ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.21.2004.1
sp. zn. 32 Odo 21/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce V. N., advokáta, zastoupeného, advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu informatiky České republiky, IČ 86594346, se sídlem v Praze 3 Havelkova č. 22, zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 3 888 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 167/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2003 č. j. 15 Co 148/2003 - 69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované …, advokátky se sídlem v …
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. prosince 2002 č. j. 21 C 167/2000 - 51 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 3 888 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 1 336 650 Kč od 23. 11. 1999 do zaplacení a z částky 2 551 000 Kč od 13. 6. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2003 č. j. 15 Co 148/2003 - 69 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci, ztotožnil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce nemá právo na zaplacení odměny ve výši vymáhané částky za zpracování problematiky počítačového roku 2000 na základě smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 22. 8. 1999 uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované, neboť smlouva je ve smyslu je podle §70 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, absolutně neplatná, protože byla uzavřena v rozporu s tímto zákonem. Soud prvního stupně správně vyšel z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 9. 4. 2001 (§135 odst. 2 o. s. ř.), podle kterého zadavatel, jehož právním nástupcem je žalovaná, při výběru nejvhodnější nabídky tzv. počítačového roku 2000 porušil §49 odst. 5 v návaznosti na §2e, §68 odst. 2, §64a odst. 1 zák. č. 199/1994 Sb. a zadavatelem uzavřená smlouva o poskytování právních služeb s žalobcem, který neprokázal splnění kvalifikačních předpokladů pro plnění veřejné zakázky, je neplatná. Odvolací soud dospěl k závěru, že vztahy mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem a předmětná smlouva je ve smyslu §267 obch. zák. absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu se zákonem č. 199/1994 Sb., přičemž neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení §70 citovaného zákona je stanovena na ochranu všech účastníků smluvního vztahu, nikoliv v zájmu jednoho z nich. Dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že vzal na vědomí změnu v označení žalované tak, že žalovaná nese název Ministerstvo informatiky České republiky, IČ 86594346 (dříve Česká republika - Úřad pro veřejné informační systémy).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele odvolací soud uvedl v záhlaví rozsudku někoho, kdo nemá procesní způsobilost, když žalovanou označil jako „Ministerstvo informatiky České republiky“, dále odvolací soud nesprávně dovodil neplatnost smlouvy z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. S 20R/01 - VP 140/Na, jehož právní závěr bez dalšího přejímá, aniž provedl žalobcem navržený důkaz předmětným spisem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a nepřesvědčivě dospěl k závěru, že relativní neplatnost podle §267 odst. 1 obch. zák. v daném případě nepřichází v úvahu, neboť smlouvy podle zákona č. 199/1994 Sb. nejsou uzavírány jen v zájmu jednoho. Podle dovolatele tento nesprávný závěr soudu znamená, že převaha zájmu práva veřejného nad právem soukromým způsobuje naprostou právní nejistotu účastníků veřejné soutěže a vede až ke zneužití práva, jak se to v daném případě stalo, kdy vyhlašovatel soutěže si nechal od kontrolního orgánu udělit symbolickou pokutu a získal tak titul pro tvrzení, že konkrétní smlouva je neplatná. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a proto navrhla jeho odmítnutí.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V posuzované věci dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky neshledává, neboť v projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Smlouva na veřejnou zakázku uzavřená mezi účastníky je ve smyslu §70 zák. č. 199/1994 Sb. z důvodu neprokázání splnění kvalifikačních předpokladů uchazeče, jak požaduje §2c cit. zák., absolutně neplatná. Neplatnost podle tohoto ustanovení není stanovena na ochranu jen jednoho účastníka závazkového vztahu (v daném případě žalobce jako úspěšného uchazeče veřejné obchodní soutěže), tak jak určuje pravidlo obsažené v §267 odst. 1 obch. zák., ale všech uchazečů veřejné soutěže, zejména pak těch neúspěšných. Závazkové vztahy vzniklé při zadávání veřejné zakázky se svým obsahem dotýkají zájmů třetích osob, neboť veřejné zakázky jsou zadávány ve prospěch veřejnosti, jejíž prostředky (ze státního rozpočtu, státních fondů nebo rozpočtů územních samosprávných celků) se na úhradu zakázky použijí, proto se na tyto závazkové vztahy toto speciální ustanovení och. zák. nevztahuje.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, kterou by dovolatel v dovolání namítal, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
K námitkám dovolatele, že odvolací soud nesprávně označil žalovaného, neprovedl žalobcem navržený důkaz spisem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a řídil se rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. S20-R/01-VP/ 140-Na, čímž zatížil řízení vadou, která mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak bylo výše vyloženo - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl /§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř./.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 7 500 Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/, po připočtení částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem ve výši 7 575 Kč. V dovolacím řízení neúspěšnému žalobci dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované uhradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. října 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu