ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.616.2005.1
sp. zn. 32 Odo 616/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně PhDr. M. P., podnikatelky, proti žalované Mgr. I. S., podnikatelce, o zaplacení 167 920,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 111/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo 350/2003-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce JUDr. T. S.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty, kterou si účastnice sjednaly ve smlouvě o provedení výuky cizího jazyka ze dne 29. prosince 1999 ve výši 500,- Kč za každou neodučenou hodinu. Žalobu odůvodnila tvrzením, že žalovaná vyučovací povinnost v rozsahu 392 hodin nesplnila; za stavu, kdy na svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty započetla nárok žalované na neproplacenou odměnu za odučené hodiny ve výši 28 080,- Kč, učinila předmětem žalobního nároku zbývající část smluvní pokuty ve výši 167 920,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. března 2003, č.j. 34 Cm 111/2002-106, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167 781,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 16. července 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 138,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. srpna 2000 do zaplacení, co do 10 % úroku z prodlení z částky 167 781,50 Kč od 16. srpna 2000 do 15. července 2002 a co do 4,5 % úroku z prodlení z částky 167 781,50 Kč od 16. července 2002 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že účastnice sjednaly dne 29. prosince 1999 ve smyslu §544 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) písemně platnou dohodu o smluvní pokutě pro případ nedodržení termínu výuky cizího jazyka či neprovedení výuky bez předchozího včasného oznámení žalovanou ve výši 500,- Kč za každou zmeškanou hodinu. Oznámila-li žalovaná dopisem ze dne 7. března 2000 žalobkyni, že dnem 10. března 2000 končí s výukou, postupovala s uzavřenou smlouvou v rozporu, neboť tak neučinila včas. Žalované se rovněž nepodařilo prokázat důvodnost tvrzení, že výuku nemohla vykonávat pro zdravotní problémy, neboť hlavním důvodem skončení jejího závazkového vztahu k žalobkyni byl nástup k novému zaměstnavateli. Podle právního posouzení soudu prvního stupně žalované svědčilo právo odstoupit od smlouvy pro nepodstatné porušení povinnosti žalobkyně dle §346 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), spočívající v prodlení žalobkyně s platbou odměny žalované za provedenou výuku, což učinila dopisem ze dne 7. dubna 2000. Porušila-li však sama žalovaná již dříve podstatným způsobem povinnost provádět výuku pro žalobkyni, jde v případě odstoupení žalované od smlouvy o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který ve smyslu §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany. Za situace, kdy žalovaná svůj závazek v rozsahu 398 hodin nesplnila, neboť v rozporu se smlouvou přestala pro žalobkyni výuku provádět, žalobkyni právo na smluvní pokutu za porušení této povinnosti vzniklo. Proto žalobě, s výjimkou částky 138,47 Kč, vyhověl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo 350/2003-141, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil co do částky 14 500,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 16. července 2002 do zaplacení, změnil ho co do částky 141 420,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 16. července 2002 do zaplacení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a ohledně částky 12 920,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 16. července 2000 do zaplacení zůstal rozsudek nedotčen, neboť v této části nebyl odvoláním žalované napaden (bod I. výroku). Dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku).
Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou ze dne 29. prosince 1999 o provádění výuky cizího jazyka uzavřenou mezi účastnicemi a odstoupením žalované od této smlouvy dopisem ze dne 7. dubna 2000. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná tímto dopisem od smlouvy platně odstoupila. Bylo-li totiž v řízení prokázáno prodlení žalobkyně s platbou odměny žalované za provedenou výuku, jde podle odvolacího soudu o podstatné porušení povinností ve smyslu §345 odst. 2 obch. zák., které zakládá právo žalované od smlouvy podle §345 odst. 1 obch. zák. odstoupit. Na platnost tohoto odstoupení nemá podle odvolacího soudu vliv souběžné prodlení žalované s prováděním výuky, kterým žalobkyně nebyla omezena v možnosti plnit svůj závazek vůči ní, jelikož obchodní zákoník v §365 právo odstoupit od smlouvy na takovou podmínku neváže. Využila-li proto žalovaná svého zákonného práva odstoupit od smlouvy, jednala po právu a její jednání nelze kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy či výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu za období od 13. března 2000, kdy žalovaná přestala plnit smlouvu, do 10. dubna 2000, kdy nabylo účinnosti odstoupení žalované od smlouvy ze dne 7. dubna 2000. Vycházeje z nesporných tvrzení účastnic o tom, že v uvedeném období žalovaná neodučila 111 hodin, jde o částku ve výši 55 500,- Kč, z níž je však nutné odečíst hodnotu zápočtu dlužné částky za výuku žalované, který učinila žalobkyně ve výši 28 080,- Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni částku 27 420,- Kč. Za stavu, kdy odvoláním žalované zůstal nedotčen vyhovující výrok ve věci samé co do částky 12 920,- Kč s příslušenstvím, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 14 500,- Kč s příslušenstvím a ohledně zbývající vymáhané částky ve výši 141 420,- Kč včetně příslušenství změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu jeho zamítavého výroku co do částky 141 420,- Kč s příslušenstvím napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu o platném odstoupení žalované od smlouvy dopisem ze dne 7. dubna 2000. Ve shodě se soudem prvního stupně je přesvědčena o účelovosti tohoto odstoupení a zneužití zákona, neboť skutečný důvod odstoupení byl jiný – nástup žalované k jinému zaměstnavateli. Proto se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že odstoupení žalované od smlouvy je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, případně v rozporu s dobrými mravy. Podle tvrzení dovolatelky se žalovaná dopustila zcela neomluvitelného porušení smlouvy z důvodu získání výhodnějšího zaměstnání, čímž se žalovaná nikdy netajila a což bylo i v řízení prokázáno. Dovolatelka dále vysvětluje, proč neproplatila žalované odměnu v termínu splatnosti faktury vystavené žalovanou. Uvádí, že již ke dni splatnosti odměny žalované za odučené hodiny měla sama za žalovanou pohledávku z titulu smluvní pokuty, upozornila ji na provedení zápočtu dlužných částek a v dopise ze dne 7. dubna 2000 jí sdělila, že jí odměnu za měsíc únor proplatí do tří dnů od úhrady smluvní pokuty.
Podle názoru žalobkyně je však odstoupení žalované od smlouvy neplatné i pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanoveními §§347 a 348 obch. zák. Za stavu, kdy podle předmětné smlouvy byla povinna proplácet žalované odměnu postupně dle odučených hodin za jednotlivé kalendářní měsíce, má za to, že jde při proplácení této odměny o dílčí plnění. Z toho dovozuje, že ke dni 7. dubna 2000, kdy žalovaná odstoupila od smlouvy pro prodlení se zaplacením odměny za odučené hodiny, byla splatná pouze odměna za výuku provedenou v únoru 2000. Žalobkyně se tedy dostala do prodlení pouze z dílčí části své povinnosti, když další povinnost platit odměnu žalované měla nastat teprve v budoucnu a kdy opakovaně a jasně deklarovala, že je připravena smluvní závazek platit žalované odměnu za odučené hodiny v budoucnu plnit.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání pro nedůvodnost zamítnout. Ve shodě s odvolacím soudem zastává názor, že od smlouvy platně odstoupila, na čemž je bez jakéhokoliv vlivu pohnutka jejího jednání či skutečnost, že v době odstoupení již sama smlouvu porušila. Rovněž tak nesouhlasí s názorem dovolatelky, že šlo o smlouvu sestávající se z dílčích plnění, představovaných provedením výuky vždy za jednotlivé měsíce a že tedy v případě prodlení žalobkyně s platbou odměny pouze za měsíc únor 2000 nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy jako celku. Žalovaná s takovým hodnocením smlouvy nesouhlasí; je přesvědčena o tom, že předmětnou smlouvu je nutné posuzovat jako jediný oboustranný závazek s tím, že účastnice ujednáním o způsobu odměny za odučené hodiny v jednotlivých měsících pouze upravily splatnost odměny, aniž by tím uzavřely smlouvu skládající se z postupných dílčích plnění. Za této situace nemůže podle žalované obstát tvrzení dovolatelky o neplatnosti odstoupení pro rozpor se zákonem.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená posoudit právní závěr odvolacího soudu o platnosti odstoupení žalované ze dne 7. dubna 2000 od smlouvy ze dne 29. prosince 1999 o provádění výuky cizího jazyka uzavřené mezi účastnicemi.
Podle ustanovení §344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo obchodní zákoník.
Podle ustanovení §345 odst. 1 obch. zák. platí, že znamená-li prodlení dlužníka (§365) nebo věřitele (§370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla.
Z posléze citovaného ustanovení nepochybně vyplývá, že v případě podstatného porušení smluvní povinnosti může oprávněná strana odstoupit od smlouvy ihned a bez dalšího poté, co k prodlení znamenajícímu podstatné porušení smlouvy povinnou stranou došlo. Jedinou podmínkou pro uplatnění tohoto práva je, že odstoupení od smlouvy oznámí povinné straně bez zbytečného odkladu, jinak toto právo - odstoupit ihned - ztrácí. Z uvedeného ustanovení, ani z žádné jiné právní normy naopak dovodit nelze, jak činí dovolatelka, že by na platnost odstoupení od smlouvy (včetně posouzení takového jednání z pohledu jeho souladu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku) měla mít vliv skutečná pohnutka, která oprávněnou stranu k odstoupení vedla (v souzené věci dovolatelkou namítané získání výhodnějšího zaměstnání žalovanou), ani případné již nastalé či souběžné porušení smlouvy stranou oprávněnou (v předmětné věci porušení vyučovací povinnosti žalovanou). Dovodil-li proto odvolací soud v odůvodnění rozsudku, že na platnost odstoupení žalované od smlouvy nemůže mít vliv souběžné prodlení žalované s prováděním výuky pro žalobkyni, protože obchodní zákoník právo na odstoupení od smlouvy na takovou podmínku v ustanovení §365 neváže, nelze mu vytknout žádné právní pochybení.
Za stavu, kdy na platnost odstoupení je bez jakéhokoliv právního vlivu skutečný důvod odstoupení a kdy podle zjištění odvolacího soudu žalobkyně nebyla prodlením žalované s prováděním výuky omezena v možnosti plnit svůj závazek vůči ní (platit žalované za provedenou výuku), nelze než se ztotožnit s právním posouzením odvolacího soudu, že žalovaná, pokud využila svého zákonného práva odstoupit od smlouvy podle §345 odst. 1 obch. zák., jednala po právu a toto její jednání nemůže být kvalifikováno jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, či výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Z uvedeného vyplývá, že námitka dovolatelky o neplatnosti odstoupení žalované od smlouvy pro rozpor s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku není důvodná.
V další části dovolacího přezkumu dovolací soud posuzoval dovolatelkou tvrzenou neplatnost odstoupení žalované od smlouvy pro rozpor s ustanoveními §§347 a 348 obch. zák. založenou na argumentaci o dílčím plnění a z toho vyplývající neoprávněností žalované odstoupit od smlouvy jako celku. Ani tato námitka dovolatelky důvodná není.
Podle ustanovení §347 obch. zák. týká-li se prodlení dlužníka nebo věřitele pouze části splatného závazku, je druhá strana oprávněna odstoupit od smlouvy jen ohledně plnění, které se týká této části závazku (odstavec 1). U smluv s postupným dílčím plněním lze odstoupit od smlouvy pouze ohledně dílčího plnění, s nímž je dlužník v prodlení (odstavec 2). Ohledně části plnění, u něhož nenastalo prodlení, nebo ohledně dílčího plnění, které již bylo přijato nebo se má uskutečnit teprve v budoucnu, lze odstoupit od smlouvy, jestliže tato část plnění nebo toto dílčí plnění nemá zřejmě vzhledem ke své povaze pro oprávněnou stranu hospodářský význam bez zbytku plnění, u něhož nastalo prodlení, nebo nesplnění závazku jako celku znamená podstatné porušení smlouvy (odstavec 3).
Podle ustanovení §348 obch. zák. ohledně povinnosti, jež má být plněna v budoucnu, lze od smlouvy odstoupit, když z chování povinné strany, nebo z jiných okolností nepochybně vyplývá ještě před dobou stanovenou pro plnění smluvní povinnosti, že tato povinnost bude porušena podstatným způsobem, a povinná strana neposkytne po vyzvání oprávněné strany bez zbytečného odkladu dostatečnou jistotu (odstavec 1). Ohledně povinnosti, jež má být plněna v budoucnu, lze od smlouvy odstoupit i v případě, kdy povinná strana prohlásí, že svou povinnost nesplní (odstavec 2).
V článku 4 smlouvy o provedení výuky cizího jazyka ze dne 29. prosince 1999 uzavřené mezi účastnicemi se žalovaná zavázala provádět výuku v období od 24. ledna 2000 do 30. června 2000 dle stanoveného rozvrhu hodin. Podle článku 3 odstavce 1 se žalovaná zavázala předkládat žalobkyni do 3 dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce přehled o počtu odučených hodin a provést fakturaci, přičemž v článku 3 odstavci 2 se žalobkyně na základě včas předloženého přehledu odučených hodin zavázala zaplatit žalované dohodnutou cenu (dle článku 2 odstavce 1 částku 180,- Kč za každou odučenou vyučovací hodinu), a to dle splatnosti faktury.
Z takto koncipované smlouvy nepochybně vyplývá, že v případě odměny žalované za odučenou výuku nešlo o dílčí plnění, jak tvrdí dovolatelka, přičemž ho nelze případně podřadit ani pod částečné plnění, ani pod opakující (opětující) se plnění v budoucnu.
Nejvyšší soud vyšel v této úvaze i ze svého dřívějšího rozsudku v jiné souzené věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž bylo judikováno, kdy jde o dílčí plnění, od něhož je třeba přitom odlišovat plnění částečné a opakující (opětující) se plnění. Bylo vysvětleno, že o dílčí plnění se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). O plnění částečné jde za situace, kdy dlužník poskytl věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo. Na rozdíl od plnění dílčího není opakující se plnění vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění), nýbrž pouze určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek (např. výživné, nájemné nebo pojistné).
Z porovnání účastnicemi vymezeného závazku žalobkyně platit žalované za odučenou výuku ve smlouvě a shora popsané charakteristiky jednotlivých typů plnění (dílčí plnění, částečné plnění, opětující se plnění) je třeba dospět k závěru, že názor dovolatelky o dílčím plnění nemůže obstát a že nejde oni o jeden z dalších dvou uvedených případů plnění.
O dílčí plnění nemůže jít již z toho důvodu, že výše finančního plnění, které je žalobkyně povinna zaplatit žalované za provedenou výuku, není dopředu známa, jelikož je vždy odvislá od konkrétního celkového počtu vyučovacích hodin, které žalovaná v tom kterém měsíci odučila. Rovněž nemohlo jít ani o částečné plnění. Aby žalované vznikl nárok na odměnu za provedení výuky v tom kterém měsíci, musí nejprve nastat právní skutečnost (tj. žalovaná musí odučit ten který měsíc), od níž se závazek žalobkyně zaplatit odvíjí. O opětující se plnění nemohlo jít již z důvodu nestejné výše nároku žalované v jednotlivých měsících. Na základě popsaného lze uzavřít, že závazek žalobkyně zaplatit žalované vždy za odučenou výuku v předcházejícím měsíci má charakter samostatného závazku. Pokud za této situace odvolací soud (ani soud prvního stupně) zjištěný skutkový stav nepoměřoval ustanovením §347 obch. zák., jak se dožaduje dovolatelka, žádné právní pochybení mu vytknout nelze. Na souzenou věc pak nedopadá ani dovolatelkou uváděné ustanovení §348 obch. zák. již z toho důvodu, že v případě závazku žalobkyně zaplatit žalované za odučenou výuku nešlo o povinnost, jež by měla být plněna v budoucnu. Z uvedeného vyplývá, že ani námitka dovolatelky o neplatnosti odstoupení žalované od smlouvy pro rozpor s ustanoveními §§347 a 348 obch. zák. není důvodná.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 12 860,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. března 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu