ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.299.2003.1
sp. zn. 32 Odo 299/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S., d. i., proti žalovanému E. H., o zaplacení 217.833,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 100/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2002, č.j. 27 (28) Co 554/2000-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. května 2000, č.j. 63 C 100/98-32, ve výrocích I. a III., kterými bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 217.833,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (bod I. výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Namítl, že v posuzované věci odvolací soud rozhodl, aniž byl podán návrh na zahájení řízení, kterého bylo podle zákona třeba, v důsledku čehož nebyla splněna základní podmínka řízení. Odvolávaje se na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných věcech se podle dovolatele dopustil odvolací soud uvedené vady řízení tím, že přiznal žalobci nárok z titulu bezdůvodného obohacení, ačkoli z tohoto právního titulu se svého nároku v žádné fázi řízení nedomáhal a ačkoli na základě jeho skutkových tvrzení nebylo možné věc rozhodnout z jiného než uplatněného důvodu. Odvolacím soudem zvolený postup by byl podle dovolatele možný jen tehdy, pokud by žalobce navrhl změnu žaloby s požadavkem na vydání věcí, o které se žalovaný bezdůvodně obohatil, příp. se domáhal jejich peněžité náhrady a soud by takovou změnu návrhu připustil, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Posouzení žalovaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení by si podle dovolatele vyžádalo potřebu dalšího dokazování přinejmenším v rozsahu, jak již v průběhu řízení navrhoval, při kterém by se soud vypořádal rovněž s jeho vzájemným návrhem a kompenzační námitkou, které v průběhu řízení uplatnil a na které nebyl vzat zřetel. V dovolání dále rovněž, stejně jako v odvolání, poukázal na nejzávažnější nedostatky, kterých se podle jeho mínění dopustil při dokazování soud prvního stupně, na základě čehož věc nesprávně právně posoudil. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení poskytnutím poučení žalobci, jaký konkrétní doklad má soudu předložit k doložení své aktivní věcné legitimace.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 o. s. ř. dovolání rovněž přípustné není, neboť odvolací soud ji výrokem svého rozsudku nevyslovil a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti nepodal.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost [a ve shodě s ustanovením §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. i důvodnost] dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně o důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazoval dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba.
Toto ustanovení postihuje situace, kdy soud věc projednal a meritorně o ní rozhodl, aniž byl podán návrh na zahájení řízení (žaloba), přestože nešlo o žádný z případů, ve kterých mohl řízení zahájit vydáním usnesení bez návrhu účastníka (srov. §79 odst. 1, věta první a třetí, §81 odst. 1 a 3, §82 odst. 1 o. s. ř.). V takovém případě představuje absence návrhu na zahájení řízení (žaloby) neodstranitelný nedostatek podmínky řízení; jestliže takové řízení probíhá, musí je soud v kterémkoli jeho stadiu zastavit. O neexistenci návrhu na zahájení řízení jde však jen tehdy, jestliže chybí návrh jako procesní úkon, kterým se zahajuje řízení.
Jestliže účastník návrh na zahájení řízení podal a soud překročí při svém rozhodování meze dané ustanovením §153 o. s. ř. (bez zákonného zmocnění přizná žalobci více, než žádal, nebo plnění z jiného skutku), řízení zmatečností ve smyslu §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. netrpí (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 74/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové pochybení soudu je způsobilé založit jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]; její existenci však dovolací soud zkoumá jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V posuzované věci bylo řízení zahájeno žalobním návrhem, přičemž dovolatel (nesprávně) směšuje neexistenci návrhu na zahájení řízení (žaloby) s případem, kdy soud přiznal žalobci nárok z jiného než žalovaného právního důvodu.
Z výše uvedeného vyplývá, že posoudil-li soud žalobou uplatněný návrh z jiného právního důvodu, nejde o případ zmatečnostní vady dle §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř., a to ani tehdy, předpokládala-li taková jiná právní kvalifikace jiná (nebo další) tvrzení o skutkovém stavu, než jaká jsou uvedena v žalobě.
Dovolací soud uzavřel, že řízení žádnou z tzv. zmatečnostních vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. netrpí, a proto ani podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné.
Rovněž dovolání směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení (majícího s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení) rovněž přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání podle §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. a nemá ani povahu potvrzujícího rozhodnutí ve věci samé (§239 odst. 1 o. s. ř.); existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž by se mohl věcí dále zabývat, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r .
předseda senátu