ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.523.2003.1
sp. zn. 32 Odo 523/2003-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně T., a. s., zastoupené JUDr. D. J., advokátkou, proti žalovanému B. N., podnikateli, zastoupenému JUDr. J. S., advokátem, o zaplacení částky 89.860,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jíčíně pod sp. zn. 14 C 52/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2003, č. j. 51 Co 337/2002-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. dubna 2002, č. j. 14 C 52/2002-35, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 89.860,40 Kč a náklady řízení 21.804,- Kč (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovým a právním závěrům, podle kterých účastníci jako podnikatelé uzavřeli 2. února 1998 kupní smlouvu podle ustanovení §409 a následujících obchodního zákoníku, na základě které bylo žalobkyni plněno a žalovaný kupní cenu dodaného zboží, která mu byla vyúčtována v souladu se smlouvou celkem částkou 89.860,40 Kč, nezaplatil. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dále dovodil, že na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 14. prosince 2000 se dlužníkem (pokud jde o zaplacení kupní ceny dodaného zboží) stala společnost M., s. r. o. a žalovaného zavázal k zaplacení uplatněné pohledávky z titulu ručení podle ustanovení §477 odst. 2 obchodního zákoníku, dospěl odvolací soud k závěrům odlišným.
Vycházeje z ustanovení §476 a následujících obchodního zákoníku odvolací soud uzavřel, že „smlouva o prodeji podniku“ ze 14. prosince 2000 neobsahuje závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem, tedy neobsahuje jednu z podstatných částí smluvního typu podle ustanovení §476 obchodního zákoníku, v důsledku čehož nelze o vzniku takového typu smlouvy hovořit. Současně zdůraznil, že k vzhledem k předmětu „prodeje“, kterým měly být dle smlouvy pouze pohledávky a závazky z podnikatelské činnosti, když „převáděný podnik“ neměl žádný movitý a nemovitý majetek ani zaměstnance, obchází tato smlouva ustanovení §531 občanského zákoníku, pročež, i kdyby vznikla, bylo by ji nutno považovat za neplatnou ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku.
Za této situace nebylo důvodu, aby žalobou uplatněný nárok vůči žalovanému byl posuzován „z titulu jeho ručitelského závazku“, když nárok (nárok na zaplacení kupní ceny) je proti němu dán „pro jeho dlužnické postavení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudní řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to za použití dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybňoval zejména správnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého mezi žalovaným a společností M., s. r. o. nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku pro absenci dohody o podstatných náležitostech tohoto smluvního typu, zejména pro absenci závazku kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Akcentoval, že zmíněný závazek vyplývá již ze samotné dikce ustanovení §476 obchodního zákoníku, s tím, že „existenci nějakého samostatného prohlášení kupujícího převzít závazky zákon ani nevyžaduje ani nepředpokládá“. V této souvislosti rovněž odkazoval na smluvní ujednání, podle kterého se kupující řádně seznámil se současným stavem kupovaného podniku a v tomto stavu jej přejímá.
Dále dovolatel namítal, že ustanovení §5 obchodního zákoníku nestanoví, že by bylo nutno dodržet nezbytně existenci všech, v tomto ustanovení uvedených, složek podniku, když si lze představit podnikatele, který uskutečňuje soustavnou činnost prováděnou samostatně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem zisku, aniž by měl movitý či nemovitý majetek a zaměstnance. Podstatné totiž je (dle názoru dovolatele), aby ovládal (vlastnil) majetkovou hodnotu, která je způsobilým předmětem právních vztahů a takovou hodnotou nepochybně jsou podnikatelovy pohledávky, dluhy či další finanční závazky, které lze jako celek, tj. smlouvu o prodeji podniku, prodat.
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to „s právním názorem, že předmětná smlouva o prodeji podniku“ po právu vznikla.
V soulady s body 1., 15., 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím, když skutečnost, že žalobou uplatněný nárok shledal odvolací soud po právu z jiného právního důvodu než soud prvního stupně neznamená, že by obsah posuzovaného právního vztahu účastníků a jejich práva a povinnosti stanovil odlišně; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolával.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, a teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel přikládá zásadní právní význam řešení otázky, zda předpokladem vzniku smlouvy o prodeji podniku podle ustanovení §476 obchodního zákoníku je závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s prodávaným podnikem, a zda předmětem smlouvy o prodeji podniku může být podnik sestávající pouze z pohledávek a závazků.
S přihlédnutím k době, kdy měla být uzavřena smlouva o prodeji podniku (14. prosinec 2000), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku v tehdy platném znění.
Podle ustanovení §476 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněném pod číslem 30/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v ustanovení §476 odst. 1 obchodního zákoníku je stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující (§269 odst. 1 obchodního zákoníku), a podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je mimo jiné závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Od zmíněného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a společností M., s. r. o. nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku pro absenci dohody o podstatných náležitostech tohoto smluvního typu (absenci závazku kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem), je toto jeho právní posouzení věci správné. Vzhledem k závěru, že smlouva o prodeji podniku mezi žalovaným a společností M., s. r. o. nebyla uzavřena, nemohl se dovolací soud zabývat otázkou platnosti této smlouvy.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení soud se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu