ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.273.2005.1
sp. zn. 32 Odo 273/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobce P. J., proti žalované Č. p., a. s., o zaplacení 2,565.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 24 C 171/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2004, č.j. 14 Co 187/2004-35, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2004, č.j. 14 Co 187/2004-35, v celém rozsahu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. ledna 2004, č.j. 24 C 171/2003-18 v celém rozsahu vyjma výroku I. ohledně částky 1,026.000,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č.j. 24 C 171/2003-18, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1,260.000,- Kč (výrok I.), žalobu do částky 1,305.000,- Kč zamítl (výrok II.) a současně rozhodl o povinnosti žalované uhradit náklady řízení žalobci (výrok III.) a České republice náklady řízení státu (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že se žalobce jako řidič motocyklu stal účastníkem dopravní nehody, když osobní automobil zapříčinil kolisi automobilu s motocyklem, v důsledku které byla žalobci způsobena vážná újma na zdraví. Věc byla šetřena orgány Policie České republiky. Vozidlo bylo pojištěno z titulu odpovědnostní pojistky u žalované. Žalobce má právo domáhat se proti žalované náhrady škody, již požaduje v částce 2,565.000,-Kč. Ztížení společenského uplatnění žalobce bylo posouzeno znalci MUDr. N. a Doc. MUDr. B. a bylo celkově ohodnoceno 4.275 body včetně zvýšení dle §6c vyhl. č. 440/2001 Sb., což představuje částku 513.000,- Kč. Tato částka byla žalovanou uhrazena. Podle §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. je žalobce oprávněn domáhat se zvýšení náhrady. Toto zvýšení žalobce požaduje v rozsahu pětinásobku a to pro značné následky utrpěného úrazu, které žalobce postihly ve věku 22 let. V důsledku utrpěných četných zranění spočívajících v komplikované zlomenině stehenní kosti, tříštivé zlomenině horního konce kosti pažní, zlomenině kosti stydké, traumatického hemoragického šoku, ruptury jater, kontuzi ledviny, traumatického pneumotoraxu a mnohočetných povrchních poranění hlavy, byl žalobce dán do úplného invalidního důchodu. Přesto mu jako následek zranění zůstalo omezení hybnosti kyčelního kloubu, páteře, pravého ramenního kloubu a řada jizev, v důsledku čehož se projevuje i protahovaná depresivní reakce. Žalobce je vyřazen z pracovní činnosti, nemůže si ani přivydělat, stejným způsobem je vyřazen z činnosti sportovní, kulturní, a protože v důsledku úrazu je podstatně snížena možnost navázání adekvátního partnerského vztahu a založení rodiny, jsou utrpěné následky poranění zásadní. Soud prvního stupně dospěl k závěru o nespornosti základu žalobcova nároku včetně hodnocení ztížení společenského uplatnění i o tom, že žalobci bylo žalovanou zaplaceno 513.000,- Kč. Dovodil, že zásadní právní otázkou ve věci je posouzení, zda u žalobce jsou splněny podmínky vyplývající z §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb., podle něhož soud může při hodnocení výjimečných případů z hlediska mimořádného zřetele, odškodnění zvýšit. Dovodil, že u žalobce v důsledku utrpěného úrazu je prokázána naprostá změna kvality života ve všech naznačených směrech a úplná ztráta pracovní schopnosti a přestože znalci, vzhledem k věku žalovaného a charakteru poškození, zvýšili hodnocení o 50% , toto zvýšení není dostatečné. Soud shledal důvody pro zvýšení náhrady, když za odpovídající rozhodným skutečnostem označil trojnásobek zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který žalobci přiznal (s ohledem na již vyplacenou částku 513.000,- Kč) v rozsahu doplatku 1,260.000,- Kč. Současně uzavřel, že pětinásobek zvýšení náhrady tak, jak žalobce požadoval, by zcela neodpovídal jeho zdravotnímu poškození.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. srpna 2004, č.j. 14 Co 187/2004-35, rozsudek soudu prvého stupně změnil v napadené části tak, že žalobu na zaplacení částky 234.000,- Kč zamítl (výrok I. rozsudku), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok II.) a současně s ohledem na výsledek odvolacího řízení rozhodl o závislých výrocích o nákladech řízení mezi účastníky řízení za řízení před soudy obou stupňů a rozhodl také o poplatkové povinnosti žalovaného. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým dějem zjištěným soudem prvního stupně, jakož i s jeho závěrem, že s ohledem na okolnosti případu je namístě přiměřené zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Shledal důvodnou námitku žalovaného o početní chybě, které se soud prvého stupně dopustil, když přiznal žalobci trojnásobek zvýšení náhrady ve výši 1,260.000,- Kč, neboť trojnásobek s ohledem na bodové hodnocení představuje částku 1,539.000,- Kč a pokud od této částky byla odečtena vyplacená částka 513.000,- Kč, pak rozdíl představuje 1,026.000,- Kč, nikoli ve výroku soudu prvého stupně uvedenou částku 1,260.000,- Kč, a proto ve vyhovujícím výroku o věci samé žalobu změnil tak, že tuto ohledně zaplacení částky 234.000,- Kč zamítl. Odvolací soud odmítl námitku žalobce o neadekvátnosti přiznaného trojnásobku zvýšení náhrady s přihlédnutím k nízkému věku žalobce a rozsahu omezení, kterým je žalobce vystaven. Zvážil, vzhledem ke zvýšení bodového ohodnocení o 50% i skutečnost, že žalobce je nyní v invalidním důchodu a nemůže se věnovat svým zájmovým aktivitám tak, jak tyto provozoval dříve, zejména pak že je vyřazen ze sportovní činnosti a má pro postižení i v intimní oblasti ztížen výběr životní partnerky. Uzavřel, že rozhodnutí soudu prvého stupně o zvýšení náhrady maximálně na trojnásobek základního hodnocení je odpovídající zdravotnímu poškození žalobce a tudíž postačující. V souladu s tímto závěrem pak shledal zamítavý výrok rozsudku soudu prvého stupně ohledně částky 1.305.000,- Kč věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Poukázal na řešenou otázku, která má po právní stránce zásadní význam pro další případy a namítl nesprávnost závěru odvolacího soudu o přiměřenosti trojnásobku zvýšení přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění. Závěr odvolacího soudu označil za nesprávný, neboť mezi účastníky řízení bylo po celou dobu řízení nesporné správné bodové ohodnocení v rozsahu 4.275 bodů, tedy 513.000,- Kč, ale nesprávně byly posouzeny následky, které úraz žalobci ve věku 22 let způsobil. Byl přesvědčen, že pakliže mu byl přiznán invalidní důchod a on je trvale omezen výrazným způsobem ve všech sférách života, z některých je přímo vyřazen a podstatné omezení nastalo i v jeho osobním a rodinném životě, pak přiznané zvýšení je nedostačující a požadovaný nárok v rozsahu zvýšení o pětinásobek odpovídá ustanovení §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. Zároveň poukázal na skutečnost, že o nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto při zásadě úspěšnosti ve věci, ačkoli s ohledem na charakter věci mělo být rozhodnuto podle §142 odst. 3 o. s. ř. Proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani neuvedl, v čem by mohla být spatřována vada řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti části prvního výroku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta do částky 234.000,- Kč, v níž tedy došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve smyslu kterého je dovolání přípustné proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o částečně potvrzující výrok I. rozsudku, jímž byla přiznána částka 1,026.000,- Kč a o potvrzující výrok II., jímž byla zamítnuta žaloba do částky 1,305.000,- Kč, lze přípustnost dovolání posuzovat jen z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve smyslu kterého je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nesprávné právní posouzení věci z hlediska přiměřenosti přiznání zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, ve svém důsledku představující námitku nesprávného právního posouzení věci, je třeba interpretovat podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, kdy důvodnost této námitky může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky v dané věci dospěl k závěru, že otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. je výklad ustanovení §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen vyhláška), kterou odvolací soud správně aplikoval, avšak nesprávně vyložil; dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je tak přípustné.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky, odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodnění ztížení společenského uplatnění se vychází z bodového hodnocení vymezeného v lékařském posudku (srov. §3 odst. 2 vyhlášky). Podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové hodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50% celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě, anebo znemožňují další uplatnění v životě a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě.
Podle §7 odst. 3 vyhlášky ve zvlášť výjimečných případech, hodných mimořádného zřetele, může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (srov. §3 odst. 1 vyhlášky). Přiznání základního odškodnění samo o sobě předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky až na dvojnásobek předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle §7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných zvláštního zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, nevyjadřuje dostatečně následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození dlouhodobě či trvale nastoleny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 1998, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod číslem 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004 Sb., publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, svazek 31 pod C 3129). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je tudíž vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny (není schopen sám se obsloužit apod.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno a dovolatel skutkové závěry dovoláním napadeného rozsudku nezpochybňuje a jejich správnost tudíž není předmětem dovolacího přezkumu, že u žalobce došlo k poškození zdraví ve věku 22 let s trvalými nevratnými následky, vyplývajícími z omezení hybnosti kyčelního kloubu, páteře, pravého ramenního kloubu, z řady jizev, a z přetrvávajících obtíží po mnohočetných zlomeninách, jakož i z obtíží vyplývajících z depresivních reakcí. Žalobce tak na počátku svého životního, pracovního, společenského a rodinného uplatnění, ve 22 letech ztratil schopnost zařadit se do všech forem života, byl dán do plného invalidního důchodu. Je tudíž závažně omezen nejen při zařazení se do pracovního života, ale zejména v souvislosti s poúrazovými následky byla podstatným způsobem omezena jeho možnost osobní, společenské a rodinné seberealizace. Za tohoto skutkového stavu je třeba odvolacímu soudu vytknout nesprávnost závěru, že nejsou splněny podmínky pro další zvýšení odškodnění, jehož se žalobce domáhá, tj. závěru o adekvátnosti zvýšení základního odškodnění na 300% základu podle §7 odst. 3 vyhlášky (tj. celkem na trojnásobek částky odpovídající základnímu počtu bodů), neboť toto zvýšení nevystihuje plněn rozsah, v jakém je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti a v rodině. Právní posouzení věci odvolacím soudem proto není správné a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž naplněn, neboť v dané věci nelze mít za to, že by zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění o další dvojnásobek podle §7 odst. 3 vyhlášky dostatečně vystihovalo rozsah poúrazových omezení. Následky úrazu v posuzovaném případě jsou ve srovnání s případy skutečně těžkých následků úrazů, znamenajících zásadní změnu v životě poškozeného, v porovnání s aktivitami žalobce a předpoklady rozvoje jeho pracovních, životních, kulturních, sportovních a jiných aktivit před vznikem škody obdobné, neboť u velmi mladého člověka došlo k výraznému omezení a v určitém směru k úplné ztrátě jeho možností plnohodnotně se zařadit do společnosti. Na odvolacím soudu proto bude uvážit rozsah žalobcových omezení v jeho dalším životě, možnost jeho uplatnění ve společnosti a v rodině a s ohledem na toto posouzení odškodnění přiměřeně zvýšit nad výši odškodnění stanovenou vyhláškou (§7 odst. 3 vyhlášky).
Úvaha dovolacího soudu o důvodnosti dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, neboť jí byla zamítnuta žaloba do částky 234.000,- Kč, je založena na závěru, že odvolací soud sice správně rozhodl o početní chybě, které se soud prvního stupně v prvním výroku svého rozsudku dopustil, ale z hlediska možnosti realizace úvahy podle §7 odst. 3 vyhlášky o žalobcem požadovaném pětinásobku zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění toto rozhodnutí správné není.
Nejvyšší soud České republiky na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Proto výroky napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částkách 234.000,- Kč a 1,305.000,- Kč zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), spolu s výroky závislými (§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu v uvedené části zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v této části i tento rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení s tím, že v novém rozhodnutí o věci samé znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. března 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu