdy byly žalovaným doručeny faktury a vyúčtování vodného a stočného za období, které je předmětem žaloby. Soud prvního stupně v novém řízení po doplnění dokazování - výslechem žalovaného a fotokopií z knihy odeslané pošty za duben 1997 - dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, zda a kdy byly žalovaným za rozhodné období doručeny faktury a vyúčtování vodného a stočného, a proto žalobu svým v pořadí druhým rozsudkem zamítl.
Proti druhému rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, při jehož posuzování odvolací soud vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně a opakoval důkazy fakturami žalobkyně, neboť soud prvního stupně z tohoto důkazu neučinil žádné zjištění. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zaujal nesprávný právní názor, pokud dovodil, že žalovaným nebyly předmětné faktury doručeny.
V odlišném právním názoru k otázce doručení faktur vyšel odvolací soud ze znění ust. §41 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a z toho, že žalobkyně v průběhu řízení předložila (doručila) soudu předmětné faktury, které byly soudy obou stupňů řádně zkonstatovány. Dospěl k závěru, že o doručení těchto faktur se oba žalovaní dozvěděli nejpozději z prvního rozsudku soudu prvního stupně, který jim byl řádně doručen dne 15. dubna 1999 a 19. dubna 1999. Odeslání faktur žalobkyní a jejich předložení (doručení) soudu se tak stalo jako hmotněprávní úkon účinným i vůči oběma žalovaným ve smyslu §42 odst. 3 o. s. ř. nejpozději v dubnu 1999 a ve smyslu §13 odst. 1 vyhlášky č. 154/1975 Sb. o fakturování a placení dodávek neinvestiční povahy, se tak faktury staly splatnými uplynutím 14 dnů od jejich odeslání žalovaným. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé změnil a žalovaným, s ohledem na jejich spoluvlastnictví nemovitosti, jíž se předmětné dodávky vody a odvod vody týkají, uložil společně a nerozdílně zaplatit žalovanou částku žalobkyni. Pokud se jednalo o žalované úroky z prodlení, neshledal žalobu důvodnou, neboť žalobkyni náleží při nezaplacení fakturované ceny poplatek z prodlení (§24 odst. 3 vyhl. č. 154/1975 Sb. a §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), nikoliv úrok z prodlení; proto v zamítavém výroku o příslušenství pohledávky rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podali oba žalovaní společným podáním dovolání, opírajíce jeho přípustnost o ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně namítají, že odvolací soud při fikci doručení faktur vycházel nesprávně z procesního předpisu (z §41 odst. 2 a 3 o. s. ř.), ačkoliv je v daném případě nutné vycházet z hmotněprávní úpravy dané vyhláškou č. 154/1975 Sb. Dovolatelé se odvolávají na ust. §11 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky, které stanoví povinnost dodavatele odeslat fakturu do sedmi pracovních dnů po vzniku práva a povinnosti fakturovat, čímž se podle dovolatelů zajisté míní tato povinnost vůči odběrateli, a ne vůči soudu, přičemž z tohoto výkladu vyšel i soud prvního stupně v pořadí druhém rozsudku. Shodně jako v odvolání namítají, že jim dosud faktury doručeny nebyly, takže žaloba byla podána předčasně. Na podporu svého názoru o nedoručení faktur žalobkyní žalovaným poukazují na to, že sám zástupce žalobkyně při jednání u soudu uvedl, že předmětné faktury byly fakturovány Sdružení nájemníků a vzhledem k tomu, že uvedené sdružení přestalo platit, požaduje žalobkyně úhradu po žalovaných jako vlastnících domu. Tvrzení žalobkyně o odeslání předmětných faktur žalovaným dne 8. dubna 1997, k němuž jako důkaz předložila fotokopii knihy odeslané pošty za duben 1997, označují za nevěrohodné, což konstatoval i soud prvního stupně. V tomto směru poukazují na nelogičnost žalobkyní tvrzeného odeslání faktury č. 97307325 v dubnu 1997, která měla být vyúčtováním za období od 9. ledna 1997 do 19. června 1997 a vyhotovena byla podle údaje na ni dne 25. června 1997. Závěrem odvolacímu soudu vytýkají, že jim svou konstrukcí o doručení faktur žalovaným prostřednictvím soudu, když žalobkyně tuto konstrukci netvrdila, znemožnil uplatnit námitku promlčení části nároku. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Existenci vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelé je ani netvrdili.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný (§243b odst. 1 o. s. ř.), znamená v tomto případě podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným byly faktury, jejichž zaplacení se žalobkyně po žalovaných domáhá, doručeny.
Vycházeje z ustanovení §41 odst. 2 a 3 o. s. ř., dospěl odvolací soud k závěru, že odeslání faktur žalobkyní a jejich předložení (doručení) soudu se stalo jako hmotněprávní úkon účinným i vůči oběma žalovaným nejpozději v dubnu 1999, kdy jim oběma byl doručen do vlastních rukou rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. března 1999.
Podle §41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Podle §42 odst. 3 o. s. ř. je hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli.
Z dosavadní soudní praxe vyplývá, že otázka předložení faktury k placení přímému dlužníku a případné nahrazení tohoto úkonu doručením stejnopisu žaloby jako výzvy k zaplacení, je posuzována jednotně ve prospěch této možnosti.
Z doručenek založených na čl. 8 p.a. spisu je nepochybné, že žalovaným byl doručen stejnopis žaloby současně s vydaným platebním rozkazem – žalovanému dne 8. ledna 1998 a žalované dne 6. ledna 1998.
V protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. března 1999 založeného na č.l. 15 až 16, na kterém byla žalovaná přítomna, je mimo jiné zaprotokolováno, že důkaz byl proveden také předmětnými čtyřmi fakturami.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. března 1999 je rovněž popsáno provedení důkazu předmětnými čtyřmi fakturami a z nich vyvozená skutková zjištění. Tento rozsudek byl řádně oběma žalovaným doručen – žalovanému dne 19. dubna 1999 a žalované dne 15. dubna 1999.
Dovolací soud proto uzavřel, že právnímu závěru odvolacího soudu, že doručení předmětných faktur se stalo vůči žalovaným účinným nejpozději doručením prvního rozsudku soudu prvního stupně oběma, nelze vytýkat žádné pochybení. Odvolací soud pro tento závěr aplikoval správný právní předpis a tento i správně vyložil.
Dovolací soud nepřisvědčil ani tvrzení dovolatelů, že jim odvolací soud znemožnil uplatnit námitku promlčení části nároku. Námitka promlčení, kterou je možné vznést v průběhu celého řízení, tj. až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé, je plně v dispozici žalovaného a jejímu uplatnění nebrání od žalovaného odlišné právní posouzení žalobního nároku soudem, byť vyjádřené až v rozhodnutí o věci samé. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, oba žalovaní měli dostatečný prostor pro případné uplatnění námitky promlčení; pokud tak neučinili, nemohou svou nečinnost a případné opomenutí přičítat k tíži odvolacího soudu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodl tak, že dovolání podle §243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl pro nedůvodnost.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu