ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.534.2005.1
sp. zn. 32 Odo 534/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce L., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Č. s., a. s., zastoupeného advokátkou, o zaplacení 5,440.657,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 103/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 2 Cmo 177/2004-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č.j. 2 Cmo 177/2004-102 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2004, č. j. 21 Cm 103/2002-79, ve výrocích III. a IV., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2004, č. j. 21 Cm 103/2002-79, v předmětné věci rozhodl, že řízení do výše 40.116,- Kč s příslušenstvím se zastavuje (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5.000,- Kč a 9.857,- Kč s 5,5 % úroky ze 14.857,- Kč od 13. 7. 2002 do zaplacení (výrok II.), kdežto žalobu do výše 5,440.657,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.). Ve výroku IV. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z uzavřených dvou leasingových smluv, jejichž předmětem byly výrobní linky, které žalovaný jako leasingový pronajímatel poskytl žalobci jako leasingovému nájemci a ze zjištění, že po předčasném ukončení smluv pro zničení předmětů leasingu byl žalovaný oprávněn požadovat nesplacené leasingové splátky „neodúročené“, když smluvní podmínky „odúročení“ neupravovaly. Takové obchodní podmínky podle názoru soudu neodporují ani dobrým mravům ve smyslu §3 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), ani zásadám poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Proto soud v podstatě vymáhaný nárok na zaplacení nesplacených leasingových splátek nepřiznal.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve výrocích III. a IV. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že smluvní ujednání v čl. 4.4.2 písm. b) obchodních podmínek, které bylo součástí uzavřených leasingových smluv, a neobsahovalo „odúročení leasingových splátek“, nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními a neodporují ani dobrým mravům podle §3 obč. zák., ani zásadám poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák.
Odvolací soud měl za to, že obchodní závazkové vztahy jsou uzavírány v rámci široké smluvní volnosti a případy porušení dobrých mravů nebo zásad poctivého obchodního styku je třeba chápat jako spíše výjimečné a ojedinělé. Podnikatel při uzavírání obchodních závazků nese podnikatelské riziko. Při uzavírání leasingových smluv měl žalobce možnost seznámit se s převzatými podmínkami a být si tak plně vědom dopadu těchto podmínek při předčasném ukončení smluv.
Podle názoru odvolacího soudu důvod rozporu s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku nelze spatřovat ani v tom, že obecně přijímanou zásadou chování leasingových společností při předčasném ukončení smluv je „odúročení budoucích leasingových splátek.“ Žalobce měl v rámci smluvní volnosti možnost zvolit si jinou leasingovou společnost.
Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 tohoto ustanovení o. s. .ř. Napadený rozsudek má podle žalobce po právní stránce zásadní význam, když leasingové právní vztahy jsou velmi rozšířené, možnost dovolávat se zásad poctivého obchodního styku se vztahuje na každou leasingovou smlouvu a dovolací soud dosud neměl příliš mnoho příležitostí vyjádřit své stanovisko k libovůli leasingových společností při uplatňování odúročení splátek po předčasném ukončení leasingu v důsledku totální havárie. Jako důvod dovolání dovolatel uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to nesprávnou interpretaci ustanovení §265 obch. zák.
Dovolatel se domnívá, že závěry obou soudů nejsou správné, pokud jde o posouzení okolností, že žalobce měl možnost se předem s obchodními podmínkami seznámit a měl možnost smlouvu uzavřít s jinou leasingovou společností a proto není předmětné smluvní ujednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
Dovolatel je toho názoru, že i zdatný obchodník, byť se seznámí s obsahem smlouvy a byť i jeho smluvní partner nezneužije svého monopolního postavení na trhu, může „zdatnějšímu“ obchodníkovi „naletět“, zejména když uzavírá smlouvu s rozsáhlejším textem, v němž nemusí být snadné se orientovat, zvláště jde-li o závazek toliko „vedlejší“. Z pohledu žalobce se jeví nespravedlivé, aby jako účastník smlouvy nemohl nikdy namítat nesoulad se zásadami poctivého obchodního styku. Smluvní volnost by neměla být neomezená a účastník by měl mít možnost se domáhat odepření právní ochrany takovému jednání, které je v rozporu s obecným míněním o tom, co je poctivé a slušné.
Dovolatel se domnívá, že předmětné jednání žalovaného, jímž „neodúročil“ splátky po předčasném ukončení smlouvy, splňuje kriteria neslušnosti či nemravnosti, když standardním chováním leasingových společností je naopak „odúročování“ budoucích leasingových splátek. Taková plná úplata i za období „plánovaného“ ukončení leasingu, tj. v daném případě za dobu od 30. 9. 2001 do 28. 2. 2006 resp. do 31. 8. 2006, není odůvodněná, když v tomto období již žalovaný žádné služby žalobci neposkytoval, resp. mu nenabízel za onu úplatu žádný ekvivalent v podobě vzájemného plnění.
Dovolatel namítá, že žalovaný dosáhl výrazného zvýhodnění, když měl poskytovat služby žalobci po „plánovanou“ dobu 60 resp. 48 měsíců, ale přesně téhož zisku dosáhl poskytováním svých služeb po dobu pouhých 20 resp. 14 měsíců, tedy na úkor žalobce a výkon takového práva proto nepožívá výhod právní ochrany.
Dovolatel uzavírá, že „neodúročení“ budoucích splátek leasingu je v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku a proto oba soudy posoudily tuto právní otázku nesprávně.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud oba rozsudky soudu odvolacího a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že bylo na leasingovém nájemci, jeho profesionalitě a podnikatelském riziku, přistoupil-li při uzavírání leasingové smlouvy na její znění včetně všeobecných obchodních podmínek. Žalovanému vznikly v důsledku ukončení smlouvy z důvodů na straně žalobce značné náklady. Každý předmět leasingu byl pořizován z úvěru, který žalobce obdržel a to se promítá do každé leasingové splátky. Rozhodně neplatí, že by částka odpovídající souhrnu splátek po výpovědi smlouvy představovala zisk žalobce. Žalovaný navrhuje odmítnutí dovolání jako nepřípustného a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje zákonem předepsané náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jde o první rozhodnutí ve věci. Dovolání je proto přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Řešená právní otázka musí mít tedy judikatorní přesah, tzn. že musí mít význam nejen pro posuzovanou věc, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Závěr o tom, zda rozhodnutí má zásadní právní význam, činí dovolací soud předběžně, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Musí jít o řešení otázek právních, nikoliv otázek jiných, zejména zjištění skutkového stavu věci. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Dovolací soud v daném případě dovodil, že je dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud odůvodnil svůj závěr, že ujednání v čl. 4.4.2 bodu b) všeobecných smluvních podmínek, které jsou součástí leasingové smlouvy, (určující, že v případě ukončení leasingové smlouvy je leasingový nájemce povinen zaplatit pronajímateli částku představující všechny ostatní dosud nesplacené leasingové splátky sjednané v leasingové smlouvě), nejsou v rozporu s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku, protože žalobkyně jako nájemce nese podnikatelské riziko, měla možnost seznámit se s obsahem podmínek poskytování leasingu a měla v rámci smluvní volnosti možnost uzavřít smlouvu s jinou leasingovou společností.
Takové odůvodnění však neobstojí, protože ve svých důsledcích znamená, že se téměř žádný účastník leasingového vztahu (na straně nájemce) nedostatku dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku nedovolá.
V tomto směru je právní posouzení odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §39 obč. zák., popř. i §265 obch. zák.
Kromě toho je posouzení odvolacího soudu co do tzv. „odúročení“ leasingových splátek nesrozumitelné a tudíž i nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění rozhodnutí není nikterak zřejmé, co se vlastně „odúročením“ míní, v čem spočívá a co ve finančním vyjádření představuje. Při posuzování vymáhaného nároku měl již soud prvního stupně zjistit, jaké náklady v jednotlivých položkách co do základu i výše by žalovaná vynaložila při trvání celé délky nájemního vztahu a oproti tomu jaké náklady vynaložila při předčasném ukončení leasingového vztahu. Teprve na základě těchto zjištění mohl soud učinit závěr o tom, zda předmětné smluvní ujednání v leasingové smlouvě je či není v rozporu s dobrými mravy (§39 ve vazbě na §3 odst. 1 obč. zák.), resp. zda výkon práva je či není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř. ) a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu výroků III. IV rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu