ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.487.2004.1
sp. zn. 32 Odo 487/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně R.-L. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované P.D. spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 1,449.838,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 273/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo 106/2003-65, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo 106/2003-65, v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení kupní ceny dodaného zboží ve výši 72.267,97 Kč a dále smluvní pokuty (po započtení částky 333.000,- Kč uhrazené žalovanou bez právního důvodu právní předchůdkyni žalobkyně) v celkové výši 1,377.570,10 Kč vyúčtované jednak v částce 855.285,- Kč za porušení závazku žalované k dohodnutému minimálnímu ročnímu odběru zboží od právní předchůdkyně žalobkyně a dále vyúčtované v částce 855.285,- Kč za prodlení žalované s úhradou faktur za dodané zboží.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2003, č.j. 3 Cm 273/2002-38, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 582.212,- Kč s příslušenstvím a co do nároku na zaplacení částky 867.626,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění rozsudku představuje přisouzená částka kupní cenu neuhrazeného zboží ve výši 59.927,- Kč a dále smluvní pokutu ve výši 522.285,- Kč (po započtení částky 333.000,- Kč) za porušení závazku žalované neodebírat zboží stejného sortimentu od jiného dodavatele než od právního předchůdce žalobkyně. Soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobkyně na zaplacení zbývající části kupní ceny ve výši 12.341,- Kč, neboť v tomto rozsahu odebrání zboží žalovanou neprokázala. Rovněž tak nepřiznal žalobkyni nárok na další smluvní pokutu ve výši 855.285,- Kč vyúčtovanou pro prodlení žalované s úhradou faktur za dodané zboží, neboť dospěl k závěru, že se žalovaná nemohla dostat do prodlení. Odstoupení žalobkyně od předmětné smlouvy o dodávce zboží posoudil jako neúčinné, neboť k naplnění sjednaného důvodu odstoupení, tj. k prodlení žalované s úhradou faktur za dobu delší než jeden měsíc, nedošlo. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se žalovaná mohla dostat do prodlení nejdříve v únoru 2000, přičemž považoval za nesporné, že již od 8. června 1999 měla právní předchůdkyně žalobkyně od žalované k dispozici částku 333.000,- Kč, kterou mohla použít k započtení, k němuž ji žalovaná vyzývala dopisem ze dne 25. února 2000, tj. ještě před odstoupením od smlouvy.
K odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho zamítavého výroku a souvisejícího výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo 106/2003-65, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 12.341,- Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť žalobkyně vzala v této části žalobu zpět a potvrdil ho, i když z jiných důvodů, ve zbývající části zamítavého výroku a ve výroku o nákladech řízení (první odstavec výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně měla na svém účtu bez právního důvodu složenu částku 333.000,- Kč náležející žalované a žalovaná jí neuhradila faktury v celkové částce 78.107,27 Kč, pak – byť byla žalobkyně pro prodlení žalované delší než jeden měsíc oprávněna od předmětné smlouvy odstoupit a vzniklo jí tak právo na zaplacení další smluvní pokuty dle článku V. bodu 5.2 smlouvy – nelze jí nárok na její úhradu přiznat pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Tento rozpor spatřuje odvolací soud v postupu žalobkyně, jež, ačkoli měla k dispozici na svém účtu od žalované částku 333.000,- Kč, nepoužila tento obnos k započtení na splatné pohledávky z materiálových faktur, nýbrž vyčkávala a započetla ho až na následně vyúčtovanou smluvní pokutu. Odvolací soud vycházel rovněž z toho, že smluvní pokuta má především funkci zajišťovací a že žalobkyně měla – držením částky 333.000,- Kč několikanásobně přesahující její pohledávky na svém účtu – splnění svých pohledávek bezpečně zajištěno. Dospěl tak k závěru, že nárok na zaplacení smluvní pokuty v požadované výši 855.285,- Kč s příslušenstvím žalobkyni sice formálně vznikl, není však v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto jí ho přiznat nelze.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že jí nelze přiznat uplatněné právo na zaplacení smluvní pokuty vyúčtované za prodlení žalované s úhradou faktur pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Popírá, že by se dopustila lstivého jednání, jak jí vytýká odvolací soud, tj. že by záměrně vyčkávala se zápočtem částky 333.000,- Kč poukázané na její účet žalovanou až do okamžiku, kdy žalovaná poruší smluvní podmínky a vytvoří tak předpoklady pro smluvní sankci. Uvádí, že uvedený finanční obnos byl pro ni neidentifikovanou platbou až do dopisu žalované ze dne 25. února 2000, v němž ho teprve žalovaná spojila s předmětným obchodním vztahem a dala souhlas k jeho použití a že uplatnění nároku na smluvní pokutu pro prodlení žalované bylo důsledkem platební nekázně žalované. Jelikož bylo nutné mít v patrnosti, že k převodu peněz mohlo dojít omylem, její právní předchůdkyně nemohla s nimi nakládat, neboť by se takovým postupem mohla dopustit trestného činu. Dovolatelka proto zastává názor, že za porušení zásad poctivého obchodního styku nelze považovat případ, kdy nenakládala s peněžními prostředky, které se na její účet dostaly za nejasných okolností, resp. z neznámého důvodu a pokud je s ohledem na tyto nejasnosti nepoužila ani k zápočtu proti svým pohledávkám z obchodního styku. Jelikož zdržení při nakládání s uvedenými prostředky bylo důsledkem její opodstatněné opatrnosti, nelze následné uplatnění nároku na smluvní sankci za prodlení žalované považovat za postup v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že postup jejího právní předchůdkyně neodporoval zásadám poctivého obchodního styku.
Ve vyjádření k dovolání ho žalovaná označila za nepřípustné a nedůvodné. Domnívá se, že napadené rozhodnutí není zásadně právně významné a že na nesprávném právním posouzení věci, jak mu vytýká dovolatelka, nespočívá. V reakci na argument o neidentifikovatelnosti platby ve výši 333.000,- Kč upozorňuje na skutečnost, že tento finanční obnos žalobkyně započetla na smluvní pokutu až po více než osmi měsících po jeho obdržení, kdy s těmito penězi volně nakládala. Pokud se tedy domnívala, že jí uvedená částka byla poukázána omylem, měla žalovanou na tuto skutečnost upozornit a platbu ihned odeslat zpět, což neučinila. Za této situace proto nesouhlasí s hodnocením žalobkyně, že její jednání bylo důsledkem opodstatněné opatrnosti. Navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto s uložením povinnosti uhradit žalované její náklady řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož právní závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na zaplacení požadované smluvní pokuty není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, je v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §265 obch. zák.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny, Nejvyšší soud z nich proto při dalších úvahách vychází.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou materiálových faktur, byť žalobkyni formálně vznikl, nelze přiznat, neboť není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. Tento jeho právní názor shledává dovolací soud nesprávným.
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Toto ustanovení, speciální pro obchodní závazkové vztahy, míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku – půjde zejména o zneužívání práva. Pro takový případ poskytuje obchodní zákoník ochranu tak, že soud výkon práva, na který sice formálně právně vznikl nárok, odepře; jde však o vyjímečné případy. Podnikatelský subjekt sice nese plně podnikatelské riziko a nemůže se proto úspěšně odvolávat na to, že určitý závazek převzal v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a odstoupit od smlouvy, jak je to možné za takové situace ve vztazích řídících se úpravou občanského zákoníku, na druhé straně však obchodník nesmí překročit meze vyplývající ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů a nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla.
Podle odůvodnění napadeného rozsudku spatřuje odvolací soud rozpor se zásadami poctivého obchodního styku zejména v postupu žalobkyně, jež, ačkoli měla k dispozici na svém účtu od žalované částku 333.000,- Kč, nepoužila ji k započtení na splatné pohledávky z materiálových faktur, nýbrž vyčkávala a započetla ji až na následně vyúčtovanou smluvní pokutu.
Uvedená úvaha odvolacího soudu by byla namístě za situace, pokud by žalovaná neměla právní nástroj k tomu, aby přivodila zánik svého závazku k zaplacení materiálových faktur. Takový stav však nenastal, neboť žalovaná mohla provést sama jednostranný zápočet své pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení proti pohledávce žalobkyně na zaplacení materiálových faktur, což neučinila. Pokud by nebyla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení splatná (ze spisu se tato skutečnost nepodává), mohla žalovaná přivodit její splatnost postupem podle §340 odst. 2 obch. zák., tj. vyzvat žalobkyni k vrácení částky zaplacené bez právního důvodu a poté sama obě vzájemné pohledávky jednostranně započíst. Za této situace a kdy ze spisu nevyplývá, že by jí v takovém postupu něco bránilo, mohla způsobit zánik pohledávky žalobkyně na zaplacení materiálových faktur a zabránit tak smluvní pokutě za prodlení s úhradou materiálových faktur.
Právní závěr odvolacího soudu o rozporu žalobního nároku se zásadami poctivého obchodního styku opírající se zejména o žalobkyni vytýkané vyčkávání a nepoužití předmětné částky ve výši 333.000,- Kč k započtení nemůže obstát i proto, že ze spisu, jak již bylo shora uvedeno, nevyplývá, zda byla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení splatná. Pokud by tomu tak nebylo, nepřicházel by jednostranný zápočet vůbec v úvahu a k započtení by mohlo dojít pouze na základě dohody účastníků, příp. právního předchůdce žalobkyně a žalované.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nepřiznání žalobního nároku pro jeho rozpor se zásadami poctivého obchodního styku správný není a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu