ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.520.2005.1
sp. zn. 32 Odo 520/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně V. z. H. a.s., proti žalované O. spol. s r.o. S. s. s., o zaplacení 2 475 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 563/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 4 Cmo 261/2003-298, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2005, č.j. 4 Cmo 261/2003-315, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 4 Cmo 261/2003-298, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2005, č.j. 4 Cmo 261/2003-315, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2002, č.j. 35 Cm 563/96-260, v jeho výroku I., pokud se jedná o povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 2 475 700 Kč a úrok z prodlení ve výši 14 % od 29. 7. 1995 do zaplacení, a dále ve výroku II. a III. ohledně nákladů řízení. Ve zbývající napadené části výroku I., pokud jde o 18 % úrok z prodlení z částky 2 475 700 Kč za den 28. 7. 1995 a dalších 4% úroků z prodlení od 29. 7. 1995 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi účastníky dne 29. 12. 1994 je absolutně neplatná ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), protože tato smlouva je neurčitá jak z hlediska předmětu smlouvy, k jejímuž uzavření měla žalovaná zprostředkovat příležitost, tak i z hlediska vzniku nároku na provizi. Svůj závěr založil na právní úvaze, že ze zprostředkovatelské smlouvy není zřejmý obsah smlouvy o dílo, jejíž příležitost měla žalovaná jako zprostředkovatel obstarat, není z ní zřejmé s jakou konkrétní osobou má být smlouva uzavřena, jaké dílo má být předmětem smlouvy, proto dovodil, že účastníci jsou povinni si vrátit navzájem přijaté plnění. Neurčitost předmětu díla spatřoval v tom, že smlouva o dílo byla definována ve zprostředkovatelské smlouvě pouze slovy „smlouva o dílo na akci P. – H. ž.“. Neurčitost ujednání o sjednání provize shledal v tom, že zprostředkovatel měl mít nárok na provizi a zájemce povinnost ji zaplatit pouze na základě pokynu pověřeného pracovníka zájemce, aniž by bylo dohodnuto, za splnění jakých podmínek lze pokyn udělit. Zároveň považoval ujednání o provizi za neurčité a nesrozumitelné z toho důvodu, že bylo vázáno mimo jiné i na uzavření smlouvy o dílo s třetí osobou, ač z jiného ujednání zprostředkovatelské smlouvy vyplývalo, že zprostředkovatel má pouze obstarat příležitost k uzavření smlouvy. Navíc pak odvolací soud pouze konstatoval, že příležitost k uzavření smlouvy získala žalobkyně na základě veřejné zakázky, k jejímuž uzavření byla vyzvána zadavatelem veřejné soutěže, nikoliv činností žalované jako zprostředkovatele. Uzavřel, že žalovaná je povinna žalobkyni vrátit vyplacenou provizi, neboť jejím přijetím získala bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení ve smyslu §369 a §502 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), ale na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že s vrácením provize byla žalovaná v prodlení až dne 29. 7. 1995, s ohledem na její povinnost ji vrátit dne 28. 7. 1995, a že je povinna zaplatit úrok z prodlení pouze ve výši 14 % ročně s přihlédnutím k tehdejší výši úroků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řešilo právní otázku vztahující se k projednávané věci v rozporu s hmotným právem. Za první otázku zásadního významu považuje, zda může být uzavřena smlouva o zprostředkování tam, kde je vyhlášena soutěž o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy ve smyslu §281 a násl. obch. zák., a v čem může spočívat činnost zprostředkovatele podle smlouvy o zprostředkování, zda v pouhém kontaktování a vyhledávání smluvních partnerů, či v jiném způsobu. Za druhou otázku zásadního významu považuje určení, co je to platný právní úkon, zejména s ohledem na jeho určitost a srozumitelnost, a to ve vztahu k uzavřené zprostředkovatelské smlouvě. V dovolání dále poukázala, že soud prvního stupně se nezabýval právním názorem odvolacího soudu v jeho zrušovacím usnesení a bez dalšího zamítl návrhy na doplnění dokazování, a odvolací soud pominul určité skutečnosti a popřel svůj předešlý právní názor, byť po jeho zrušujícím usnesení prvoinstanční soud neprovedl žádné nové důkazy. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, a to i jeho výrok II., jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, pokud jde o 18 % úrok z prodlení z částky 2 475 700 Kč za den 28. 7. 1995 a dalších 4% úroků z prodlení od 29. 7. 1995 do zaplacení, zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud v rozsahu uvedeném v jeho výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, pokud se jednalo o 18 % úrok z prodlení z částky 2 475 700 Kč za den 28. 7. 1995 a dalších 4% úroků z prodlení od 29. 7. 1995 do zaplacení, zamítl, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud ČR je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. ve zbývající části, jímž je napadán rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku I.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť soud prvního stupně v dřívějším rozsudku rozhodl stejně jako v rozsudku následujícím. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že první otázka, kterou dovolatelka považuje za otázku zásadního významu, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť jak bylo výše uvedeno, předpokladem přezkumného řízení dovolacím soudem je řešení právní otázky, jež měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. V dané věci však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na posouzení, zda příležitost k uzavření smlouvy získala žalobkyně na základě veřejné zakázky, ale na posouzení neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy ze dne 29. 12. 1994 pro její neurčitost a nesrozumitelnost. Odvolací soud pak pouze navíc konstatoval, že příležitost k uzavření smlouvy získala žalobkyně na základě veřejné zakázky, k jejímuž uzavření byla vyzvána zadavatelem veřejné soutěže, nikoliv činností žalované jako zprostředkovatele, avšak na tomto konstatování své rozhodnutí nezaložil.
Nejvyšší soud České republiky se dále zabýval druhou otázkou, jež dovolatelka posuzuje za otázku zásadního právního významu, a dospěl k závěru, že právní posouzení o neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy, uzavřené v dané věci mezi účastníky, je správné, tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v tomto směru v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
Podle §642 obch. zák. se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že základním obsahem zprostředkovatelské smlouvy je určení obsahu smlouvy, jejíž uzavření má být zprostředkováno (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.,C.H.BECK, 7. vydání, r. 2002).
Podle §536 odst. 1 obch. zák., ve znění ke dni uzavření předmětné smlouvy, se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se dílem rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Ustanovení §536 odst. 3 obch. zák., v rozhodném období, stanovilo, že cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.
Postrádá-li právní úkon určitost a srozumitelnost, je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatný.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Plnění bez právního důvodu předpokládá, že od počátku chyběl právní důvod, na jehož základě jeden z účastníků plnil druhému. Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy - ustanovení §451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění ( §456 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá závěr, že nebylo-li účastníky smlouvy o zprostředkování jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být zprostředkována, je pro chybějící podstatnou náležitost zprostředkovatelské smlouvy tato smlouva neplatná, a účastníci jsou povinni vrátit si navzájem plnění na jejím základě přijaté.
Nejvyšší soud České republiky proto uzavřel, že právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné zprostředkovatelské smlouvy a o povinnosti žalované vrátit žalobkyni vyplacenou částku jako provizi není v rozporu s hmotným právem (§642, §536 obch. zák., §37 obč. zák. a §451 odst. 2 obč. zák., ve znění ke dni uzavření zprostředkovatelské smlouvy), jestliže v dané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva je neurčitá jak z hlediska předmětu smlouvy, k jejímuž uzavření měla žalovaná zprostředkovat příležitost, tak i z hlediska vzniku nároku na provizi. Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávný právní závěr o neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy, pokud z ní není zřejmý obsah smlouvy, jejíž příležitost měla žalovaná jako zprostředkovatel obstarat, tedy v daném případě smlouvy o dílo, a to zejména jaké konkrétní dílo má být předmětem smlouvy. Rovněž nelze spatřovat pochybení v závěru odvolacího soudu, že ujednání o sjednání provize nebylo určité a srozumitelné, pokud zprostředkovateli měl vzniknout nárok na provizi a zájemci povinnost ji zaplatit pouze na základě pokynu pověřeného pracovníka zájemce nebo nejpozději po uzavření smlouvy o dílo s třetí osobou, když vznik nároku na provizi nemůže být vázán bez dalšího jen na pokyn osoby, aniž by současně bylo dohodnuto, za splnění jakých podmínek lze pokyn udělit, a bylo mimo jiné vázáno na uzavření smlouvy o dílo s třetí osobou, ač z jiného ujednání zprostředkovatelské smlouvy vyplývalo, že zprostředkovatel má pouze obstarat příležitost k uzavření smlouvy.
Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je dále zřejmé, že dovolatelka namítá, že soud prvního stupně se nezabýval právním názorem odvolacího soudu v jeho zrušovacím usnesení, a bez dalšího zamítl návrhy na doplnění dokazování, a že odvolací soud pominul určité skutečnosti ohledně uzavření smlouvy o zprostředkování a v následném řízení popřel i svůj předešlý právní názor, byť po jeho zrušujícím usnesení prvoinstanční soud neprovedl žádné nové důkazy. Dovolatelka tím však ve skutečnosti poukazuje na vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neúplnosti nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu však mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výtek, které žalovaná uplatnila, tedy nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu