ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.45.2004.1
sp. zn. 32 Odo 45/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce M. P., proti žalované PhDr. O. K., zast., advokátkou, o zaplacení 863.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 171/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2003, č.j. 15 Co 378/2002-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě poté, co jeho rozsudek ze dne 29. června 2000, č.j. 15 Co 37/99-107 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu v Brně ze dne 17. října 2002, č.j. 29 Odo 1/2001-166, rozsudkem ze dne 16. září 2003, č.j. 15 Co 378/2002-185, změnil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. září 1998, č.j. 6 C 171/96-52, tak že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 863 000 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, změnil jeho výroky o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci koncem roku 1992 po provedení inventury zboží - vlasové barvy H., uložené ve skladě budovy, kterou měla žalovaná pronajatou, uzavřeli kupní smlouvu o prodeji vlasové barvy H. v množství 86 300 kusů, za cenu 10 Kč za kus. Existence kupní smlouvy mezi účastníky byla prokázána zejména svědeckými výpověďmi svědkyně Ing. M. N., Ing. K. H. a potvrzena listinou z 3. 1. 1995 označenou jako „uznání pohledávek“, v níž žalovaná svým podpisem potvrdila existenci pohledávky žalobce vyúčtované fakturou č. 327/92 ze dne 27. 12. 1992 znějící na částku 863 000 Kč. Smlouva byla uzavřena v souladu s §409 obch. zák., ve znění v době uzavření smlouvy (dále jen obch. zák.), přičemž překážkou její platnosti nebyla skutečnost, že žalobce a žalovaná byli současně účastníky sdružení s názvem „PhDr. O. K.“, a uzavřel ji žalobce svým jménem a na svůj účet a žalovaná svým jménem a v rámci činnosti sdružení v jeho prospěch. Žalobce splnil zároveň svoji povinnost dodat kupující (žalované) zboží podle §411 obch. zák. tím, že umožnil žalované nakládat se zbožím uloženým v uvedeném skladu v souladu s §412 odst. 2 obch. zák. Naopak žalovaná neuspěla se svojí obranou spočívající v tom, že zboží - 863 000 kusů barvy H. - představovalo vklad žalobce do sdružení s názvem „PhDr. O. K.“, neboť bylo zjištěno, že s uzavřením smlouvy o sdružení nevznikla účastníkům sdružení povinnost poskytnout do sdružení vklady. Za důvodnou nepovažoval ani námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce, když pro posouzení dané věci není rozhodující, zda žalobce jednal svým jménem ve prospěch sdružení s názvem M. P. – S. M.. Rovněž nepovažoval za důvodnou vznesenou námitku promlčení, jestliže žaloba byla podána 15. 11. 1995 a ke vzniku nároku žalobce na úhradu kupní ceny mohlo dojít nejdříve v prosinci 1992, tedy poté, co byla uzavřena kupní smlouva. Žalobci přiznal v souladu s §369 odst. 1 a za použití §502 obch. zák. i příslušenství žalované částky od 12. 1. 1993, když k tomuto datu byla žalovaná v prodlení se zaplacením kupní ceny podle §365 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud překročil meze při provádění dokazování, neboť jej nedoplňoval, nýbrž provedl rozhodující důkazy znovu, a tyto důkazy vedly k zásadním skutkovým zjištěním, která rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci, čímž odvolací soud odňal žalované právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění ovlivňujících právní závěr soudu. Dále má za to, že skutkové závěry, které odvolací soud vyvodil z dokazování, jsou v rozporu s §132 o. s. ř., když při hodnocení důkazů soud pominul a nevyhodnotil významné zjištěné skutečnosti, a to zejména, že sdružení „PhDr. O. K.“ vzniklo za účelem obchodování s H., jehož členem byla i žalovaná s podílem na zisku, že podstatné náležitosti kupní smlouvy nebyly sjednány před údajným uzavřením smlouvy, neexistují relevantní listiny o existenci smlouvy (objednávka, dodací list), cena zboží 10 Kč za kus nebyla cenou ziskovou, jiné účetnictví než sdružení „PhDr. O. K.“ žalovaná nevedla, faktura byla vystavena až v roce 1995 a neobsahovala u částky 863 000 vyjádření platné měny a žalobní návrh byl podán až téměř tři roky po údajném odběru zboží. Namítá, že soud vyšel jen z nepřímých důkazů, zejména ze sporné faktury, z tvrzení žalobce a z výslechu Ing. H. před odvolacím soudem a závěry soudu postrádají logický řetězec dokazování vedoucí k jistotě o pravdivosti tvrzení žalobce. Soudem dovozený závěr o obsahu kupní smlouvy považuje nejen za nesprávný skutkový závěr, ale i nesprávný právní závěr z hlediska běžně uvažované právní jistoty v obchodních vztazích. Nesouhlasí rovněž se závěrem o přiznání úroků z prodlení, jestliže žalobce bez jediné výzvy k zaplacení údajně dlužné částky uplatnil její zaplacení až po vystoupení žalované ze sdružení téměř po třech letech. Má za to, že celý postup žalobce při vymáhání pohledávky co do důvodu i výše je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V době, kdy měla jeho pohledávka vzniknout, byly mimo žalobce s žalovanou ve sdružení ještě další tři osoby, žalobci známé, a nebránilo mu nic, aby podal řádnou žalobu i proti těmto osobám, a neučinil-li tak, považuje jeho postup za zneužití práva ve smyslu §265 obch. zák. i když připouští, že žaloba je v souladu s §835 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že dovolání žalované není důvodné.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky k nesprávnému postupu soudu směřující k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Namítá-li dovolatelka, že skutkové závěry, které odvolací soud vyvodil z dokazování, jsou v rozporu s §132 o. s. ř., je nutno konstatovat, že dovolacím důvodem uvedeným v §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nemohou být případné vady a omyly při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. (srov. Judikát R 8/94). Spatřuje-li dovolatelka vadu řízení v tom, že odvolací soud překročil meze při provádění dokazování, když jej nedoplňoval, nýbrž provedl rozhodující důkazy znovu a tyto důkazy vedly k zásadním skutkovým zjištěním, která rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci, čímž odvolací soud odňal žalované právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění ovlivňujících právní závěr soudu, je nutno konstatovat, že tato dovolací námitka není důvodná. Ze spisu je zřejmé, že odvolací soud pouze ve smyslu zásady založené ustanovením §213 odst. 1 o. s. ř., podle níž není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a podle §213 odst. 2 o. s. ř. opakoval důkazy již provedené soudem prvního stupně, a to výpověďmi účastníků, svědků Ing. M. N., Ing. K. H., A. O. a D. D. Namítá-li dovolatelka rozdílnost výpovědí žalobce a svědků Ing. M. N. a Ing. K. H. před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, pak je třeba odkázat na odůvodnění obou rozsudků příslušných soudů a konstatovat, že v rozhodujícím zjištění, a to, zda uplatňovaná pohledávka ve výši 863 000 Kč představovala závazek žalované k úhradě kupní ceny z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky ohledně prodeje zboží H., nevypověděli tito u obou soudů zcela rozdílně. Žalobce u soudu prvního stupně i odvolacího soudu vypověděl, že v dané věci se jednalo o prodej zboží, stejně tak svědkyně Ing. M. N., když u soudu prvního stupně vypověděla, že žalovaná H. koncem roku 1992 od žalobce jako samostatné fyzické osoby koupila do svého vlastnictví jako samostatné fyzické osoby. Není rozhodující, vypověděla-li tato svědkyně dále, že zisk z prodeje měla žalovaná vložit do sdružení, neboť pro skutkové zjištění, zda byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobcem a žalovanou, je toto zjištění nerozhodné. Vypovídal-li Ing. K. H., že od žalované ví, že měla od žalobce H. koupit, přičemž účelem sdružení „PhDr. O. K.“ byl prodej H., a že povinnost vkladů do sdružení nebyla dohodnuta, není jeho výpověď výslovně rozdílná od jeho výpovědi u soudu prvního stupně, jestliže u soudu prvního stupně vypověděl, že mu forma převodu H. z S. M. do sdružení „PhDr. O. K.“ nebyla známa. V tomto směru tedy není možno přisvědčit dovolatelce, že by odvolací soud překročil meze při provádění dokazování a odňal žalované právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, jestliže uvedené důkazy ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud pouze sám opakoval (neprováděl dokazování výslechem nových svědků) a zjednal si tak rovnocenný podklad pro odlišné zhodnocení důkazu (srov. Judikát R 64/66). Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně totiž může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku, jestliže zopakuje důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel (srov. Judikát R 92/68). Jedině, pokud by tak neučinil, bylo by možno považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními §132, §211 a §213 o. s. ř., a jedině v takovém případě by odvolací řízení bylo postiženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 977/96, ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 635/96]. O takový případ se ale v dané věci nejedná, proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. není naplněn.
Dovolací soud se dále zabýval oprávněností uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jímž dovolatelka namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování,
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Skutková zjištění odvolacího soudu, podstatná pro závěr, že mezi účastníky byla v prosinci roku 1992 uzavřena kupní smlouva o prodeji vlasové barvy H. v množství 86 300 kusů za cenu 10 Kč za kus, jsou popsána na straně 4, 5 a 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a tato skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Sjednání kupní smlouvy bylo prokázáno nejen svědeckými výpověďmi Ing. M. N., Ing. K. H., ale i listinou z 3. 1. 1995 označenou jako „uznání pohledávek“, v níž žalovaná svým podpisem potvrdila existenci pohledávky žalobce vyúčtované fakturou č. 327/92 z 27. 12. 1992 znějící na částku 863 000 Kč. Nelze proto učinit závěr, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, a že by skutková zjištění nebyla odvolacím soudem hodnocena postupem, který odpovídá §132 o. s. ř. Soud respektoval i požadavky, jež jsou na něho kladeny ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. V hodnocení důkazů odvolacím soudem neshledal dovolací soud z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor. Dovolací soud rovněž neshledal důvod pro závěr, že by odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pominul, že sdružení „PhDr. O. K.“ vzniklo za účelem obchodování s H., je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na straně šest, kde je konstatován závěr soudu v rámci jeho právního posouzení věci tak, že překážkou platnosti kupní smlouvy není v dané věci skutečnost, že žalobce a žalovaná jako účastníci sdružení názvem „PhDr. O. K.“ uzavřeli kupní smlouvu - žalobce svým jménem a na svůj účet a žalovaná svým jménem a v rámci činnosti sdružení v jeho prospěch. Nelze rovněž přisvědčit dovolatelce, že ze skutkových zjištění nevyplynulo, že účastníci sjednali podstatné náležitosti kupní smlouvy, bylo-li prokázáno, že byl sjednán druh zboží, který měl být předmětem prodeje, jeho cena a žalované bylo i umožněno se zbožím nakládat. Neexistují-li podle dovolatelky obvyklé listiny o existenci smlouvy (objednávka, dodací list), je to nerozhodné pro posouzení věci, když písemná forma kupní smlouvy není zákonem vyžadována a provedenými důkazy bylo zjištěno, že k uzavření kupní smlouvy došlo. Proto ani v tomto případě nelze dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti. Stejný závěr je třeba přijmout u námitek žalované k vystavení faktury a její formě, k otázce vedení účetnictví a výši kupní ceny jako ceny neziskové. Odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku na straně páté vyhodnotil, že závěr o uzavření kupní smlouvy nemůže žádným způsobem ovlivnit, zda následně byla či nebyla vystavena faktura jako účetní doklad a jakým způsobem byla faktura zanesena do účetnictví, a otázka výše sjednané kupní ceny. Dovolací soud nemůže dát za pravdu žalované ani v jejím tvrzení, že soud vyšel jen z nepřímých důkazů, zejména ze sporné faktury, z tvrzení žalobce a z výslechu Ing. H. před odvolacím soudem a že jeho závěry postrádají logický řetězec dokazování vedoucí k jistotě o pravdivosti tvrzení žalobce. Existenci platné kupní smlouvy odvolací soud opřel o zjištění, že v roce 1992 byla provedena inventura zboží – vlasové barvy H. ve skladě v budově pronajaté žalovanou, žalovaná se dohodla s žalobce na oděru zboží ze skladu a na ceně prodávaného zboží, což bylo prokázáno účastnickými výpověďmi a svědeckou výpovědí Ing. N. Skutečnost uzavření kupní smlouvy potvrdil ve své svědecké výpovědi mimo Ing. N. i Ing. H. a byla potvrzena i listinným důkazem z 3. 1. 1995.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nebyl naplněn.
Dovolací soud se ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř. proto nadále zabýval věcí už jen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §409 obch. zák. musí kupní smlouva obsahovat určení zboží a přímé nebo nepřímé určení ceny. Obě podstatné náležitosti mezi účastníky uzavřená kupní smlouva obsahovala, proto odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení, dovodil-li, že kupní smlouva byla uzavřena platně. Namítá-li dovolatelka, že u ceny chybí pojmový znak podnikání – ziskovost, odvolací soud správně uzavřel, že je čistě věcí účastníků jakou cenu si dohodnou, přičemž nepřehlédl ani skutečnost, že při sjednávání ceny se měl případný zisk z prodeje zboží projevit v majetku sdružení, jehož byli oba účastníci členy.
Dovolává-li se žalovaná ustanovení §265 obch. zák. v souvislosti s přiznáním požadovaných úroků z prodlení a vymáháním pohledávky žalobcem pouze po žalované jako jedné z účastníků sdružení, je třeba zdůraznit, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je především řádné a včasné plnění závazků, tedy i včasné placení. Jestliže jeden účastník, v daném případě žalovaná, své závazky neplní a porušuje tím základní zásadu poctivého obchodního styku, nelze považovat za porušování zásad poctivého obchodního styku jednání oprávněného věřitele - žalobce, jenž se domáhá svého práva na zaplacení jistiny včetně příslušenství. Stejně tak nelze dovodit, že by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., jestliže žalobce požaduje zaplacení žalované částky pouze po žalované a nikoliv po ostatních členech sdružení. Jsou-li účastníci sdružení ve smyslu §835 odst. 2 obč. zák. zavázáni společně a nerozdílně, pak je věřitel dle §293 obch. zák. oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Ostatně i sama dovolatelka vyjádřila názor, že pasivní legitimace žalované je v souladu s §835 odst. 2 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není naplněn.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř., a uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. října 2004
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu