ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.518.2006.1
sp. zn. 32 Odo 518/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: S., a. s. zastoupeného advokátem, proti žalovanému: P., a. s., zastoupeného advokátkou, o zaplacení 613.716,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 203/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 1 Cmo 291/2004-211, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č. j. 1 Cmo 291/2004-211, se ve výroku II. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 8. 2004, č. j. 33 Cm 203/97-159, zamítl žalobu o zaplacení 330.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení počínaje od 5. 2. 1994 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, č. j. 1 Cmo 291/2004—211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení částky 165.000,- Kč s příslušenstvím a ve zbývající části změnil rozsudek tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 165.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení počínaje od 5. 2. 1994 do zaplacení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že sporné zůstalo to, zda a v jakém rozsahu byl zhotovitel v prodlení s provedením díla a zda z tohoto důvodu měl objednatel vůči zhotoviteli pohledávku způsobilou k započtení (smluvní pokutu).
Odvolací soud dále uvedl, že ve smlouvě o dílo ze dne 3. 5. 1993 byla v čl. VI. odst. 5 sjednána smluvní pokuta za nedodržení termínů uvedených v čl. III. smlouvy ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení. V čl. III. pak byla sjednána doba plnění 15. 8. 1993 pro dokončení hrubé zdravotně-technické instalace a 15. 11. 1993, kdy měla být provedena a předána kompletace této instalace. Dílo bylo předáno dne 21. 1. 1994 a proto žalobce uplatnil právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 330.000,- Kč za prodlení od 16. 11. 1993 do 20. 1. 1994.
V řízení bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že zhotovitel nemohl dokončit kompletaci zdravotně-technické instalace (ZTI) v objektu A 7, B 3 a B 4 a stavební připravenosti potřebné pro kompletaci ZTI bylo dosaženo 27. 11. 1993. Dále žalobce (zhotovitel) neprokázal, že byl připraven plnit včas a neunesl důkazní břemeno o tom, že nemohl provést dílo ve sjednané době z důvodu na straně žalovaného. S ohledem na to odvolací soud využil při posuzování této sporné otázky „pravděpodobnostní, zkušenostní poznání“ s tím, že takový postup do jisté míry připouští i teorie civilního procesu (viz Macur, J.: Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení §114b o. s. ř. Bulletin advokacie č. 2/2002, str. 28-36) a přijal závěr, že žalobce byl v prodlení jen po jednu polovinu doby, za níž je vymáhána smluvní pokuta. Vzhledem k tomu poté rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 10. 2. 2006 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích II. a III. s tím, že přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je nespravedlivé. Žalovaný má na smluvní pokutu ve výši 330.000,- Kč nárok, neboť žalobce jako zhotovitel byl prokazatelně v prodlení, což konstatoval i odvolací soud. Tento soud poté nesprávně posoudil jediný důkaz, rukou psanou poznámku (vzkaz) zaměstnance žalovaného p. J. P. ze dne 22. 11. 1993, a dovodil, že prodlení žalobce bylo způsobeno stavební nepřipraveností objednatele (žalovaného). Přitom se důkazy o neexistenci prodlení zhotovitele pro okolnosti na straně objednatele nepodařilo žalobci ani soudu získat. Odvolací soud uznal, že důkazní břemeno ohledně uvedené skutečnosti žalobce neunesl, a při rozhodování o výši smluvní pokuty (délce prodlení) se řídil „pravděpodobnostním a zkušenostním poznám“ a v této souvislosti dovolatel nesouhlasil s odkazem odvolacího soudu na článek Macur, J.: Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení §114b o. s. ř.
Dovolatel dále odkázal na předchozí rozhodnutí vydaná v této věci a je toho názoru, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobce neprokázal, že nebyl v prodlení s předáním díla dle smlouvy z 3. 5. 1993. Žalobce totiž nepředložil žádný důkaz o tom, že by vyzýval žalovaného k řádnému poskytnutí součinnosti k dokončení díla.
V další části dovolání pak žalovaný shrnul platby, které již z titulu této žaloby a žalob o úroky z prodlení zaplatil a popsal vzájemné spory vedené mezi těmito účastníky.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok II. a III. rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil s právním názorem odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 15. 6. 2007 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že v otázce svého prodlení se zhotovením díla se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, což vyplývá z toho, že ještě 22. 11. 1993 nebyla žalovaným např. u objektu A 7 zajištěna stavební připravenost, jak to sdělil žalovaný (stavbyvedoucí p. P.) žalobci s tím, že ke kompletaci bude žalobce vyzván. S ohledem na to je irelevantní dopis žalovaného ze dne 11. 11. 1993, že trvá na dokončení díla dle smlouvy. Žalobce je dále toho názoru, že je namístě posoudit výši smluvní pokuty a podle jeho názoru je nutné smluvní pokutu uplatněnou žalovaným pokládat za nepřiměřeně vysokou a proto mělo být využito moderačního právnění soudu, čímž se soud prvního stupně vůbec nezabýval.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů tohoto řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním byl mj. napaden výrok II. rozsudku odvolacího, jímž tento soud změnil v této části zamítnavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 165.000,- Kč s příslušenstvím.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v kterém byl napaden, přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak byly dovolatelelm obsahově vymezeny. Dovolací soud, je-li dovolání přípustné, je podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. povinen přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dovolání byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Uplatněný dovolací důvod byl v dovolání ve stručnosti obsahově vymezen tak, že odvolací soud nesprávně posoudil vzkaz stavbyvedoucího p. P. z 22. 11. 1993 a na základě něho dospěl k závěru, že s ohledem na stavební nepřipravenost objednatele nebyl zhotovitel v prodlení s předáním díla. Přitom odvolací soud konstatoval, že důkazní břemeno žalobce (zhotovitel) neunesl, neboť rozhodné skutečnosti se nepodařilo získat a při stanovení doby prodlení vycházel z toho, že na skluzu výstavby se málokdy podílí jen jeden z účastníků.
Z uvedeného je zřejmé, že v dovolání byl obsahově vymezen dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a teprve následně jeho právní posouzení (nárok na smluvní pokutu).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud uznal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že na základě smlouvy o dílo ze dne 3. 5. 1993 se žalobce jako zhotovitel zavázal pro žalovaného jako objednatele provést dodávku a montáž zdravotní techniky (ZTI), topenářské práce a provedení domovního plynovodu na stavbě rodinných domků v Ř., stavebně označených A 1, 2, 7, 8 a B 1, 2, 3, 4 v termínu plnění 15. 11. 1993 (kompletace ZTI). Předmět díla byl předán dne 21. 1. 1994. Pro případ prodlení s dokončením díla byla v čl. VI/5 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení. Žalovaný proto vyúčtoval žalobci smluvní pokutu ve výši 330.000.- Kč za 66 dní prodlení (období od 16. 11. 1993 do 20. 1. 1994) a tuto částku dne 10. 2. 1994 započetl na částku uplatněnou v žalobě.
Spornou otázkou zůstala skutečnost, zda prodlení žalobce s dokončením díla bylo způsobeno objednatelem (stavební nepřipraveností pro dokončení kompletace ZTI), popř. v jakém rozsahu se objednatel na tomto prodlení podílel.
Odvolací soud zjistil, že žalovaný přípisem z 11. 11. 1993 žádal žalobce o neprodlené dokončení a předání díla a konstatoval, že relevantní listinné důkazy (zejména stavební deník, výzva zhotovitele k převzetí díla) nebyly k dispozici a vzhledem k tomu neunesl žalobce v tomto směru důkazní břemeno.
Na základě písemného sdělení p. P., stavbyvedoucího žalovaného, ze dne 22. 11. 1993, v němž bylo uvedeno „kompletaci ZT u objektu A 7 prozatím neprovádět, dodavatel bude k osazení vyzván“ a „souboru listin“ předložených a čtených při jednání odvolacího soudu dne 30. 8. 2005, odvolací soud dovodil, že stavební připravenost pro kompletaci ZTI u objektů B 3 a 4 bylo dosaženo nejdříve 27. 11. 1993 a poté s ohledem na „pravděpodobnostní, zkušenostní poznání“ rozhodl o smluvní pokutě tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně doby, po níž nemohl zhotovitel dokončit smluvené dílo z důvodu na straně žalovaného (§365, 2. věta, §370 obch. zák.) nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud nepostupoval podle ustanovení §132 o. s. ř. a zejména dostatečně nezhodnotil vzájemnou souvislost sdělení z 22. 11. 1993 učiněné již po uplynutí doby plnění a důvod tohoto sdělení, výzvu žalovaného z 11. 11. 1993 k dokončení díla (tj. před termínem plnění 15. 11. 1993), včetně obsahu zápisu z 21. 1. 1994 o předání a převzetí smluvených prací, v němž zhotovitel nikterak nereagoval na případné problémy se stavební připraveností. Odvolacímu soudu lze jistě přisvědčit, že v investiční výstavbě se obvykle na skluzu ve výstavbě podílejí všichni zúčastnění, ovšem tato zkušenost však nemůže být podkladem pro rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud je nucen dále poznamenat, že pokud odvolací soud dospěje k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně existence skutečností, pro něž nemohl zhotovitel z důvodů na straně objednatele dílo včas dokončit, je z toho nutné vyvodit odpovídající procesní a právní závěry.
S ohledem na uvedené nezbylo dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání je důvodné a nesprávnosti při zjištění skutkového stavu pak vedly k nesprávnému právnímu posouzení ve věci samé.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části (výrok II.) a v souvisejícím výroku o nákladech řízení (výrok III.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu