ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.267.2005.1
sp. zn. 32 Odo 267/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně G. a. s., proti žalovaným 1) L. J., 2) J. – J. výroba v. z. spol. s r. o., o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 137/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č. j. 3 Cmo 45/2004-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit oběma žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.797,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. O. S.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 2 Cm 137/99-134, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po obou žalovaných uložení povinnosti zdržet se výroby a prodeje dopravníku použitého nádobí vyráběného pod označením JIVA 3000, chráněného užitným vzorem zapsaným u Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem 9417 nebo průmyslovým vzorem zapsaným u Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem 27938 (výrok I.). Současně rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit oběma žalovaným náklady řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla v době zahájení řízení vlastníkem užitného vzoru č. 7803, k jehož výmazu došlo v průběhu řízení s účinky ex tunc a jako první uvedla na český trh dopravník použitého nádobí. Žalovaný 1) si ke konci roku 1997 objednal konstrukci a návrh dopravníku JIVA 3000, když v té době již žalobkyně svůj výrobek dodávala odběratelům a obdobný karusel byl rovněž vyvinut mimo území České republiky. Soud prvého stupně vycházel z určovacího rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 6. 2001, z něhož nevyplývá, že posuzované zařízení žalobkyně, chráněné užitným vzorem č. 7803, je v podstatě co do technického řešení shodné se zařízením, které je předmětem užitného vzoru č. 9417, tj. dopravníkem JIVA 3000, vyráběným žalovanými. Dospěl k závěru, že byť žalobkyni svědčí k předmětnému typu konstrukce priorita v uvedení výrobku na trh, nelze jí přiznat právo jediného a monopolního výrobce karuselu. Uvedl, že výrobek žalovaných JIVA 3000 není shodným otrockým napodobením či zaměnitelným výrobkem s karuselovým dopravníkem vyráběným žalobkyní, a proto žalobu zamítl. Uzavřel, že žalobkyni nezbývá, než strpět na trhu konkurenci, která však musí být realizována při dodržení principů chování řádného soutěžitele.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2004, č.j. 3Cmo 45/2004-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a uložil žalobkyni uhradit oběma žalovaným náklady odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zopakoval dokazování listinnými důkazy, které pro své rozhodnutí považoval za potřebné. Ztotožnil se nejen se zjištěným skutkovým stavem, ale i s učiněnými právními závěry. Stejně jako soud prvního stupně vycházel z toto, že pro rozsudek je v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a proto nepřihlédl k tomu, že žalobkyně již v žalobě tvrdila, že se domáhá svého nároku z titulu ochrany práv majitele užitného vzoru a současně z titulu nekalé soutěže, když odkázala na §47 obchodního zákoníku. Následně však vysloveně uvedla, že se ochrany proti jednání nekalé soutěže nedovolává, tento svůj nárok však opětovně změnila poté, kdy v řízení před soudem prvního stupně došlo k výmazu užitného vzoru. Odvolací soud tedy, s ohledem na soudem prvého stupně připuštěnou změnu žaloby, posuzoval nárok žalobkyně z titulu ochrany proti jednání nekalé soutěže. Před posouzením otázky, zda tvrzené jednání žalovaných bylo jednáním nekalosoutěžním, obecně poukázal na smysl ochrany před jednáním nekalé soutěže. Vyzdvihl, že podstatou ochrany před napodobením či zkopírováním např. technického nebo vzhledového řešení výrobků je, aby přínosu nového zásadního řešení do soutěžní nabídky v daném trhu se dostalo i odpovídajícího zhodnocení v postavení soutěžitele na trhu tak, aby náklady, jež bylo třeba k jeho prosazení vynaložit, byly pokud možno vyrovnány a přínos takovéhoto nového řešení byl oceněn v určitém postavení soutěžitele na trhu před tím, než tohoto řešení bude využíváno ostatními soutěžiteli. Zdůraznil, že právem přiznávané monopolní postavení lze umožnit soutěžiteli jen po určitou dobu, tedy nikoli jednou pro vždy. Vyslovil právní závěr, že je v rozporu s dobrými mravy soutěže, pokud v tomto počátečním období po získání určité, významu nového řešení odpovídající pozice na trhu, ostatní soutěžitelé nápad na řešení převezmou a okopírují a na tak připraveném trhu pro sebe fakticky využijí vzniklou poptávku. V úvahu vzal skutečnost, že obdobný karusel byl již vyvinut mimo území České republiky, tudíž žalobkyni nelze přiznat právo jediného a monopolního výrobce tohoto zařízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat ani tvrzení, že výrobek žalovaných JIVA 3000 je shodným či zaměnitelným s dopravníkem žalobkyně, neboť na karuselech vyráběných žalovanými je dostatek prvků, které tyto výrobky odlišují. Nárok žalobkyně posoudil podle §44 odst. 1 a násl. obchodního zákoníku a uzavřel, že žalovaní si sami zvolili řešení tak, že si objednali u konstruktéra J. Doležala provedení konstrukčních prací a vypracování návrhu a výrobní dokumentace dopravníku použitého nádobí, a že byť předmětné řešení bylo obdobné řešení zahraničnímu, shodují-li se výrobky pouze v některých znacích, nelze dovodit, že se jedná o otrockou napodobeninu. Protože žalovaní neporušili dobré mravy hospodářské soutěže, označil žalobou uplatněné zdržovací nároky za nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítla, že odvolací soud založil odůvodnění svého rozsudku na nemožnosti domáhat se soudní cestou ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání ve smyslu zásahu do průmyslových práv, když tato práva jsou chráněna zvláštními právními předpisy. Poukázala na odůvodnění rozsudku, jež je založeno na časovém omezení práva na ochranu proti nekalé soutěži, čímž odvolací soud zavedl obecný precedent širokého dosahu, který nemá oporu ve znění zákona. Byla přesvědčena, že závěr přijatý odvolacím soudem v napadeném rozsudku je v rozporu s hmotněprávní úpravou nekalé soutěže podle §44 a násl. obchodního zákoníku a navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Oba žalovaní ve vyjádření navrhli dovolání zamítnout, neboť podle jejich názoru se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Vyzdvihli, že technické řešení karuselového dopravníku vychází z chráněného principu firmy C., která již v roce 1977 patentovala karuselový dopravník v USA. Po dvaceti letech, tedy od roku 1997, bylo toto technické řešení volné k užití. Této skutečnosti využili jiní zahraniční výrobci, kteří princip řešení převzali stejně tak, jako to učinila žalobkyně.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno ( a rozhodnutí u soudů obou stupňů) vydána po 1. lednu 2001, uplatňují se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17 hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští.
Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních ať již v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného práva, jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odmítnout, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, zda je možné domáhat se také z titulu obecné úpravy nekalé soutěže soudní ochrany před zásahy do průmyslových práv, pakliže jsou tato práva chráněna zvláštními právními předpisy. Namítá jednak nesprávnost časového omezení svých práv na ochranu proti jednání v nekalé soutěži, jednak chybnou úvahu odvolacího soudu o nezaměnitelnosti dopravníku vyráběného žalovanými s karuselem, který sama vyrábí.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jak co do podstaty nekalosoutěžního jednání žalovaných, tak a to zejména co do závěru, že pro vyhovění zdržovacímu nároku musí být předmětné jednání nekalosoutěžní v době vydání rozhodnutí. Právě ve vazbě na tuto zásadu odvolací soud odůvodnil proč, v souladu se změnou žaloby tak, jak ji usnesením ze dne 3. října 2003 připustil soud prvého stupně, nepřihlédl k původnímu nároku žalobkyně uplatněnému z titulu ochrany práv majitele užitného vzoru. Vysloveně uvedl, že nárok neposuzuje z titulu formálních průmyslových práv k původně zapsanému užitnému vzoru, ale z titulu ochrany proti nekalé soutěži. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že obecně je možná ochrana jak z titulu nároků majitele formálního práva, tak z titulu právní ochrany proti nekalé soutěži, konkrétní posouzení by však bylo nutně odlišné. Dovolací námitka žalobkyně o nesprávném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve smyslu nemožnosti bránit se před zásahy do průmyslových práv cestou soudní ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, proto neobstojí.
Odvolací soud v posuzované věci aplikoval tzv. generální klausuli nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku a věc posoudil i z pohledu konkrétní skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny podle §47 obchodního zákoníku. Z dikce těchto zákonných ustanovení kromě jiného vyplývá, že pro jejich naplnění musí jít o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, aniž by však zákonem bylo stanoveno časové období, po které tato podmínka musí trvat. K této podmínce se odvolací soud ve svém rozsudku vyjádřil obecně. Vysloveně uvedl, že před posouzením otázky, zda popsané jednání žalovaných bylo jednáním nekalosoutěžním, má za vhodné upozornit na smysl ochrany před jednáním nekalé soutěže a to právě k tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání obou žalovaných, jež mělo spočívat v napodobení nebo zkopírování technického či vzhledového řešení výrobku žalobkyně. Uvedl, že podstatou této ochrany je, aby se přínosu zásadně nového řešení do soutěžní nabídky trhu, dostalo odpovídajícího zhodnocení v postavení soutěžitele na trhu tak, aby toto postavení bylo monopolní pouze po určitou dobu, nikoli jednou pro vždy. Samotné časové hledisko tak, jak dovolatelka namítá, však nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu o předmětné věci určující, neboť odvolací soud nárok žalobkyně zamítl poté, když dospěl k závěru, že žalobkyni právo jediného a monopolního výrobce předmětného zařízení nelze přiznat, neboť sama využila technického řešení obdobného karuselu vyvinutého mimo území České republiky.
V posuzované věci je podstatné, že jde o nárok, vyplývající z tvrzeného okopírování, otrockého napodobení dopravníku žalobkyně. Povinností odvolacího soudu bylo proto nejen posoudit, zda v době vyhlášení jeho rozhodnutí tvrzené nekalosoutěžní jednání trvá, neboť i pro dovolací řízení platí zásada vyplývající z §154 odst. 1 o. s. ř. , že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. §211 o .s. ř.), ale zejména zda jsou bezezbytku naplněny všechny podmínky, stanovené §44 odst. 1 obchodního zákoníku, upravujícího tzv. generální klauzuli nekalé soutěže. Jde o obecné ustanovení, které vymezuje pojmové znaky každého nekalosoutěžního jednání, přičemž v odstavci druhém jsou upraveny i některé zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže ( viz. §45 až §52). Vztah mezi generální klauzulí a jednotlivými zvláštními skutkovými podstatami nekalé soutěže je takový, že pokud bude naplněna některá ze zvláštních skutkových podstat, bude mít protiprávní jednání současně znaky generální klauzule. Na druhé straně, dojde-li k jednání, které nenaplňuje znaky některé ze zvlášť upravených skutkových podstat, může se přesto jednat o nekalou soutěž, jestliže nese znaky obecné skutkové podstaty ( srov. Prof. JUDr. Irena Pelikánová a JUDr. Ivan Kobliha, Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. díl, str.150, Linde Praha a. s.).
Pokud odvolací soud dospěl v této konkrétní věci k právnímu závěru, že popsané jednání obou žalovaných nenaplňuje podmínku jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, pak tomuto právnímu názoru nelze vytknout ani jeho nepřezkoumatelnost ani to, že by byl v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud uvádí zcela jednoznačně hlediska, kterými byl veden k vyslovení závěru, že žalobkyni nelze přiznat právo jediného a monopolního výrobce zařízení, neboť nebyla původcem myšlenky ( principu řešení ) a žalovaní si zvolili sami princip svého řešení objednávkou u konstruktéra co do vypracování návrhu a výrobní dokumentace, ale i provedení konstrukčních prací. Pokud využili některých znaků karuselu a finální výrobek se právě v těchto znacích shoduje s výrobkem žalobkyně, pak nelze bez dalšího dovodit, že se jedná o jeho otrockou napodobeninu. Nelze proto dospět k závěru, že by žalovaní jednali v rozporu s dobrými mravy soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku. Z obsahu spisu, jakož i z obsahu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by jediným posuzovaným hlediskem bylo časové omezení období, po které měla žalobkyně oprávnění žádat pro sebe výlučnou ochranu proti zásahům do vlastního řešení. Odvolací soud v této věci provedl etické zhodnocení konkrétní situace v souladu s obecně uznávanými pravidly slušného a poctivého jednání a to individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání všech osob na této věci zúčastněných a to v rozhodném období i ve vztahu k jejich tehdejšímu postavení a otázku dobrých mravů posoudil v souladu s již publikovanou judikaturou, zabývající se obecně interpretací pojmu dobré mravy.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud nejen k závěru, že dovoláním napadené otázky nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelem namítaného specifika projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným skutkovým stavem a nemá proto potřebný judikatorní přesah, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemůže zavádět dovolatelkou namítaný obecný precedent širokého dosahu, ale i k závěru, že právní názor na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není v rozporu s hmotným právem.
Z těchto závěru vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalovaným vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných stávají ze sazby odměny za společné zastupování advokátem v částce 3.722,- Kč podle §8 písm. b), §16 odst. 1, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 15. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu