ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.243.2003.1
sp. zn. 32 Odo 243/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Městské části P. 8, proti žalované C. I., spol. s r. o., o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 23/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2002 č. j. 35 Co 199/2002-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. ledna 2002 č. j. 13 C 23/99-68 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 632 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 316 100 Kč od 1. února 1998 do zaplacení a 15 % z částky 316 100 Kč od 1. února 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neoprávněného užívání nebytových prostor č. 1 až 8 v přízemí o celkové výměře 63, 22 m2 v domě čp. 340 v P. 8, katastrální území L., a to proto, že je oprávněna vykonávat práva a povinnosti vlastníka uvedeného domu na základě zákona č. 172/1991 Sb. a Statutu hl. m. Prahy, i když je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice žalovaná. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly dohodou o vydání věci uzavřenou Obvodním úřadem v Praze 8 podle zákona č. 403/1990 Sb. vydány A. H., která je následně prodala kupní smlouvou žalované. Dodatečně však byla soudním rozhodnutím zrušena registrace dohody o vydání věci provedená státním notářstvím, z čehož žalobkyně dovozuje, že žalovaná nabyla vlastnictví od nevlastníka a kupní smlouva je proto neplatná. Soud prvního stupně nejprve řešil otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně a vycházel přitom z již vydaných a pravomocných rozhodnutí soudů. Neúspěch žalobkyně v řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věci a kupní smlouvy měl procesní původ, neboť žalobkyně nebyla účastníkem uvedených smluv, navíc nebyla zjištěna existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti. V řízení o určení vlastnictví Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. května 2000 sp. zn. 5 C 1/99 žalobu žalobkyně, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví Městské části Praha 8 zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zamítavý výrok nabyl právní moci dne 5. ledna 2001. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. června 2001 č. j. 28 Cdo 1027/2001-137 dovolání žalobkyně odmítl. Soud v řízení o určení vlastnického práva dovodil, že nenastala účinnost dohody o vydání nemovitostí v důsledku zrušení rozhodnutí o registraci Vrchním soudem v Praze a proto, že vklad vlastnického práva A. H. do katastru nemovitostí nebyl povolen. Sama okolnost, že dohoda o vydání věci byla případně uzavřena v rozporu se zákonem, však nemohla způsobit neplatnost převodu vlastnictví na A. H.; tento účinek nastal dle závěru soudu až v důsledku zrušení registrace uvedených dohod v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V řízení o tomto mimořádném opravném prostředku ale právní postavení žalované jako vlastnice nemovitostí, zapsané v katastru nemovitostí, nemohlo být podle §243 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném, novým rozhodnutím dotčeno, ledaže jí porušení zákona muselo být známo. Tento předpoklad však v řízení nebyl prokázán, ani účastníky tvrzen, proto vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem nemůže být zpochybněno a žalobkyni tak nesvědčí aktivní věcná legitimace ve sporu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. července 2002 č. j. 35 Co 199/2002-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami, které se týkaly výlučně právního posouzení věci. Odvolací soud nepřijal námitku žalobkyně, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla porušena zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, neboť ustanovení §243 odst. 3 o. s. ř. ve znění před 1. 1. 1992 nekonstituovalo v řízení o stížnosti pro porušení zákona vlastnické právo žalované k domu, ale poskytlo jí pouze procesní ochranu tak, jako by věc nabyla od vlastníka. A. H. se totiž podle §47 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném v době registrace smluv a §61 odst. 1 a §64 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb. stala na základě dohody o vydání věci okamžikem její registrace vlastnicí předmětných nemovitostí a na základě kupní smlouvy se okamžikem její registrace stala vlastnicí žalovaná. Teprve pak bylo rozhodnutí o registraci dohody o vydání věci zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona a následně zamítnut vklad vlastnického práva A. H. rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-město. Žalobkyně se mýlí, namítá-li, že žalované se nemůže podařit prokázat své vlastnictví k nemovitosti, protože je na žalobkyni, aby prokázala, že je vlastnicí věci, o níž tvrdí, že ji žalovaná neoprávněně užívá a že jí v důsledku toho vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Za této situace je nadbytečné zabývat se platností dohody o vydání věci na základě námitky, že ji s A. H. uzavřel jako vydávající subjekt bez právní subjektivity – Obvodní úřad pro Prahu 8. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 11. 7. 1996 publikované ve svazku č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. III. ÚS 127/96, ve kterém byl vysloven názor, že uplatnění nároku proti obvodnímu úřadu představuje odstranitelnou vadu žaloby; rovněž Městský soud v Praze v obdobných případech respektoval tento názor. Jestliže nesprávnost v označení povinné osoby při uplatnění restitučního nároku v soudním řízení mohla být odstraněna a uplatněný nárok byl v rozsudku oprávněné osobě přiznán, bylo by proti cílům restitucí a zásadám spravedlnosti, aby dohody o vydání věci uzavřené obvodními úřady mimosoudně byly jen z tohoto důvodu neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má proto zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tuto nesprávnost spatřuje dovolatelka v chybném posouzení otázky aktivní legitimace v tomto řízení. Podle názoru dovolatelky zaměňuje odvolací soud ve své argumentaci hmotněprávní a procesněprávní způsobilost účastníka řízení a odkazuje na nepřípadná rozhodnutí. Dovolatelka nesouhlasí ani s výkladem §243 odst. 3 o. s. ř. ve znění před 1. 1. 1992 provedeným odvolacím soudem, když odvolací soud současně připouští, že toto ustanovení nekonstituovalo vlastnické právo, avšak neuvádí, na základě jakého právního titulu žalovanou jako vlastnici shledává. Dovolatelka je přesvědčena, že závěry přijaté Vrchním soudem v Praze v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemohou jít k její tíži a žalovaná se mohla domáhat náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutí orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Dále poukázala na již podanou ústavní stížnost, v níž namítala mimo jiné nerespektování zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, přičemž o stížnosti nebylo dosud rozhodnuto. Citovala jiná rozhodnutí, která spočívala na obdobném skutkovém základu a tato zásada zde respektována byla. Dovolatelka je toho názoru, že na základě listinných důkazů ve spojení se zákonem č. 172/91 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a Statutu hlavního města Prahy se jí podařilo prokázat vlastnické právo k dotčené nemovitosti, a proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů chybná; navrhla zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V dané věci jde o posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy o předběžných otázkách v této věci již pravomocně rozhodly příslušné soudy. Podle §159 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu, je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Taková situace přitom nastala i v daném řízení. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85 byla zamítnuta žaloba hlavního města Prahy a Městské části Praha 8 proti žalovaným M. A. a C. I., spol. s r. o., na určení, že dům čp. 1687 s pozemkem parc. číslo 2901 a dům čp. 340 s pozemkem parc. číslo 2900 v kat. území L., P. 8 jsou ve vlastnictví hlavního města Prahy a svěřeny Městské části Praha 8. Po vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu – Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 28. června 2001 č. j. 28 Cdo 1027/2001-137 odmítnuto také dovolání v této věci. Žaloba přitom nebyla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, nýbrž z věcných důvodů. Soud totiž dospěl k závěru, že vlastnicí předmětných nemovitostí je žalovaná C. I., spol. s r. o.. V nyní posuzované věci, v níž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému užíváním nebytových prostor v předmětném domě bez hrazení nájemného žalobkyni, musel soud jako předběžnou otázku posoudit, zda je žalobkyně oprávněna vykonávat práva vlastníka k předmětné nemovitosti. Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně neuvedl s odkazem na §159 odst. 2 o. s. ř., že je vázán citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8, z jeho odůvodnění nicméně plyne, že se řídil právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a v otázce vlastnictví předmětných nemovitostí odkázal na pravomocný rozsudek, kterým bylo rozhodováno, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví hlavního města Prahy a svěřena žalobkyni. Soud prvního stupně, jehož rozsudek odvolací soud potvrdil, pak výslovně odkázal na pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že dům čp. 1687 s pozemkem parc. číslo 2901 a dům čp. 340 s pozemkem parc. číslo 2900 v kat. území L., P. 8 jsou ve vlastnictví hlavního města Prahy a svěřeny Městské části Praha 8. V této souvislosti je nutno doplnit, že podle §159 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu, je závazný výrok rozsudku, nikoli jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věcí (v této souvislosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999 sp. zn. 33 Cdo 1074/98, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69/2000). Tento závěr je třeba vztáhnout i na shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8. Konečně zmíněná vázanost předchozími rozhodnutími soudu samozřejmě platí i pro Nejvyšší soud.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud ČR usnesením ze dne 22. října 2002 sp. zn. II. ÚS 109/91 odmítl ústavní stížnost Městské části Praha 8 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud v právním posouzení věci z důvodu vázanosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 při posouzení předběžné otázky vlastnictví domu čp. 340 v P. 8, katastrální území L. nepochybil a nelze tudíž konstatovat, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem. Protože napadený rozsudek ani neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nemá tento rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam; dovolání proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2006
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu