ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.466.2004.1
sp. zn. 32 Odo 466/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce M. F., proti žalovaným 1. J. N., 2. A.R., 3. S. R., 4. J. Č., 5. M. Č., o zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 87/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2003 č. j. 20 Co 134/2003-128, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2003 č. j. 20 Co 134/2003 - 128 se ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal po první žalované zaplacení úroků ve výši 11 % měsíčně z částky 100 000 Kč za dobu od 13. ledna 1997 do 13. září 1999 a ve výši 5,5 % měsíčně z částky 700 000 Kč za dobu od 13. ledna 1997 do 16. prosince 1999, a ve výroku pod bodem II zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 4. listopadu 2002 č. j. 7 C 87/2000-85 uložil první žalované, aby zaplatila žalobci částku 100 000 Kč s 11% úrokem z prodlení měsíčně za dobu od 13. ledna 1997 do zaplacení a částku 700 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % měsíčně od 13. ledna 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve vztahu k žalovaným 2 až 5 žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Vyšel ze zjištění, že žalobce s první žalovanou uzavřeli dne 12. září 1995 smlouvu o půjčce, na jejímž základě vznikl první žalované závazek splatit půjčenou částku 150 000 Kč a dohodnutý 11% úrok měsíčně. Splatnost půjčky byla dohodnuta do konce roku 1997. Další smlouvu o půjčce uzavřeli žalobce a první žalovaná dne 14. prosince 1995. Z této smlouvy vznikl první žalované závazek vrátit žalobci částku 700 000 Kč s 5,5% úrokem měsíčně do 15. 12. 1996. Ze smlouvy uzavřené dne 12. září 1995 zaplatila první žalovaná na úhradu jistiny částku 50 000 Kč, z druhé smlouvy nezaplatila na úhradu jistiny žádnou částku. U smlouvy ze dne 12. 9. 1995 byl uhrazen smluvní úrok k 12. 1. 1997 (nikoliv však v plném rozsahu), u smlouvy ze dne 14. 12. 1995 byl smluvní úrok uhrazen do prosince 1996 (soud prvního stupně zřejmě nesprávně uvádí do prosince 1997). Poslední splátka úroku byla uhrazena dne 13. 1. 1997. S poukazem na ustanovení §1 odst. 2 a §261 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) žalobou uplatněné nároky posoudil tak, že samotné smlouvy o půjčkách se řídí právní úpravou občanského zákoníku, naproti tomu další otázky, které již obchodní zákoník upravuje, konkrétně promlčení, se řídí zákoníkem obchodním. Z toho důvodu také vznesenou námitku promlčení posoudil jako nedůvodnou s poukazem na ustanovení §397 ObchZ, podle kterého promlčecí doba činí čtyři roky, přičemž podle ustanovení §391 odst. 1 ObchZ začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Pokud se první žalovaná v řízení bránila tím, že úrok sjednaný mezi ní a žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, neshledal soud prvního stupně tuto námitku důvodnou, neboť první žalovaná se vůči žalobci domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 C 86/98 určení neplatnosti obou smluv o půjčce a tato její žaloba byla zamítnuta. Soud prvního stupně nevyhověl ani námitce první žalované, že žalobce již uplatnil svá práva ze zajišťovací směnky vystavené mu na částku 250 000 Kč k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 9. 1995, přičemž první žalovaná je na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2000 sp. zn. 43 Cm 73/98 povinna tuto částku žalobci zaplatit. Podle soudu prvního stupně směnka a smlouva jsou dva na sobě nezávislé závazky a každý z nich je možno uplatnit samostatně. Ve vztahu k žalovaným 2 až 5, kteří byli žalováni jako zástavní dlužníci, soud žalobu zamítl, neboť žalobce se vůči nim domáhal uspokojení nepřípustným způsobem.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2003 č. j. 20 Co 134/2003-128 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu vůči první žalované, kterou se domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s 11% úrokem měsíčně od 13. 1. 1997 do zaplacení a částky 700 000 Kč s 5,5% úrokem měsíčně od 13. 1. 1997 do zaplacení, zamítl, a ve výroku pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 2 až 5, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil názor, že otázku promlčení v žalobě uplatněných nároků je třeba posoudit podle občanského zákoníku, neboť smlouva o půjčce je upravena jako smluvní typ v občanském zákoníku a podle §261 odst. 6 ObchZ, ve znění platném v době uzavření půjček, se řídí tyto smlouvy pouze ustanoveními občanského zákoníku. Proto i promlčení nároků z těchto závazkových vztahů posoudil pouze podle občanského zákoníku, aniž by bylo třeba zkoumat, zda účastníci uzavřeli, či neuzavřeli předmětné smlouvy jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti. Splatnost závazků žalované ze smluv nastala 12. září 1995, respektive 15. 12. 1996 a pokud žalobce uplatnil práva na vrácení půjček podáním žalob dne 11. prosince 2000, respektive 31. srpna 2000, došlo k tomu po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Protože sjednané úroky tvoří příslušenství pohledávky a sledují její osud, jsou promlčena i práva na zaplacení těchto úroků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl nesprávné právní posouzení otázky promlčení žalobou uplatněných nároků. Podle jeho přesvědčení je třeba závazkové vztahy vyplývající ze smluv o půjčkách posoudit jako vztahy obchodně právní bez ohledu na to, jak jsou smlouvy označeny. Zdůraznil, že žalovaná si peníze půjčovala ke svému podnikání a odkazoval na správné právní závěry soudu prvního stupně, který otázku promlčení posoudil podle obchodního zákoníku. V další části dovolání žalobce kritizoval i nesprávné právní posouzení nároku na přiznání příslušenství v žalobě uplatněných pohledávek, přičemž dovozoval, že otázku promlčení příslušenství, tedy smluvních úroků, je nutno posoudit samostatně bez ohledu na to, zda je promlčená jistina pohledávky. Namítal rovněž, že mu byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť mu nebylo poskytnuto adekvátní poučení dle ustanovení §5 o. s. ř., konkrétně mu nebylo poskytnuto poučení o tom, že neučiní-li příslušný procesní krok, nebude moci podat proti dílčímu výroku o příslušenství dovolání, protože rozhodnutí o příslušenství nebude ve smyslu občanského soudního řádu výrokem, který lze napadnout dovoláním. Konečně vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda žalovanou vznesená námitka promlčení jím uplatňovaných práv není úkonem, jenž je v rozporu s dobrými mravy, a tím porušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání první žalovaná poukázala na správné právní závěry odvolacího soudu ohledně posouzení promlčení žalobou uplatněných nároků a navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
Žalobce uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §261 odst. 6 ObchZ, ve znění účinném do 31. prosince 2000, smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku.
Odvolací soud správně posoudil smlouvy uzavřené účastníky podle ustanovení §657 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako smlouvu o půjčce, která se vymezuje tím, že má nikoliv pouze konsensuální, ale především reálnou povahu, což znamená, že předpokládá reálné plnění (předání půjčené věci, či peněz). Předání půjčených peněz nebylo v řízení zpochybněno. Při výkladu ustanovení §261 odst. 6 ObchZ, ve znění účinném do 31. prosince 2000, Nejvyšší soud dovodil, že na právní vztahy vyplývající ze smluv, jež jsou typově upraveny pouze v občanském zákoníku, je třeba v plném rozsahu aplikovat občanský zákoník. To se v konečném důsledku týká i posouzení promlčení práv z těchto smluv vyplývajících. Jestliže odvolací soud v přezkoumávané věci posoudil promlčení podle ustanovení §100 a §101 ObčZ, není toto právní posouzení nesprávné. Za této situace pak není nutno posuzovat, zda vztah účastníků naplňuje předpoklady upravené v ustanovení §261 odst. 1 ObchZ.
Nejvyšší soud neshledává pochybení odvolacího soudu, pokud v důsledku promlčení žalobcem uplatněných pohledávek zamítl i žalobu na přiznání příslušenství těchto pohledávek, tj. smluvních úroků, ovšem pouze pro období následující po dni, kdy marným uplynutím promlčecí lhůty došlo k promlčení pohledávky (jistiny). Účinným vznesením námitky promlčení v soudním řízení dochází k zániku nároku, tj. subjektivní právo věřitele přestává být soudně vynutitelné (i když nadále trvá jako naturální právo). Tento účinek se projeví nejen ve vztahu k pohledávce, ale i k jejímu příslušenství představujícímu smluvní úrok, či úrok z prodlení. Proto nelze-li v důsledku promlčení pohledávku v soudním řízení přiznat, nelze přiznat ani její příslušenství za dobu od okamžiku, kdy došlo k promlčení pohledávky.
Správný však není závěr odvolacího soudu, podle něhož úroky jako příslušenství pohledávky sledují její osud a pokud došlo k promlčení jistiny, je promlčeno i právo na úhradu tohoto příslušenství. Po účinném vznesením námitky promlčení nelze přiznat jistinu a úroky od okamžiku, kdy uplynula promlčecí doba ohledně práva na zaplacení jistiny. Od tohoto okamžiku se totiž právo na zaplacení jistiny stalo pouze naturálním právem a tudíž i právo na zaplacení úroků z jistiny se od tohoto okamžiku rovněž stalo pouze právem naturálním. Jiná je však situace do tohoto okamžiku. Pokud právo na zaplacení úroků vzniklo před promlčením jistiny, je třeba promlčení práva na zaplacení úroků posuzovat samostatně.
Odvolací soud veden svým nesprávným právním názorem však z tohoto hlediska věc neposuzoval.
Nejvyšší soud však neshledává opodstatněnou výhradu žalobce, že odvolací soud neposuzoval, zda námitka promlčení vznesená první žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se výslovně touto skutečností nezabýval, neboť žalobce ji uplatnil až v dovolacím řízení. Nicméně posouzení této skutečnosti je implicitně zahrnuto v závěru odvolacího soudu, kterým dovodil, že došlo k promlčení práva žalobce. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je ve smyslu §3 ObčZ v rozporu s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II.ÚS 309/95), musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů, jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace ustanovení §3 odst. 1 ObčZ nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace ustanovení §3 odst. 1 ObčZ je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou. Z obsahu spisu se však nepodává, že by v daném případě takové výjimečné okolnosti dány byly.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší soud i námitku žalobce, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, jestliže tuto vadu spatřuje v tom, že mu nebylo poskytnuto poučení o tom, v jakém rozsahu je oprávněn podat dovolání. Tuto poučovací povinnost splnil odvolací soudu v písemném vyhotovení svého rozsudku, který byl doručen zástupci žalobce. Navíc žalobce podal dovolání včas a řádně.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal po první žalované zaplacení úroků ve výši 11 % měsíčně z částky 100 000 Kč za dobu od 13. ledna 1997 do 13. září 1999 a ve výši 5,5 % měsíčně z částky 700 000 Kč za dobu od 13. ledna 1997 do 16. prosince 1999, tedy v rozsahu požadovaných úroků za dobu do dne, kdy uplynula promlčecí doba ohledně práva na zaplacení jistiny. Nejvyšší soud současně zrušil i závislý výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou a v rozsahu zrušujícího výroku vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu