ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.432.2005.1
sp. zn. 32 Odo 432/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně T. S. Z. a.s., proti žalované Mgr. I. V., podnikatelce, o zaplacení částky 126 920,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 40 C 144/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2004, č.j. 57 Co 383/2004-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2004, č.j. 57 Co 383/2004-147, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. dubna 2003, č.j. 40 C 144/97-117, ve znění usnesení ze dne 26. září 2003, č.j. 40 C 144/97-135, v bodech I. a III. výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. dubna 2003, č.j. 40 C 144/97-117, ve znění usnesení ze dne 26. září 2003, č.j. 40 C 144/97-135, v odvoláním napadených bodech I. a III. výroku, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 126 920,- Kč a bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (I. výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala žalované částky jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované plněním žalobkyně (opravou autobusu) za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o provedení oprav na autobuse žalované.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle shodného závěru soudů obou stupňů žalobkyně vznik bezdůvodného obohacení (§451 a násl. občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) na straně žalované neprokázala. Vycházely přitom ze zjištění, že v řízení nebyla mezi účastníky prokázána existence závazkového vztahu (smlouvy o dílo, ani jiné dohody ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“). Žalobkyně provedla opravu autobusu na základě objednávky E. V. (manžela žalované), který měl předmětný autobus, jehož je žalovaná vlastnicí, v nájmu na základě nájemní smlouvy, přičemž skutečný rozsah dohodnutých ani provedených prací nebyl v řízení ani znalecky zjištěn. Žalobkyně tedy podle odvolacího soudu plnila na základě konkrétního právního důvodu a vztahu, který vznikl mezi ní a osobou odlišnou od žalované (v rozsudku nesprávně uvedeno žalobkyně), mezi účastníky nedošlo k právnímu úkonu, který by byl shledán neplatným, který by odpadl, přičemž nelze učinit ani závěr o tom, že by za žalovanou bylo plněno to, co po právu měla plnit sama. Žalovanou v řízení uplatněný protinávrh, jehož předmětem učinila z celkově tvrzené jí vzniklé škody ve výši 413 280,- Kč pouze částku ve výši 233 280,- Kč s tím, že zbývající částku ve výši 126 920,- Kč započetla proti žalobnímu nároku žalobkyně ve stejné výši, odvolací soud neposoudil jako žalobkyní prezentované uznání dluhu žalovanou, jelikož tento její úkon náležitosti uznání dluhu podle §558 obč. zák. nesplňuje; nejde totiž o jednostranný písemný právní úkon adresovaný věřiteli (žalobkyni), který by obsahoval jak příslib dluhu zaplatit, tak i zákonem požadované uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Za stavu, kdy úkon žalované (v rozsudku nesprávně uvedeno žalobkyně) neobsahuje výslovné uznání dluhu ani co do základu, ani co do jeho výše, nelze ho podle odvolacího soudu kvalifikovat ani jako uznání podle §153a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Za této procesní situace proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že plnila na základě konkrétního důvodu a vztahu vzniklého mezi ní a manželem žalované. V této souvislosti tvrdí, že pokud jednala s E. V., pak jmenovaný nikdy nejednal sám za sebe, ale vždy jménem žalované. Již z tohoto faktu dovolatelka dovozuje, že nemohla plnit na základě konkrétního právního důvodu a vztahu jiné osobě než žalované, protože s jinou osobou, než se žalovanou, nejednala.
Pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud i nedodržením ustanovení §118a o. s. ř. za situace, kdy, maje na věc jiný právní názor než žalobkyně, ji na tuto skutečnost neupozornil a případně ji nevyzval k doplnění skutkových tvrzení.
Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu i nesprávné právní posouzení žalovanou v řízení uplatněného vzájemného návrhu. Zastává názor, že žalovaná tímto úkonem, který písemnou formu má, pohledávku žalobkyně uznala.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila, dovolání označila za neopodstatněné a navrhla jeho zamítnutí.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že na straně žalované nenastal žádný z důvodů bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 a §454 obč. zák.), jelikož žalobkyně plnila (provedla opravu autobusu) na základě konkrétního právního důvodu a vztahu vzniklého mezi ní a osobou odlišnou od žalované, je v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Nejinak tomu je i s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka po obsahové stránce namítala, že řízení jednou z těchto vad v důsledku nedodržení ustanovení §118a o. s. ř. odvolacím soudem trpí.
Uvedená námitka dovolatelky je neopodstatněná. Z obsahu spisu, zejména ze žaloby (č.l. 1 spisu) a z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, je zcela nepochybné, že odvolací soud posuzoval žalobou uplatněný nárok podle téhož právního titulu, jak ho žalobkyně uplatnila v žalobě, tj. z titulu bezdůvodného obohacení. Neposuzoval-li odvolací soud věc podle jiného ustanovení vyžadujícího doplnění rozhodných skutečností, pak ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, přičemž přitom postupuje obdobně podle odstavce 1 téhož ustanovení, se v souzené věci neuplatní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný (§243b odst. 1 o. s. ř.), znamená v souzené věci podrobit dovolacímu přezkumu zejména právní závěr odvolacího soudu o vzniku závazkového vztahu mezi žalobkyní a manželem žalované, v jehož návaznosti odvolací soud posoudil, že žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení není dán.
Namítat nelze zcela nic proti úvaze odvolacího soudu, že k získání bezdůvodného obohacení může dojít pouze naplněním některé ze skutkových podstat uvedených v §451 odst. 2 a §454 obč. zák., které jsou vyjmenovány v odůvodnění rozhodnutí. Správná je obecně vzato i další jeho úvaha o tom, že plní-li dlužník na základě právního důvodu, nemůže v takovém rozsahu dojít k bezdůvodnému obohacení.
Neúplné a tudíž i nesprávné je však právní posouzení odvolacího soudu v otázce existence právního důvodu pro plnění poskytnutého v rozsahu žalované částky žalobkyní. Dospěje-li soud k závěru, že žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení není v souzené věci dán, protože plnění bylo poskytnuto z právního důvodu, je zcela nepostačující takový důvod pouze konstatovat, jak učinil odvolací soud, nýbrž je nutné současně takový právní důvod vymezit a právně posoudit. Z povahy věci je v souzené věci nepochybné, že takovým důvodem k plnění mohla být pouze smlouva. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění, že právní vztah vznikl mezi žalobkyní a E. V. (manželem žalované), nevymezil a právně blíže opomenul posoudit, jaká smlouva (smluvní typ) tento vztah založila. Nezabýval se tím, které úkony kterého účastníka (žalobkyně a E. V.) vedly ke vzniku smlouvy, ani jakým postupem, v jaké formě a s jakým obsahem smlouva vznikla (srov. §43a násl. obč. zák.), o jaký smluvní typ se jednalo a v případě úkonů činěných E. V. nezkoumal, zda jednal svým jménem nebo jménem žalované.
Bez posouzení výše uvedených otázek je závěr odvolacího soudu o existenci právního důvodu pro poskytnuté plnění předčasný, právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné.
Důvodnou neshledal dovolací soud další námitku dovolatelky, pokud poukazovala na pochybení odvolacího soudu při posouzení protinávrhu žalované ve výši 233 280,- Kč jako úkonu, kterým ze strany žalované k uznání dluhu podle §558 obč. zák., ani podle §153a o. s. ř. nedošlo. Dovolatelka pomíjí, že vzájemný návrh (§97 o. s. ř.) včetně kompenzační námitky žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení (§98 o. s. ř.), samy o sobě nejsou hmotněprávním uznáním nároku (§558 obč. zák., §323 obchodního zákoníku), ani procesněprávním uznáním (§153a o. s. ř.), ledaže by takové úkony (se všemi zákonnými náležitostmi) navíc v sobě zahrnovaly. V souzené věci tomu však tak nebylo; odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konkrétně popsal, pro absenci kterých zákonných náležitostí nelze předmětný úkon žalované kvalifikovat jako uznání dluhu podle §558 obč. zák. i jako uznání podle §153a o. s. ř. S tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje.
Zamítl-li odvolací soud žalobu na základě nesprávné úvahy, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť žalobkyně plnila na základě konkrétního právního důvodu a vztahu, který vznikl mezi ní a osobou odlišnou od žalované, aniž však současně takový právní důvod vymezil a právně posoudil, nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm b) o. s. ř.] byl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je v odvoláním napadené části a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu