ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.395.2002.1
sp. zn. 32 Odo 395/2002-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. V., podnikatele, proti žalovanému Ing. J. B., správci konkursní podstaty úpadce B., spol. s r. o., zastoupenému JUDr. Ing. M. S., advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 94/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2001 čj. 1 Cmo 72/2001-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.541,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Plzni rozhodl jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 10. 2000, čj. 23 Cm 94/98-106, že I. Určuje se, že vlastníkem podniku „P. P.“, specifikovaném ve smlouvě o prodeji podniku uzavřené dne 20. 4. 1995 mezi žalobcem a žalovaným včetně všech nemovitostí zapsaných na LV č. 196 okres Plzeň – jih, obec P., k. ú. P., je žalobce a že II. Žalovaný je dále povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15.025,- Kč na účet advokáta žalobce.
Odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně posoudil odvolací soud jako neodůvodněné. Odvolací soud se v odůvodnění postupně vypořádal se všemi námitkami odvolatele.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal odsouhlasení převzetí předmětného závazku z úvěrové smlouvy a neprokázal ani uzavření dohody o narovnání.
Odvolací soud na základě toho dovodil, že povinnost žalovaného zaplatit cenu prodávaného podniku žalobci nezanikla ani náhradním způsobem stanoveným ve smlouvě, ani způsobem jiným. Žalobce měl právo od smlouvy odstoupit, což také učinil přípisem, doručeným jednateli žalovaného (žalobce dokonce, ač nemusel, stanovil žalovanému pro zaplacení dodatečnou lhůtu do 15. 8. 1996). K úhradě ceny však nedošlo ani v dodatečně stanovené lhůtě a žalobce proto odstoupil od smlouvy dopisem ze dne 16. 8. 1996 i podle ust. §345 odst. 3 obch. zák.
I v otázce, zda žalobce relevantním způsobem účinky odstoupení od smlouvy odvolal, odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně. Stejně jako odstoupení od smlouvy, i odvolání odstoupení vyžaduje ke své účinnosti, aby bylo doručeno druhé straně (ust. §349 odst. 1 věta před středníkem a za středníkem obch. zák.). Takový úkon o odvolání účinků odstoupení žalobce neučinil, přičemž i žalovaný by musel s takovým úkonem vyslovit souhlas.
Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (ust. §219 občanského soudního řádu – zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož důvod podle jeho názoru spočívá v nesprávném posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatel má dále za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména z toho důvodu, že právní otázka v něm řešená dosud nebyla vyřešena (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel je toho názoru, že se závěry odvolacího soudu o převodu předmětného závazku lze souhlasit pouze ohledně kupní smlouvy o prodeji podniku, uzavřené mezi Fondem národního majetku jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím. V této kupní smlouvě byl majetek podniku přesně vymezen v aktualizovaném privatizačním projektu a v rozsahu tohoto privatizačního projektu byl majetek převeden na žalobce. Žalobce pak předmětný podnik provozoval po dobu cca 2 let. Úvěrová smlouva mezi žalobcem a Investiční a poštovní bankou byla uzavřena za účelem zaplacení kupní ceny a z tohoto úvěru byla také Fondu národního majetku kupní cena podniku zaplacena. Z prostředků podnikem vytvořených byl také úvěr splácen a byl nedílnou součástí účetní evidence podniku.
Podle mínění dovolatele z ust. §5 an. obch. zák. plyne, že součástí podniku jsou veškeré majetkové hodnoty a je logické, že po dvou letech provozování podniku nemůže být majetek podniku shodný s majetkem podniku v době uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a Fondem národního majetku.
V závěru žalovaný podotýká, že setrvává na svém názoru, že smlouvou o prodeji podniku převzal veškerá práva a povinnosti podniku ve smyslu ust. §476 obch. zák. a podle §477 obch. zák. platně převzal i závazek z úvěrové smlouvy vůči Investiční a poštovní bance a jeho povinnost zaplatit doplatek dohodnuté kupní ceny vůči žalobci zanikla, o čemž svědčí i dodatek č. 1 ke smlouvě o prodeji podniku a přípis CŠOB čj. 15/4-232/01, ze dne 1. 5. 2001.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Dovolací soud postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000, když podle téhož znění před tím postupoval soud prvního stupně i soud odvolací (bod 15., hlavy I., části dvanácté shora cit. zákona).
Dovolací soud se na prvním místě zabýval přípustností podaného dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel aplikuje na dovolání nesprávně občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel má na mysli jeho přípustnost ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ze spisu se podává, že dovolatel v daném případě návrh na vyslovení přípustnosti dovolání do vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu nepodal.
Nejsou-li dány podmínky, zakládající přípustnost dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout [ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na §243b odst. 4 o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 věta první o. s. ř. Dovolatel procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, žalobci však podle obsahu spisu v řízení o dovolání náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. března 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu