ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.204.2005.1
sp. zn. 32 Odo 204/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S. a.s. Z., proti žalované K., akciová společnost /a.s./, o zaplacení částky 664 287,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 295/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2003, č.j. 8 Cmo 202/2003-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č.j. 36 Cm 295/2001-91, žalované uložil zaplatit žalobci Ing. R. R., správci konkursní podstaty úpadkyně S. a.s. Z. částku 644 287,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně tak rozhodl v dalším řízení po té, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2001, č.j. 8 Cmo 212/2001-79, zrušil předcházející v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. listopadu 1997, č.j. 36 Cm 105/96-18, v jeho prvním výroku, pokud jím bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni S. a.s. Z. (dále jen „žalobkyně“) částku 664 287,- Kč a náklady řízení, a to pro potřebu opětovně v dalším řízení ve světle navržených důkazů posoudit, zda je důvodná námitka žalované o promlčení práva na vydání předmětné částky z titulu neoprávněného majetkového prospěchu podle právní úpravy hospodářského zákoníku. Před vydáním uvedeného usnesení odvolacího soudu totiž Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. dubna 2001, č.j. 29 Cdo 2757/99-69, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 1999, č.j. 8 Cmo 206/98-38, ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. listopadu 1997 ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 644 287,- Kč a bylo rozhodnuto o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že v něm bude nutné provést dokazování ke zjištění okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o existenci neoprávněného majetkového prospěchu. Nejvyšší soud, který se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu na straně žalované ve výši 664 287,- Kč na úkor žalobkyně, tak rozhodl pro nepřezkoumatelnost závěru odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu dozvěděla již dne 4. července 1991, tedy ve stejný den, kdy byla uvedená částka žalované bez právního důvodu zaplacena, jelikož odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí pouze omezil na konstatování této skutečnosti, aniž uvedl, z jakých důkazů tento závěr dovodil.
Soud prvního stupně zkoumal, zda bylo prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že se o neoprávněném majetkovém prospěchu žalované dozvěděla dne 21. května 1994. Dospěl k závěru, že nikoli, jelikož žalobkyně k důkazu této jí tvrzené skutečnosti navrhla jen dopis ze dne 31. května 1994, jímž pouze prokázala, že jím žalovanou vyzvala k vrácení vymáhané částky. Za situace, kdy se námitkou promlčení uplatněného nároku v řízení bránila žalovaná, stíhá podle soudu prvního stupně důkazní břemeno o tvrzení, že právo bylo uplatněno až po uplynutí promlčecí doby, žalovanou. Ta však své tvrzení o tom, že se žalobkyně dozvěděla o neoprávněném majetkovém prospěchu na její straně již dne 7. července 1991, podle soudu prvního stupně neprokázala. Bankovní soupiskou ze dne 4. července 1991 vzal pouze za prokázané, že v uvedený den byla z účtu žalobkyně u peněžního ústavu odepsána částka 644 287,- Kč z faktury číslo 6.. ve prospěch žalované. Dle tvrzení žalované byla tato soupiska doručena žalobkyni nejpozději do tří dnů od odepsání částky z účtu, tedy 7. července 1991. Skutečnost, že žalobkyně dala pokyn k provedení opětovné úhrady téže platby či že jí posléze byla doručena bankovní soupiska, v níž byla tato platba vyznačena, podle soudu prvního stupně sama o sobě ještě neznamená, že se tím žalobkyně o vzniku majetkového prospěchu dozvěděla, tj. že nedopatřením došlo k opětovné úhradě faktury číslo 6... Za situace, kdy žalovaná žádný další důkaz ohledně počátku běhu promlčecí doby nenavrhla, dospěl soud prvního stupně k závěru, že důvodnost jí vznesené námitky promlčení žalobního nároku neprokázala. Proto k námitce promlčení nepřihlédl a žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2003, č.j. 8 Cmo 202/2003-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 644 287,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů.
S ohledem na zásadu tzv. neúplné apelace v odvolacím řízení se odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu omezil na posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně k žalovanou vznesené námitce promlčení žalobního nároku. Jelikož k uplatnění žalobního nároku došlo dne 16. června 1995, byla by podle odvolacího soudu námitka promlčení nedůvodná, jen pokud by bylo prokázáno, že se žalobkyně dozvěděla, s ohledem na ustanovení §131b odst. 2 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“), o tom, že žalovaná na její úkor získala vymáhanou částku, ne dříve než 16. června 1993.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud zaujal názor, že s ohledem na vznesenou námitku promlčení stíhá důkazní břemeno o včasném uplatnění nároku žalobkyni. Bylo proto na ní, aby prokázala, kdy se dozvěděla o rozhodném okamžiku pro běh subjektivní dvouleté promlčecí lhůty. Tento důkaz se však podle odvolacího soudu žalobkyni nezdařil. V řízení sice nebyl podán přímý důkaz o tom, kdy se žalobkyně dozvěděla, že žalovaná na její úkor získala neoprávněný majetkový prospěch, neztotožnil se však s názorem soudu prvního stupně, že se tak stalo dne 31. května 1994, jelikož v tomto směru žádný důkaz nebyl podán. Přitom přihlédl i k tomu, že nebyl ani podán žádný důkaz o tom, že uvedená rozhodná skutečnost nastala až počínaje dnem 16. června 1993. Podle odvolacího soudu nelze objektivně vést důkaz o tom, kdy si byla žalobkyně vědoma i právní kvalifikace duplicitní platby. Proto považoval v tomto směru za rozhodující, že už v době doručení výpisu ze dne 4. července 1991, k čemuž došlo nejpravděpodobněji kolem 7. července 1991, ale určitě před 16. červnem 1993, věděla žalobkyně o duplicitní platbě téže částky ze dne 4. července 1991. Za tohoto stavu bylo na ní, aby prokázala, že o druhé platbě věděla až počínaje dnem 16. června 1993. Jelikož v tomto směru důkazní břemeno neunesla, odvolací soud posoudil námitku promlčení žalobního nároku jako důvodnou a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž jako další dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka brojí proti názoru odvolacího soudu, že ji za situace žalovanou vznesené námitky promlčení stíhá důkazní břemeno o včasném uplatnění nároku. Vytýká mu, že za stavu, kdy žalovaná k vznesené námitce promlčení neoznačila žádný relevantní důkaz ke zjištění počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty, vzal v napadeném rozhodnutí za rozhodující, že v době doručení výpisu z účtu ze dne 4. července 1991, který byl dle soudu pravděpodobně doručen 7. července 1991, se žalobkyně dozvěděla o uskutečněné druhé platbě. Podle mínění dovolatelky je pro posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání neoprávněného majetkového prospěchu a kdo jej získal. Pokud odvolací soud určil jako rozhodný den počátku uvedené lhůty 7. červenec 1991, kdy došlo k zaplacení částky 644 287,- Kč bez právního důvodu, právně pochybil, jelikož v rozporu s ustanovením §131b odst. 2 hosp. zák. přisvědčil žalované, že pro počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je rozhodný den, kdy se žalobkyně mohla či měla dozvědět o tom, že došlo na její úkor k získání neoprávněného majetkového prospěchu a kdo jej získal a že se žalobkyně musela o neoprávněném majetkovém prospěchu dozvědět již v roce 1991.
Podle mínění dovolatelky vychází zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaná žádné důkazy o tom, že by se žalobkyně dozvěděla o existenci neoprávněného majetkového prospěchu dříve, neoznačila, přičemž naopak žalobkyní označené listinné důkazy nasvědčují tomu, že se o existenci neoprávněného majetkového prospěchu na straně žalované dozvěděla dne 31. května 1994.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná oponuje názoru dovolatelky, že v řízení nepředložila žádný důkaz k prokázání počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, neboť tuto skutečnost potvrzuje jednak předmětná bankovní soupiska žalobkyně a jednak ústní nesporné tvrzení zástupce žalobkyně na jednání u odvolacího soudu dne 24. září 2001 potvrzující doručení této soupisky nejpozději dne 7. července 1991. Naopak žalobkyní navržený důkaz listinou se sporným datem 21. května 1994 neprokazuje podle žalované počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty, ale pouze osvědčuje, že žalobkyně sepsala tento den upomínku k vrácení přeplatku. Jelikož žalobkyně žádné další důkazy neoznačila, neunesla důkazní břemeno o tom, že k promlčení nároku do data podání žaloby nedošlo, přičemž ani její dovolání neobsahuje žádné nové skutečnosti či nové důkazy, které by svědčily v její prospěch. Žalovaná se s právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně v plném rozsahu zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je přitom se zřetelem k době vzniku neoprávněného majetkového prospěchu na straně žalované na úkor žalobkyně rozhodný výklad zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění zákonů č. 117/1965 Sb., č. 82/1966 Sb., č. 13/1967 Sb., č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb., č. 103/1990 Sb., č. 403/1990 Sb. a č. 63/1991 Sb.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene žalobkyní.
Podle ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst.1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Důkazní břemeno je institutem procesního práva, který stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Je to tedy hmotné právo, které určuje, kdo musí něco prokázat pro to, aby nastal určitý právní účinek, tedy kdo má důkazní břemeno. Případné výjimky z této obecné zásady stanovuje zákon (např. přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka v případě uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák.).
Dovolací soud se s názorem odvolacího soudu, že důkazní břemeno stíhalo žalobkyni, neztotožňuje. Stíhá-li důkazní břemeno toho účastníka (nestanoví-li právní předpis jinak), jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala, ku prospěchu, pak v případě námitky promlčení nese také tento účastník (v souzené věci žalovaná) důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek a běh promlčecí doby. Výjimku z této zásady hospodářský zákoník v souvislosti se vznesením námitky promlčení nestanovuje a nepřenáší na žalobkyni důkazní břemeno k prokázání skutečností, odůvodňujících včasné uplatnění práva, jak nepřípustně učinil odvolací soud. Za situace, kdy žalovaná v souzené věci uplatnila námitku promlčení žalobního nároku, nesla tudíž také z toho vyplývající důkazní břemeno o tom, že došlo k promlčení žalobního nároku. Nesprávný právní názor odvolacího soudu na posouzení otázky důkazního břemene však nic nemění na správnosti jeho výroku o zamítnutí žaloby, nikoli však pro neusnesení důkazního břemene žalobkyní, ale pro promlčení žalobního nároku.
V ustanovení §123 hosp. zák. se určuje, že pokud organizace přijala plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, které jí nenáleží, musí je neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byly získány; přitom je povinna se řídit jejími pokyny.
Podle ustanovení §131b odst. 2 hop. zák. promlčecí lhůta práva na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu škody se však promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To platí obdobně o promlčecí lhůtě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu.
V první větě tohoto ustanovení je upravena tzv. subjektivní promlčecí lhůta, ve druhé jeho větě pak promlčecí lhůta objektivní. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích lhůt je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí.
Ve smyslu ustanovení §131b odst. 2 věty prvé hosp. zák. je tak pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty na vydání neoprávněného majetkového prospěchu rozhodující, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo k neoprávněnému majetkovému prospěchu a kdo ho na jeho úkor získal, za což je třeba považovat okamžik, kdy se oprávněný dozvěděl o rozhodujících skutkových okolnostech (tj. o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu a kdo ho na jeho úkor získal) zakládajících tento jeho nárok, nikoli až si provedl jejich právní hodnocení. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, vysvětlil, že pro řešení otázky, kdy se poškozený dozvěděl o tom, kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla poškozením zdraví (§263 odst. 3 zákoníku práce – dále též jen „zák. práce“), není významné, kdy si na základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděl, utvořil právní závěr o odpovědnosti zaměstnavatele, anebo do jaké míry je schopen uvedené skutkové okolnosti prokázat v soudním řízení. Dále uvedl, že rozhodující je, kdy se poškozený zaměstnanec dověděl o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu; nemusí jit o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti zaměstnavatele učinit.
Za situace, kdy občanský zákoník a zákoník práce (stejně jako hospodářský zákoník) váží počátek promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení - 107 odst. 1 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“ (na vydání náhrady škody - §263 odst. 3 zák. práce) na okamžik vědomosti oprávněného, kdy se dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (kdy se poškozený dozvěděl o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá), není důvodu, proč by měl soud v režimu hospodářského zákoníku okamžik vědomosti oprávněného, že došlo k neoprávněnému majetkovému prospěchu a kdo ho na jeho úkor získal, vykládat jinak než činí judikatura u ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. a u ustanovení §263 odst. 3 zák. práce.
V posuzované věci žalobkyně činila oba úkony směřující k prvnímu i druhému zaplacení téže faktury (oba příkazy k úhradě) vědomě; měla vědomost o tom, co platí a komu platí. O tom, že platí podruhé tutéž platbu, věděla při úhradě duplicitní platby, k čemuž podle obsahu spisu došlo dne 4. července 1991, přičemž z výpisu ze svého účtu z téhož dne, v němž byla vyznačena platba na fakturu číslo 603666 ve výši 664 287,- Kč ve prospěch žalované, se dozvěděla, že uvedený finanční obnos byl připsán ve prospěch žalované. V okamžiku, kdy žalobkyně měla k dispozici předmětný výpis ze svého účtu, k čemuž došlo podle výsledků provedeného dokazování dne 7. července 1991, měla informaci jak o vzniku neoprávněného majetkového prospěchu, tak o tom, kdo ho na její úkor získal. V souladu s §131b odst. 2 hosp. zák. tak začala dvouletá subjektivní promlčecí lhůta na vydání neoprávněného majetkového prospěchu běžet ode dne 7. července 1991.
Za této situace je třeba uzavřít, že žalovaná vznesla námitku promlčení žalobního nároku důvodně, neboť žalobní nárok byl v okamžiku jeho uplatnění u soudu (16. června 1995) s ohledem na dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu podle §131b odst. 2 hosp. zák., která počala běžet dnem 7. července 1991, promlčen.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ani dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu