ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.579.2004.1
sp. zn. 32 Odo 579/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně S & P., a. s., proti žalované B., v. o. s., o zaplacení 511.594,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 16/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2003, č.j. 4 Cmo 521/2001-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2003, č.j. 4 Cmo 521/2001-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. prosince 2000, č.j. 12 Cm 16/97-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 511.594,30 Kč spolu s 16% úrokem z prodlení od 15. března 1994 do zaplacení a přiznal žalobkyni náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 28. prosince 1993 leasingovou smlouvu č. 61, jejíž součástí byly dle čl. V. bodu 1 smlouvy Všeobecné smluvní podmínky leasingu. Žalobkyně poté, co žalovaná přestala platit leasingové splátky, odstoupila od leasingové smlouvy dopisem ze dne 15. prosince 1995 pro neplacení leasingových splátek, vyčíslila dlužné leasingové splátky, do budoucna nesplacené splátky a smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátek do doby odstoupení od smlouvy. Soud prvního stupně naznal, že účastníci platně uzavřeli smlouvu mající charakter inominátní smlouvy podle §269 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přestože smlouva byla označena jako smlouva uzavíraná podle §489 obch. zák. (o koupi najaté věci). Všeobecné smluvní podmínky leasingu, s nimiž byla žalovaná seznámena, upravují práva a povinnosti stran pro případ porušení smlouvy, jak ve smyslu oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy v případě porušení konkrétních podmínek smlouvy, tak ve smyslu vzniku jejích nároků při takovémto odstoupení od smlouvy. Dovodil, že předmět leasingu motorové vozidlo Mercedes 200E byl prodán žalobkyni P. K. prostřednictvím podnikatele M. N. provozujícího Autobazar G. na základě smlouvy o obstarání prodeje věci, za účelem poskytnutí finančního leasingu žalované. Kupní cena byla zaplacena obstaravateli, smlouva byla mezi obstaravatelem a navrhovatelem uzavřena při podnikatelské činnosti obou, proto se řídí režimem obchodního zákoníku. Dospěl k závěru, že leasingová smlouva je platně uzavřenou smlouvou a že odstoupení od smlouvy bylo rovněž učiněno platně poté, kdy žalovaná přestala platit leasingové splátky, ačkoli byla předem na možnost odstoupení od smlouvy upozorněna doporučeným dopisem. Zdůraznil, že z hlediska obsahu leasingové smlouvy a vzájemných práv a povinností v této smlouvě sjednaných, není rozhodný důvod, proč žalovaná přestala leasingové splátky platit s námitkou, že vozidlo jí bylo odňato Policií Slovenské republiky a posléze při zjištění, že se jedná o vozidlo odcizené již v roce 1992, bylo vráceno původnímu majiteli, když navíc společník žalované P. K. byl fakticky vlastníkem vozidla před žalobkyní a sám byl v dobré víře, že tímto vlastníkem vozidla je. Soud prvního stupně neshledal smlouvu absolutně neplatnou podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s přihlédnutím k §265 obch. zák. pro nerovnost smluvních stran a uzavřel, že nároky uplatněné žalobkyní byly vyčísleny v souladu s ujednáním obsaženým v předmětné leasingové smlouvě a všeobecných podmínkách leasingu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. května 2003, č.j. 4 Cmo 521/2001-117, rozsudek soudu prvého stupně změnil v napadené části tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a současně uložil žalobkyni uhradit žalované náklady řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování listinami, jež považoval pro právní posouzení věci za rozhodné a shodně se soudem prvého stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. prosince 1993 uzavřena leasingová smlouva, jejíž nedílnou součást tvoří Všeobecné smluvní podmínky leasingu poskytovaného žalobkyní. Převzal skutková zjištění o předmětu smlouvy, jímž byl dlouhodobý pronájem osobního automobilu Mercedes 200E, který žalobkyně jako poskytovatelka leasingu přenechala do užívání žalované jako nájemkyni.. Za doby trvání závazkového vztahu došlo k odebrání předmětu leasingu a jeho vrácení původnímu majiteli poté, kdy dodatečně vyšel najevo původ předmětu leasingu z trestné činnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně o charakteru uzavřené smlouvy coby inominátní smlouvy, tedy smlouvy zákonem nepojmenované. Odmítl námitku žalované, že smlouva obsahuje prvky smlouvy nájemní a prvky smlouvy kupní a tudíž v projednávané věci mělo být analogicky postupováno podle §635 odst. 1, popř. podle §663 až §684 obč. zák.. Dospěl k právnímu závěru, že pokud v průběhu trvání závazku mezi žalobkyní a žalovanou došlo k odebrání předmětu leasingu, došlo současně podle §575 odst. 1 a 2 obč. zák. ke vzniku následné nemožnosti plnění jednotlivých ujednání leasingové smlouvy. Plnění se stalo nemožným v době existence závazku, tudíž závazek zanikl okamžikem, kdy nemožnost nastala. V projednávané věci se jedná o objektivní nemožnost plnění, neboť předmět leasingu není možno užívat ve smlouvě dohodnutým způsobem, smlouva tedy pozbývá svého hospodářského významu, a proto odstoupila-li žalobkyně od leasingové smlouvy v důsledku prodlení žalované s úhradou jednotlivých leasingových splátek poté, co již došlo právně k zániku smlouvy okamžikem, kdy nastala nemožnost plnění, je třeba odstoupení považovat za právně neúčinné a všechny uplatněné nároky žalobkyně za nedůvodné. Uzavřel, že bylo věcí žalobkyně - vlastníka vozidla - ověřit si před tím, než uzavřela leasingovou smlouvu, zda vozidlo neprochází evidencí odcizených vozidel a následně minimálně poté, co jí žalovaná oznámila odebrání vozidla orgány Cizinecké policie Slovenské republiky, učinit právní kroky, směřující k vydání vozidla, popř. k vymáhání škody ve vztahu k dřívějšímu majiteli vozidla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu podle §241a odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítla nesprávnost závěrů odvolacího soudu o tom, že odebráním předmětu leasingu a jeho vrácením původnímu majiteli došlo k dodatečné nemožnosti plnění účastníků leasingové smlouvy podle §575 obč. zák., v důsledku čehož odstoupení od smlouvy je právně neúčinné, a proto je nárok nedůvodný. Byla přesvědčena, že vztah mezi ní a žalovanou je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, tj. vztahem obchodněprávním, založeným leasingovou smlouvou, na který je třeba aplikovat nejen ustanovení §575 až §577 obč. zák. kterým je upraven způsob zániku závazku v důsledku dodatečné nemožnosti plnění, ale zejména ustanovení §354 obch. zák., který rovněž upravuje účinky odstoupení od smlouvy při zániku závazku nebo jeho části. Poukázala na ustanovení §354 obch. zák. a v souladu s modifikovaným ustanovením §351 obch. zák. tak, jak vyplývá z čl. VI. bodu 3 písm. a) a b) Všeobecných smluvních podmínek, tvořících nedílnou součást leasingové smlouvy a setrvala na závěru o vzniku svého nároku na finanční vypořádání. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla podané dovolání zamítnout, když podle jejího názoru je rozhodnou otázka, zda v daném případě jde skutečně o dodatečnou nemožnost plnění, či jen o prodlení dlužníka s plněním závazku. Poukázala na skutečnost, že nenese žádnou odpovědnost za zánik závazku, neboť je to naopak žalobkyně, díky níž nemožnost plnění závazku nastala. Upozornila na jí vzniklý nárok, avšak v tomto řízení proti žalobkyni nepožadovaný, na plnění z titulu části již uhrazeného leasingového nájemného, nespotřebovaného v důsledku odnětí automobilu a dále z titulu náhrady škody spočívající v tom, že se po ukončení leasingu nemohla stát vlastníkem předmětného automobilu, což byl pravý smysl leasingové smlouvy.
Podle bodu 17, hlavy I., části 12 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je důvodné podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Existenci vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Námitky dovolatelky lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištění skutkový stav použije nesprávný právní předpis, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně ho na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.
Námitku dovolatelky o nesprávnosti závěru odvolacího soudu spočívajícího v tom, že odebráním předmětu leasingu a jeho vrácením původnímu majiteli došlo k dodatečné nemožnosti plnění leasingové smlouvy podle §575 obč. zák. ze strany žalobkyně, zakládající také dodatečnou nemožnost plnění na straně žalované, posoudil dovolací soud jako důvodnou, jelikož právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud již kupř. ve svém rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 2033/2002 judikoval právní závěry k tzv. finančnímu leasingu, o který jde i v posuzovaném případě. Leasingovou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli je nutno posuzovat jako tzv. smlouvu nepojmenovanou, inominátní, podle §269 odst. 2 obch. zák. a proto se práva a povinnosti účastníků smlouvy řídí zejména ustanoveními leasingové smlouvy.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o platnosti závazku sjednaného smlouvou č. 61 ze dne 28. prosince 1993, jehož předmětem je dlouhodobý pronájem vozu Mercedes 200E, když nedílnou součást této smlouvy tvoří Všeobecné smluvní podmínky leasingu, upravující kromě jiného v čl. VI. podmínky zrušení leasingové smlouvy a oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy pro případ, že se žalovaná dostane do prodlení s placením kterékoli leasingové splátky, či jiné úhrady podle leasingové smlouvy, v případech jmenovitě, zcela konkrétně a srozumitelně vyjmenovaných pod písmeny a), d) – j) Všeobecných podmínek. Stejně hodnotil i závěr odvolacího soudu o nutnosti posuzovat vztah mezi žalobkyní a žalovanou podle obchodního zákoníku, neboť bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák. tzv. relativní obchod).
Dovolací soud se zabýval námitkou dovolatelky o nesprávnosti závěru odvolacího soudu v otázce dodatečné nemožnosti plnění závazku z leasingové smlouvy. K zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění (srov. §575 odst. 1 a obč. zák.) nedošlo, neboť v daném případě se jedná o finanční leasing, jehož podstatou je, že pronajimatel zajistí financování předmětu leasingu tím, že ho opatří a předmět leasingu předá nájemci do užívání. Tak se též v souladu s leasingovou smlouvou stalo. Charakteru finančního leasingu odpovídá ujednání obsažené v článku III. bodu 7 Všeobecných smluvních podmínek leasingu, podle nichž nájemce nese riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení předmětu leasingu, a to i když na tom nenese vinu; veškeré náklady spojené s odstraňováním jdou k jeho tíži; výskyt jakýchkoliv výše označených škodných událostí nezbavuje nájemce povinnosti platit leasingové splátky v dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu. Leasingový nájemce přejímá smlouvou o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu (§368 odst. 2 obch. zák.) i nebezpečí spojené s jeho provozem a to okamžikem předání předmětu leasingu. Podstatou tohoto právního vztahu je, že odpovědnost za předmět nájmu spočívá na straně nájemce, čímž se tak typově odlišuje od běžného nájmu. Žalovaná v daném případě nese riziko z užívání věci v rozsahu stanoveném smlouvou. Nelze proto situaci, kdy žalovaná byla povinna vydat vozidlo původnímu vlastníku, považovat za dodatečnou nemožnost plnění, neboť pronajimatel svoji povinnost dle smlouvy splnil a nastalý stav je smlouvou předvídán a řešen. I v těchto případech je nájemce povinen platit nájem po celou dobu leasingu. Z toho důvodu, v důsledku podstatného porušení smlouvy ze strany uživatele leasingu, je nárok na úhradu doposud nesplacených leasingových splátek včetně jejich dohodnutého zajištění smluvní pokutou, opodstatněný. Závěr odvolacího soudu o zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění, potažmo o neúčinnosti odstoupení od závazku, podepřený §575 odst. 1 a 2 obč. zák., proto v souzené věci naplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §214a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání, §243a odst. 1 věta první o. s. ř., dovoláním napadené rozhodnutí zrušil (§243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne také o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. března 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu