ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.511.2006.1
sp. zn. 32 Odo 511/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně V., spol. s r. o. , proti žalované České republice – Kanceláři Senátu Parlamentu ČR, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 15/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 3 Cmo 131/2005-148, takto:
I. Dovolání do prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 3 Cmo 131/2005-148, ohledně uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni omluvu ve znění: „Kancelář Senátu Parlamentu ČR se Vám omlouvá za protiprávní vyloučení ze soutěží na provedení restaurátorských prací v objektu C a objektu S. t. V. p., učiněné v roce 1999“, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2005, č. j. 1 Cm 15/2000 112, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaslání omluvy ve znění: „Kancelář Senátu Parlamentu ČR se tímto omlouvá firmě V., spol. s r. o. za protiprávní vyloučení ze soutěží na provedení restaurátorských prací v objektu C a objektu S. t. V. p. v P., v roce 1999“, a jíž současně požadovala po žalované zaplacení částky 480.000,- Kč (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalovaná vyzvala žalobkyni v prosinci roku 1998 k podání nabídky na provedení restaurátorských prací na objektu C a S. t. V. p., za přesně stanovených podmínek, které jí současně předložila. Následně žalovaná vyloučila žalobkyni jako uchazečku z další účasti na obou veřejných zakázkách, čemuž se žalobkyně bránila s výsledkem, že rozhodnutí jako nezákonná byla po provedených řízeních zrušena Ú.h. s. (dále jen ÚOHS) rozhodnutím z 5. 9. 2000 učiněným poté, co Vrchní soud v Olomouci svými rozsudky z prosince roku 1999 zrušil rozhodnutí o rozkladu a dvě prvoinstanční rozhodnutí ÚOHS, jimiž byl prvotně návrh žalobkyně na nezákonný postup zadavatele veřejné soutěže (žalované) zamítnut. Na základě rozhodnutí ÚOHS žalovaná dne 26. 9. 2000 svá rozhodnutí o vyloučení žalobkyně z další účasti na zakázkách zrušila, avšak k zastavení v té době již prováděných restaurátorských prací nedošlo, přestože žalovaná věděla, že výběrové řízení nebylo ukončeno. Zakázku získala společnost Sdružení pro restaurování V. p. – G. A., která se však soutěže nezúčastnila, neboť účastníkem soutěže byla společnost G., s. r. o., která neměla v rozhodné době oprávnění všechny zadáním požadované práce provádět, přesto žalovaná nabídku společnosti vybrala. Popsané jednání žalované kvalifikovala žalobkyně jako porušení hospodářské soutěže jednáním v rozporu s dobrými mravy, současně porušujícím její dobrou pověst a v důsledku ztráty zisku ze své činnosti i ztráty možnosti prezentace akce ve svých referencích, potažmo zpochybnění své odborné a společenské pověsti u investorů, restaurátorů a ostatních dodavatelů, požadovala reparaci nemajetkové újmy. Původně se domáhala přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 4,000.000,- Kč, následně po připuštěné změně žaloby, zadostiučinění ve formě písemné omluvy a peněžitého plnění ve výši 480.000,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná v postavení zadavatele soutěže jednala v rozporu se zákonem, když vyloučila žalobkyni z další účasti na soutěži o získání restaurátorských prací. Dovodil, že oba účastníci se střetli v hospodářské soutěži, což vyplývá z faktu, že výsledkem vyhlášené soutěže žalovanou bylo zadání zakázky na provedení prací jednomu z účastníků v soutěži si konkurujících. Popsané jednání žalované kvalifikoval jako jednání v rozporu s dobrými mravy, ale současně vyzdvihl, že nemělo objektivní způsobilost přivodit žalobkyni újmu, a protože nebyly splněny všechny zákonné předpoklady přijal závěr, že se žalovaná jednání v nekalé soutěži nedopustila. Uzavřel, že za těchto okolností nárok na satisfakci podle §53 obch. zák., žalobkyni nesvědčí.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 3 Cmo 131/2005-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku ohledně uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni omluvu a tuto povinnost ve znění: „Kancelář Senátu Parlamentu ČR se Vám omlouvá za protiprávní vyloučení ze soutěží na provedení restaurátorských prací v objektu C a objektu S.t. V. p., učiněné v roce 1999“ žalované uložil, v zůstatku ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 480.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a v plném rozsahu se s nimi ztotožnil. Zaujal však rozdílný názor, tj., že popsané jednání žalované bylo jednáním v nekalé soutěži. Dovodil, že žalovaná tím, že žalobkyni vyloučila svým rozhodnutím ze dne 16. 2. 1999 z další účasti na veřejných zakázkách, způsobila žalobkyni újmu, čímž jsou naplněny předpoklady podle §44 odst. 1 obch. zák.. Odvolací soud vyzdvihl, že žalovaná svým jednáním zasáhla do hospodářské soutěže a narušila rovné postavení soutěžitelů, kteří se o její zakázku ucházeli. Za tohoto stavu se jednalo nejen o rozhodnutí v rozporu s právními předpisy, jak bylo prokázáno rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci, ale i o rozhodnutí představující jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, objektivně způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Tato újma byla skutečně navozena tím, že žalobkyni byla odňata možnost zúčastnit se se svojí nabídkou posuzovacího řízení, tedy porovnání své nabídky s nabídkami dalších soutěžitelů. Odvolací soud kvalifikoval újmu pro svoji povahu jako újmu nehmotnou, spočívající ve snížení dobré pověsti a dobrého jména žalobkyně, a proto dospěl k závěru, že se žalobkyně právem podle §53 obch. zák. domáhala přiměřeného zadostiučinění, jímž bez pochyby je zaslání omluvy za protiprávní vyloučení ze soutěže. Satisfakci tohoto druhu posoudil jako přiměřenou, plně postačující nahradit žalobkyni vzniklou újmu. Odvolací soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu požadavku na zaslání omluvy, pak pochybil, nepochybil však pokud zamítl žalobu v přiznání satisfakce zaplacením částky 480.000,- Kč. Uzavřel, že žalobkyně zůstala v této části nároku v obecné rovině tvrzení, aniž konkrétně tvrdila a prokazovala okolnosti, z nichž by bylo možno k požadovanému nároku odvodit vznik a rozsah její nemateriální újmy. Vznik nehmotné újmy k této části nároku neměl za prokázaný tak, aby v požadovaném rozsahu bylo možno reparovat nehmotnou újmu peněžitým zadostiučiněním, a protože podle §53 obch. zák. chyběly podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě, shledal v této části rozhodnutí soudu prvního stupně správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, opíraje jeho důvodnost o nesprávné právní posouzení věci s námitkou, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítla, že přestože v odůvodnění rozsudku odvolací soud uvádí, že se žalobkyně domáhala vydání rozsudku ohledně omluvy ve stejném znění, jak je uvedeno v rozhodnutí soudu prvního stupně, ve výroku rozsudku odvolacího soudu je omluva co do svého znění koncipována odlišně, aniž by byla podložena jakýmkoli pozměňujícím návrhem ze strany žalobkyně. V důsledku toho je rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadou, v jejímž důsledku došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci, a to proto, že formulace omluvy ve znění uvedeném ve výroku odvolacího soudu ztratila svůj smysl, neboť je neadresná a z textu omluvy není zřejmé, komu se má žalovaná omluvit, protože v původním textu omluvy bylo správně uvedeno: „Kancelář Senátu Parlamentu ČR se tímto omlouvá firmě V., spol. s r. o. …, odvolací soud však formuloval omluvu neadresně, a to: „Kancelář Senátu Parlamentu ČR se Vám omlouvá…“. Navíc písmeno „V“ evokuje, že omluva má být zaslána fyzické osobě, kterou však žalobkyně není, a i pro případ, že by slovo „Vám“ bylo v textu omluvy psáno s malým „v“, což by vzhledem k žalobkyni jako právnické osobě bylo správné, byl by i tak obsah omluvy neadresný. Dovolatelka rovněž brojila proti právnímu posouzení nepřiznaného nároku z titulu peněžitého zadostiučinění. Poukázala, že v průběhu soudního řízení netvrdila, že jí byly způsobeny dvě újmy, z nichž jedna měla být kompenzována omluvou a druhá finančním plněním. Odkázala na §53 obch.zák. a na prokázanou skutečnost, že se žalovaná protiprávního jednání nezdržela, protiprávní stav pokračoval a závadný stav nebyl odstraněn až do rozhodnutí ÚOHS ze dne 26. 9. 2000, neboť až do té doby žalovaná pokračovala na definitivním ukončení veškerých restaurátorských prací. Dovolatelka vyzdvihla, že odstranění závadného stavu s ohledem na okolnosti případu ztratilo smysl, a proto se domáhala pouze přiměřeného zadostiučinění, a to právě vzhledem k okolnostem a délce jednání žalované i ve formě peněžité. Dovozovala, že pokud by se soudy obou stupňů zabývaly kvalifikační způsobilostí účastníků vyhlášeného výběrového řízení k realizaci zakázky dle obsažených nabídek, bylo by prokázáno její tvrzení, že v nabídce mohla uspět pouze ona a v důsledku toho by byl zřejmý i její nárok na zadostiučinění ve finanční podobě. Byla přesvědčena, že závěr přijatý odvolacím soudem v napadeném rozsudku je v rozporu s hmotněprávní úpravou nároků z nekalé soutěže podle §53 obch. zák. a navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno a rozhodnutí u soudů obou stupňů vydána po 1. lednu roku 2001, uplatňují se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I. v části dvanácté zákona číslo 30/2000 Sbírky, kterým se mění zákon číslo 99/1963 Sbírky o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
S ohledem na přípustnost dovolání, která je dána v části napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zkoumal dovolací soud, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečnými, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají. Nejinak je tomu i s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka po obsahové stránce namítala, že řízení v důsledku postupu odvolacího soudu, spočívajícího v neoprávněné přeformulaci textu omluvy, jednou z těchto vad trpí.
Uvedená námitka dovolatelky není opodstatněná. Podle §153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho domáhají jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Z obsahu spisu, zejména z textu prvního výroku rozsudku odvolacího soudu jednoznačně a nepochybně vyplývá, že odvolací soud sice učinil určitou změnu ve formulaci obsahu omluvy, nelze však dovodit, že by tato změna představovala přiznání jiného nároku, než jehož se žalobkyně v řízení domáhala. V daném případě nelze dovolatelce přisvědčit, že by odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem, tudíž, že by změnou obsahu textu omluvy vydal rozhodnutí o nároku odlišném od nároku požadovaného žalobkyní, tj. že by rozhodl v rozporu s petitem žaloby, jímž je podle zákona vázán (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.). Vázanost soudu žalobou nelze chápat tak, že by byl soud povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně „převzít“ žalobkyní navrhované znění žalobního petitu. Není porušením §153 odst. 2 o. s. ř. jestliže soud použitím jiných slov vyjádří stejná práva a povinnosti, kterých se žalobkyně přesným a určitým žalobním petitem domáhala ( srov. Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5.vydání, str. 541, C.H.BECK 2001). Pokud je v prvním výroku rozsudku odvolacího soudu výslovně uvedeno, že povinnost zaslat omluvu ve znění, jež následuje, je ukládána žalované vůči žalobkyni, pak je zcela nepochybně zřejmé, že v textu omluvy se slovo „Vám“ vztahuje pouze k žalobkyni a k nikomu jinému. Neadresnost rozhodnutí odvolacího soudu z obsahu výroku jeho rozsudku dovodit nelze. Navíc formulace požadovaná žalobkyní v petitu je nesprávná, neboť firma není subjektem práva, tudíž soud tuto formulaci nemohl převzít do výroku rozsudku. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud jde o dovolatelkou namítanou neadresnost rozhodnutí, proto naplněn není.
Dovolání proti zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ohledně nároku žalobkyně na zaplacení finančního zadostiučinění v částce 480.000,- Kč, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci v jednotlivém případě, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu citovaných ustanovení je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva, jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem odvolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolání do části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné není. Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, zda je možné domáhat se přiměřeného zadostiučinění, jak ve formě nepeněžité satisfakce, tedy omluvy, tak také ve formě satisfakce peněžní, tedy zaplacením určité finanční částky.
Nárok na přiměřené zadostiučinění, tedy satisfakci, zakládá pro případy prokázaného nekalosoutěžního jednání §53 obch. zák, ve smyslu kterého osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, se mohou proti rušiteli domáhat (kromě jiného) přiměřeného zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích.. Přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, je jedním z nároků osob, jejichž práva byla porušena nebo ohrožena. Právní teorie i praxe jsou zajedno v tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, jímž se reparuje újma nemateriální povahy. Tento aspekt vyvěrá již z podstaty tohoto nároku, který se označuje za zadostiučinění, nebo-li satisfakci, aby se již v názvu zdůraznila jeho imateriální povaha. Ve formě zadostiučinění není možno brát ohled na prvky, které mají materiální povahu, poněvadž k materiální reparaci tento právní prostředek neslouží. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který má převážně, popřípadě výlučně, objektivní charakter. Dovozuje se, že je nárokem objektivním, který není vázán na naplnění jakýchkoli subjektivním podmínek (Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol., obchodní zákoník, komentář, 7. vydání, CH BECK 2002, strana 148). Přiměřenost peněžitého zadostiučinění musí být posuzována jak z objektivních tak subjektivních hledisek. Z hlediska výše přiměřeného zadostiučinění má peněžní satisfakce rovněž povahu sankční, neboť zaplacení zadostiučinění přestavuje pro rušitele finanční újmu, tedy nejen újmu morální, která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a postižení osoby.
Již ze samotné formulace ustanovení §53 obch. zák. nepochybně vyplývá, že zákon upřednostňuje nemateriální satisfakci, avšak pro zcela specifické a výjimečné případy umožňuje zadostiučinění i ve formě peněžní. Zákon tudíž nevylučuje ani jednu ani druhou formu zadostiučinění, ale nevylučuje ani jejich souběh, tj. případné přiznání obou forem zadostiučinění vedle sebe. Právě proto, že nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který podléhá volné úvaze soudu, je třeba vycházet z povinností tvrdit a dokazovat, jež stíhají žalobkyni podle §79 odst. 1 a §120 odst. 2 o. s. ř., ve smyslu kterých bylo její povinností způsobem určitým a srozumitelným vylíčit a prokázat rozhodné skutečnosti, jimiž byla vedena k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění v požadované peněžité formě. Pokud je požadována satisfakce za nemateriální újmu způsobenou žalobkyni v rozsahu 480.000,- Kč, pak právě z pohledu zákonem stanovené volné úvahy soudu o přiměřenosti či nepřiměřenosti této formy satisfakce je třeba, aby žalobkyně vymezila okolnosti, které budou podkladem pro odpovídající úvahu soudu. Povinností žalobkyně tedy bylo v souladu s citovanými ustanoveními občanského soudního řádu tvrdit, proč právě forma peněžité satisfakce je s ohledem na tvrzené a prokázané nekalosoutěžní jednání žalované na místě, a proč, pakliže nárok na peněžitou formu zadostiučinění bude prokázán, je přiměřenou právě částka v rozsahu 480.000,- Kč. Ze skutečnosti, že nárok na zadostiučinění podléhá volné úvaze soudu nelze bez dalšího dovodit, že soud „nepotřebuje kritéria“, která by pro přiměřenost takovéhoto nároku posuzoval. Volná úvaha soudu neznamená libovůli soudu, který bez dalšího, aniž by posuzoval v daném případě konkrétně zjištěné a také prokázané skutečnosti a okolnosti jednání v nekalé soutěži určí, kdy požadovaná forma satisfakce je či není na místě a tudíž je či není přiměřenou. Pro svoji úvahu musí mít soud k dispozici dostatek tvrzených a prokázaných skutečností, vymezujících určité hranice, z nichž se soud při svých úvahách vychází a to nejen z pohledu maximální či minimální možnosti peněžní reparace vzniklé nemateriální újmy.
Z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyně jednoznačně tvrdila a prokazovala okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit vznik a rozsah nemateriální újmy, jež měla být reparována ve formě peněžní. Pokud za této situace odvolací soud právně zhodnotil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která bezezbytku převzal, přičemž přihlédl ke všem okolnostem a k závažnosti popsaného nekalosoutěžního jednání žalované a dospěl k závěru, že podmínky po přiznání nároku na poskytnutí zadostiučinění v peněžité formě podle §53 obch. zák. dány nejsou, pak tomuto posouzení nelze vytknout ani nedostatečnost ani nepřezkoumatelnost. Dovolací soud tudíž neshledal pochybení odvolacího soudu v reparaci následků jednání žalované, a proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním nastolená otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelem namítaného specifika projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným skutkovým stavem a nemá proto potřebný judikatorní přesah. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn není, a proto dovolání v této části v souladu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou uplatněná námitka do potvrzující části rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí nároku na zaplacení Kč 480.000,-, týkající se nesprávného postupu soudů obou stupňů, spočívajícího v neprovedení důkazů ke kvalifikačním předpokladům všech účastníků výběrového řízení, jimiž by bylo prokázáno, že právě pouze žalobkyně by byla v soutěži jediným úspěšným subjektem, a že jí vyřazením ze soutěže byla způsobena újma, z níž vyplývá nárok na přiznání zadostiučinění v penězích. Svým obsahem se jedná o dovolací důvod vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který lze úspěšně uplatnit pouze u dovolání přípustných podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§242 odst. 3 o.s. ř.).
Z uvedeného závěru vyplývá, že v této části je podané dovolání nepřípustné, a Nejvyšší soud ho proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), částečně odmítl (§243b odst. 5 věta první o. s. ř.). V části, v níž je do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné, ale podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyla shledána jeho důvodnost, dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Za situace, kdy dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení podle §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001, přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud proto dovolání žalobkyně do výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení pro nepřípustnost podle §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §245b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání zčásti zamítl a zčásti odmítl, vzniklo žalované vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Z obsahu spisu se však nepodává, že by žalované jakékoli náklady v souvislosti s tímto řízení vznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. května 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu