ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.553.2003.1
sp. zn. 32 Odo 553/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I. i. s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované E. – s. a b. a.s., zastoupené, advokátem, o určení obsahu smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 164/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č.j. 3 Cmo 73/2002-56, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č.j. 3 Cmo 73/2002-56, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2001, č.j. 3 Cm 164/2000-26, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č.j. 3 Cmo 73/2002-56, potvrdil rozsudek ze dne 17. prosince 2001, č.j. 3 Cm 164/2000-26, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh na určení obsahu kupní smlouvy a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala určení obsahu kupní smlouvy na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 21. června 1999 (dále též jen „smlouva o uzavření budoucí smlouvy“) uzavřené mezi účastníky, v níž bylo dohodnuto, že v případě pozitivního výsledku aplikace hlinitanu sodného dodaného žalobkyní žalované pro potřeby zkušebního provozu dojde na základě výzvy žalované předložené nejpozději do 18. října 1999 k uzavření kupní smlouvy na dodávku hlinitanu sodného.
Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci ztotožnil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle znění smlouvy o uzavření budoucí smlouvy se vztahy z ní řídí právní úpravou obchodního zákoníku Slovenské republiky (dále též jen „obch. zák.“) a že soud prvního stupně, i když to výslovně neuvedl, postupoval podle příslušných ustanovení této právní normy, která jsou ostatně shodná s právní úpravou obchodního zákoníku České republiky. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy ze dne 21. června 1999 byla mezi účastníky uzavřena platně, neboť kupní cena zboží – předmětu budoucí kupní smlouvy – nemusí být ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy uvedena. Závazek uzavřít budoucí smlouvu v ní převzaly obě strany a obě tak byly oprávněny požadovat jeho splnění, i když byl stanoven určitý postup vedoucí k uzavření budoucí smlouvy. Ten předpokládal, že v případě pozitivního výsledku aplikace hlinitanu sodného dodaného žalobkyní žalované pro potřeby zkušebního provozu dá výzvu k uzavření budoucí smlouvy nejpozději do 18. října 1999 budoucí kupující (žalovaná). Za situace, kdy do takto stanovené doby budoucí kupující výzvu nedala a neučinila tak ani budoucí prodávající (žalobkyně), a to ani neprodleně poté, kdy výzvu nepodala budoucí kupující, závazek uzavřít budoucí smlouvu podle §292 odst. 3 obch. zák. zanikl. V důsledku toho žalobkyni právo požadovat určení obsahu smlouvy na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy zaniklo. Pro tento závěr je podle odvolacího soudu nerozhodné, zda, popřípadě kdy byla splněna podmínka kladného výsledku aplikace hlinitanu sodného ve zkušebním provozu, neboť lhůta pro podání výzvy k uzavření budoucí smlouvy byla určena pevným datem a ne určitou lhůtou od splnění uvedené podmínky. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítla, že soudy obou stupňů věc posoudily nesprávně podle §292 odst. 3 obch. zák., ačkoli jeho aplikaci účastníci ujednáním bodu II smlouvy o uzavření budoucí smlouvy – smluvní pokuty – vyloučili. S odvoláním na textaci §263 obch. zák. uvedla, že ustanovení §292 odst. 3 obch. zák. nemá kogentní charakter, takže smluvní strany měly možnost se od něho odchýlit a to i tak, aniž by jeho použití výslovně vyloučily. Povinností soudů obou stupňů bylo obsah uvedeného ujednání, které představuje odchylku od §292 odst. 3 obch. zák. a v němž smluvní strany minimálně předpokládaly možnost oboustranného prodlení při plnění dohodnutých závazků a toto prodlení dohodnutým způsobem sankcionovaly, za použití §266 odst. 1 obch. zák. vyhodnotit. Žalovaná převzala nejen závazek vyzvat žalobkyni do 18. října 1999 k uzavření kupní smlouvy, ale i závazek platit smluvní pokutu za každý den prodlení; obdobný závazek stíhal i žalobkyni pro případ, že by do čtrnácti dnů od výzvy žalované nepředložila návrh kupní smlouvy. Z termínu, ve kterém měla být budoucí smlouva uzavřena a který dovolatelka odvodila z dohodnutého postupu vedoucího k uzavření kupní smlouvy, uzavřela, že svůj nárok uplatnila v rámci jednoroční promlčecí doby ve smyslu §292 odst. 2 obch. zák., která začala oběma účastníkům plynout dnem 2. listopadu 1999. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná popřela, že by při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě projevila úmysl, ať již fakticky či právně, aplikaci §292 odst. 3 obch. zák. vyloučit. Ujednání o možné smluvní pokutě je třeba podle jejího názoru interpretovat jako zajištění příslušného závazku v intencích §544 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a nikoli jako vyloučení možnosti aplikace §292 odst. 3 obch. zák. Aby k takovému vyloučení aplikace došlo, by bylo nutné ho explicitně vyjádřit v příslušné smlouvě o smlouvě budoucí, což se však v daném případě nestalo. Na podporu svého názoru poukázala na to, že dovolatelka deklarovala své tvrzení o úmyslu stran vyloučit aplikaci uvedeného ustanovení poprvé až v podaném dovolání, aniž v předchozím průběhu řízení tento úmysl jakkoli projevovala. Žalovaná proto označila tvrzení dovolatelky o vyloučení aplikace §292 odst. 3 obch. zák. za právně účelové, které neodpovídá úmyslu stran při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v otázce posouzení povahy ustanovení §292 odst. 3 obch. zák. (zda jde o kogentní či dispozitivní ustanovení), tedy v otázce, zda-li se od tohoto ustavení účastníci smlouvy o uzavření budoucí smlouvy mohou odchýlit, což odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady řízení dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu se ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uplatněného dovolatelkou.
Dovolatelka opřela důvodnost podaného dovolání o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci se jedná, jestliže soud při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo použil sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě aplikoval.
Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že závazek obou účastníků uzavřít budoucí kupní smlouvu zanikl podle §292 odst. 3 obch. zák.
Dovolací soud – stejně jako soudy nižších stupňů – vyšel při posuzování důvodnosti dovolání z právní úpravy obchodního zákoníku Slovenské republiky, a to ve znění účinném k datu 21. června 1999, kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva o uzavření budoucí smlouvy.
Podle §292 odst. 2 obch. zák., kterým argumentovala dovolatelka, se právo na určení obsahu budoucí smlouvy soudem promlčí uplynutím jednoho roku ode dne, kdy oprávněná strana vyzvala zavázanou stranu k uzavření smlouvy podle §290 odst. 1, nestanoví-li smlouva o uzavření budoucí smlouvy lhůtu jinou, přičemž však sjednaná lhůta nesmí být delší než promlčecí doba vyplývající z §391 a násl. obchodního zákoníku.
Podle §292 odst. 3 obch. zák. závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy.
Z časového hlediska jde v procesu uzavření smlouvy na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o dvě různé činnosti, o dva různé druhy právních úkonů, o dvě lhůty, z nichž každá má jiný charakter. Nejprve musí být v příslušné prekluzívní lhůtě proveden úkon nutný k zachování práva. Je-li právo výzvou zachováno, začne běžet druhá lhůta (pro uspokojení práva nebo jeho uplatnění), která je lhůtou promlčecí.
Kogentní ustanovení §583 obč. zák., které se uplatní i pro obchodní závazkové vztahy, stanoví, že k zániku práva (prekluzi) proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených, přičemž k tomuto zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.
Jedním ze zákonem stanovených případů prekluze, jak ho má na mysli ustanovení §583 obč. zák., je právě ustanovení §292 odst. 3 obch. zák., které spojuje zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu se situací, kdy oprávněná strana neučinila včas úkon nutný k zachování práva (tj. nevyzvala k uzavření budoucí smlouvy v době určené ve smlouvě).
Z uvedeného nepochybně vyplývá a není sporu o tom, že lhůta uvedená v §292 odst. 3 o. s. ř. je lhůtou prekluzívní neboli propadnou. V předmětné věci jde o posouzení otázky, zda se účastníci mohou od tohoto ustanovení smlouvou odchýlit, pro což bude určující povaha takového ustanovení (kogentní či dispozitivní).
Podle §263 obch. zák. se strany mohou odchýlit od ustanovení třetí části obchodního zákoníku nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou ustanovení §261 a §262 odst. 2, §263 až 272, §273 odst. 1, §276 až 289, §303, 304, §306 odst. 2 a 3, §308, §311 odst. 1, §312, 313, §321 odst. 4, §324, 341, 365, 370, 371, 376, 382, 384, 386 až 408, 444, 458, 459, 477, 478, §479 odst. 2, §480, 481, 483 odst. 3, §488, 493, 499, §509 odst. 1, §592, 597, 669, 711, 720, 725, 729 a 743.
Zásada smluvní volnosti platí pro soukromoprávní úpravu obecně. V úpravě obchodního zákoníku se z tohoto hlediska liší charakter jeho částí. Podle své povahy jsou ustanovení částí první, druhé a čtvrté zásadně kogentní, přičemž ve druhé části je v řadě ustanovení možnost odchylné dohody výslovně připuštěna. Třetí část obchodního zákoníku, upravující závazkové vztahy, má jiný charakter a v §263 je pro ni dáno speciální pravidlo vyslovující její zásadně dispozitivní charakter. Jen v minimálním rozsahu jde o závaznou úpravu, od níž není odchylka dohodou možná. Ve všem ostatním strany mohou, pokud se na tom shodnou, upravit svůj vztah odchylně, včetně toho, že mohou určité ustanovení vyloučit. Jde, jak je z kontextu tohoto ustanovení patrno, o speciální ustanovení k úpravě §2 odst. 3 obč. zák. (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 949 – 950).
Ustanovení §292 odst. 3 obch. zák. je zařazeno v obchodním zákoníku v části třetí – Obchodní závazkové vztahy (blíže hlava I – Obecná ustanovení, díl IV – Smlouva o uzavření budoucí smlouvy).
Vzhledem k tomu, že ustanovení §263 obch. zák. obsahuje taxativní výčet ustanovení, od nichž se nelze odchýlit nebo je vyloučit, a ustanovení §292 odst. 3 obch. zák. zařazené v části třetí obchodního zákoníku v tomto výčtu uvedeno není, je třeba dospět k závěru, že ustanovení §292 odst. 3 je dispozitivní normou. Na tomto závěru se ostatně shoduje, i přes kritické výhrady ke způsobu legislativního řešení tohoto problému, jak je dále citována, i široká právní teorie.
Celé ustanovení §292 obch. zák. patří k dispozitivní úpravě, strany mohou sjednat úpravu odchylnou. Ovšem sjednání odchylné úpravy by muselo být přesné a řešit celý postup, jinak by mohlo ohrozit celý záměr smluvních stran (srov. Tomsa, M., časopis Právní praxe, ročník 1993, číslo 4, str. 211).
I v případě §292 odst. 3 obch. zák. jde o normu dispozitivní, jakkoli je to pro úpravu prekluze nezvyklé. Je proto především možné např. dohodnout lhůtu delší nebo prekluzívní charakter lhůty vyloučit s tím, že půjde jenom o promlčení (srov. Pelikánová, I., Komentář k §292 zák. č. 513/1991 Sb., Bejček, J., časopis Právní rádcem ročník 1994, číslo 4, str. 19).
Lze tedy uzavřít, že ustanovení §292 odst. 3 obch. zák. je dispozitivním ustanovením, které obsahuje prekluzivní lhůtu k vyzvání zavázané strany oprávněnou stranou ke splnění závazku. Vzhledem k uvedenému charakteru normy se lze od ní odchýlit, případně ji vyloučit.
I když to v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedeno není, lze usuzovat, že odvolací soud vyšel pravděpodobně z úvahy o kogentnosti ustanovení §292 odst. 3 obch. zák.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy zanikl podle §292 odst. 3 obch. zák., aniž vycházel z dispozitivnosti této normy a aniž posoudil, zda a do jaké míry se účastníci dotkli tohoto ustanovení ujednáním bodu II smlouvy o uzavření budoucí smlouvy – smluvní pokuty, je jeho právní posouzení věci neúplné a nesprávné. Je proto třeba, aby soud v dalším řízení za použití interpretačních pravidel zakotvených v §266 obch. zák. vyložil, kam směřoval projev vůle účastníků ujednáním bodu II smlouvy o uzavření budoucí smlouvy – smluvní pokuty, tj. aby zjistil, zda tímto ujednáním odňali lhůtě v §292 odst. 3 obch. zák. její propadný charakter.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu na základě §292 odst. 3 obch. zák. zanikl a žalobkyni tak i zaniklo právo požadovat určení jejího obsahu soudem, je nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. května 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu