ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.622.2006.1
sp. zn. 32 Odo 622/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně T.–K., o.p.s., zast. advokátem, proti žalované G. N. a.s., zast. advokátem, o zaplacení částky 941.175,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 167/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č. j. 15 Co 301/2005-84, takto:
Rozsudek Městského soudu ze dne 11. 10. 2005, č. j. 15 Co 301/2005-84, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 2. 2005, č. j. 11 C 167/2003-56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 15 Co 301/2005-84, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. února 2005, č. j. 11 C 167/2003-56 (dále jen „soud prvního stupně“), jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 941.175,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 800.000,- Kč od 2. 7. 2002 do zaplacení a se 4 % úrokem z prodlení ročně z částky 141.175,- Kč od 30. 7. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod I. výroku), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce částku 45.920,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku) a současně uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 38.850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod III. výroku); odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §212 a 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Odvolací soud se nejprve zabýval věcnou příslušností soudu prvního stupně k projednání žaloby a dovodil, že v době, kdy došlo k uzavření smlouvy o spolupráci mezi účastníky, nebyla žalobkyně podnikatelem, když v evidenci podnikatelů podnikajících podle živnostenského zákona vedené u Ministerstva průmyslu a obchodu je zapsána až od 8. 6. 2004, a proto nešlo o obchodní závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu ust. §9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o.s.ř., u něhož je dána věcná příslušnost krajského soudu. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 8. 8. 2000 uzavřena smlouva o spolupráci (dále též „předmětná smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala provést prezentaci žalované v rámci projektu pro mládež DNEŠNÍ EVROPA a žalovaná se zavázala za uvedenou prezentaci v rámci jednoho ročníku zaplatit žalobkyni částku 1.000.000,- Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 9. 2001 s tím, že pokud jedna smluvní strana písemně neoznámí nejméně jeden měsíc před 1. červnem v každém roce druhé straně svůj nezájem na pokračování této smlouvy, smlouva se obnovuje s účinností do 30. září následujícího roku, avšak nepřesáhne datum 30. 6. 2003. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, jenž posoudil předmětnou smlouvu dle zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), neboť se smluvní strany dohodly, že se jejich vztah řídí obchodním zákoníkem. Dále dovodil, že předmětná smlouva byla uzavřena platně, jelikož předmět plnění byl dostatečně určitě vymezen a ani skutečnost, že nebyla uzavřena příloha č. 2, která měla být dle bodu 1.6 čl. II. nedílnou součástí této smlouvy, nečiní předmětnou smlouvu neplatnou, poněvadž předmět plnění byl, jak výše uvedeno, dostatečně specifikován již v samotném textu smlouvy. Odvolací soud dále dovodil, že smluvní strany splnily své závazky v školním roce 2000/2001 a účinnost smlouvy byla prodloužena na další období – školní rok 2001/2002, v němž žalobkyně řádně splnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy, ovšem žalovaná - ani přes opakované výzvy žalobkyně - nezaplatila za uvedené období sjednanou cenu, a proto žalobkyně dopisem ze dne 20. 11. 2002, s účinky ke dni 30. 11. 2002, od smlouvy odstoupila. Za této situace neshledal odvolací soud námitku žalované důvodnou, že sjednané finanční plnění žalované za provedení prezentace bylo pouze jednorázové a že po prodloužení smlouvy o další rok již nemělo být zaplaceno, neboť z čl. IV. předmětné smlouvy vyplynulo, že smlouva je uzavřena na dobu určitou do 30. 9. 2001, a pokud některá ze stran nesdělí, že nemá zájem na jejím pokračování, smlouva se obnovuje s účinností do 30. 9. následujícího roku. Jelikož v čl. IV. není žádné ujednání o tom, že by k prodloužení předmětné smlouvy došlo s výjimkou čl. III. a ani čl. III. neobsahuje ujednání, že finanční plnění je stanoveno bez jakékoliv vazby na určité časové období, odvolací soud po systematickém výkladu předmětné smlouvy v tomto uzavřel, že pokud dojde k prodloužení smlouvy, dojde k jejímu prodloužení jako celku a nikoli jen vybraných ustanovení. Odvolací soud se dále neztotožnil s námitkou žalované, že odstoupením žalobkyně od smlouvy zaniklo i její právo na zaplacení finančního plnění, neboť zastává názor, že odstoupením od smlouvy není v obchodněprávní oblasti dotčena její předchozí účinnost. Dovodil tak, že žalobkyně má i po odstoupení od smlouvy z důvodu jejího neplnění právo na uhrazení sjednaného finančního plnění, jehož splatnost nastala ještě předtím, než odstoupení od smlouvy bylo účinné.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 13. 1. 2006 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž by specifikovala, jakým zákonným ustanovením své dovolací námitky podřazuje.
V odůvodnění dovolání žalovaná soudům obou stupňů zejména vytkla, že řešily otázku účinků odstoupení od smlouvy v obchodních závazkových vztazích v rozporu s hmotným právem, neboť z §349 odst. 1 a §351 odst. 1 obch. zák. plyne, že poté, kdy smlouva zanikla v důsledku odstoupení, nelze uložit kterékoli smluvní straně plnění povinnosti na základě této smlouvy, poněvadž to by bylo ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. plněním na základě právního důvodu, který odpadl. Dovolatelka s odkazem na odbornou literaturu namítla, že soudy obou stupňů nezohlednily rozdílnou úpravu v občanskoprávních a obchodněprávních vztazích, a je toho názoru, že v posuzovaném případě zanikla práva a povinnosti obou stran ze smlouvy poté, co žalobkyně od smlouvy účinně odstoupila, a tak zanikl nejen závazek, jehož porušení je důvodem k odstoupení od smlouvy, ale i závazek strany, která od smlouvy odstoupila, tedy i těch práv a povinností, které již byly splněny.
Dovolatelka dále namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť řízení bylo zahájeno a ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem. Je toho názoru, že věc měl dle §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. projednat a rozhodnout krajský soud jako soud prvoinstanční, protože se žalobkyně žalobou domáhala plnění na základě smlouvy o spolupráci, v níž si strany sjednaly, že se práva a povinnosti z této smlouvy budou řídit obchodním zákoníkem. Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky zastává názor, že závěr odvolacího soudu, že podmínkou pro založení věcné příslušnosti krajského soudu v prvním stupni dle §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. je v obchodních závazkových vztazích zároveň to, že jejich subjekty jsou podnikateli a že tyto vztahy vznikly při jejich podnikatelské činnosti, nemá oporu v platné právní úpravě, jelikož při použití jazykového a gramatického výkladu nelze uvedené ustanovení interpretovat jinak, než že krajské soudy mají rozhodovat jako soudy prvoinstanční, mimo zákonem stanovených výjimek, spory ze všech obchodních závazkových vztahů, přičemž mezi obchodní závazkové vztahy zákonodárce výslovně řadí i spory týkající se náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, pokud vznikly mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Dovolatelka proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu prvoinstančnímu.
V podání ze dne 28. 4. 2006 se k dovolání vyjádřila žalobkyně.
V obsáhlém vyjádření žalobkyně zejména uvedla, že v souzené věci nebylo zpochybněno, že odstoupila od smlouvy po právu a že tato smlouva byla uzavřena podle obchodního zákoníku Za situace, kdy soudy obou stupňů uzavřely, že žalobkyně před odstoupením od smlouvy své závazky řádně splnila a žalovaná nikoli, zastává žalobkyně názor, že odstoupení od smlouvy je účinné ex nunc, a proto práva a povinnosti žalobkyně a žalované vzniklé před odstoupením od smlouvy nejsou tímto odstoupením dotčeny. Žalobkyně se následně zcela ztotožnila s názorem odvolacího soudu o věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3, když nepokládá jazykový a gramatický výklad ust. §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. podaný žalovanou za správný, neboť, jak dovozuje z odborné literatury, musí být dle uvedeného ustanovení splněny tři podmínky, tj. že jde o spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, že je žalováno na zaplacení částky, jež je vyšší než 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, a že nejde o spor uvedený pod písm. r) bodu 1 až 5 předmětného ustanovení. Dle žalobkyně nebylo v řízení prokázáno, že by ke dni zahájení řízení byla podnikatelkou a vyvíjela jako obecně prospěšná společnost nějakou podnikatelskou činnost, a proto nepřichází určení věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvoinstančního podle §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. v úvahu.
Žalobkyně ze shora uvedených důvodů závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a dost. 3 o.s.ř.) popř. důvod, jímž lze vytýkat jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky se proto v dalším řízení zabýval tím, zda přípustnost dovolání nezakládá námitka týkající se právního posouzení věci.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že řešil otázku účinků odstoupení od smlouvy v obchodních závazkových vztazích v rozporu s hmotným právem, neboť z §349 odst. 1 a §351 odst. 1 obch. zák. plyne, že poté, kdy smlouva zanikla v důsledku odstoupení, nelze uložit kterékoli smluvní straně plnění povinnosti na základě této smlouvy, poněvadž to by bylo ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. plněním na základě právního důvodu, který odpadl. Odstoupením od smlouvy zanikla všechna práva a povinnosti obou stran, plynoucí jim z této smlouvy, a to včetně povinnosti, jejíž nesplnění bylo důvodem odstoupení.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybňovaných zejména vyplývá, že předmětem plnění smlouvy o spolupráci ze dne 8. 8. 2000, včetně dodatku č. 1 ze dne 25. 1. 2001, uzavřené podle §269 obch. zák., byla spolupráce při realizaci mezinárodního vzdělávacího multimediálního projektu pro mládež Dnešní Evropa. Předmětná smlouva byla podle jejího čl. IV. uzavřena na dobu určitou , a to do 30. 9. 2001 s tím, že pokud některá ze smluvních stran písemně nesdělí jeden měsíc před 1. 6. v každém roce, že nemá zájem na jejím pokračování, smlouva se „obnovuje“ na další období, tj. do 30. 9. následujícího roku; účinnost smlouvy však měla skončit 30. 6. 2003, neboť tento projekt byl koncipován na období maximálně tří let.
Smlouva o spolupráci tedy platila i pro další období, tj. pro školní rok 2001 a 2002, neboť žádná ze smluvních stran nesdělila, že nemá zájem na jejím pokračováním, a to včetně čl. III. předmětné smlouvy, v němž bylo sjednáno finanční plnění, včetně platebních podmínek. Za smluvenou činnost měla žalovaná uhradit celkově 1.000.000,- Kč, a to za období od uzavření smlouvy do 30. 9. 2001, kdy 80 % z této částky měla žalovaná uhradit na základě účetního dokladu žalobkyně do 31. 1. 2001 a zbývajících 20 % do čtrnácti dnů od data ukončení soutěžního ročníku projektu Dnešní Evropa pro školní rok 2000 / 2001. Obdobně měl tento postup platit pro období let 2001 / 2002.
Žalobkyně závazek z předmětné smlouvy o spolupráci splnila i ve školním roce 2001 / 2002, a proto podle čl. III. předmětné smlouvy (nikoli však obdobně v termínech dle čl. IV. předmětné smlouvy) vystavila dne 1. 7. 2002 fakturu č. 02/003 na částku 800.000,- Kč a dne 15. 7. 2002 fakturu č. 02/009 na doplatek ve výši 141.175,- Kč (snížený o žalovanou započtenou částku 58.825,- Kč). Žalobkyně pro nezaplacení uvedených faktur ani po výzvě a poskytnutí dodatečné lhůty k zaplacení ke dni 30. 11. 2002 od předmětné smlouvy odstoupila; v souladu s čl. IV. předmětné smlouvy měla být smlouva účinná ještě v dalším období, tj. do 30. 6. 2003, neboť dle tohoto článku žádná ze smluvních stran jeden měsíc před 1. 6. roku 2002 neoznámila, že nemá zájem na pokračování předmětné smlouvy.
Rozhodnutí odvolacího soudu (za uvedeného skutkového stavu věci) spočívá na právním závěru, že smlouva o spolupráci ze dne 8. 8. 200, včetně dodatku č. 1, platila v celém rozsahu i pro další školní rok 2001 / 2002, a proto platil i její článek III. o finančním plnění, jehož se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Dále se podle odvolacího soudu žalobkyní realizované odstoupení od smlouvy o spolupráci k e dni 30. 11. 2002 nedotklo práva na úhradu finančního plnění, neboť zůstala „zachována ta práva, která vznikla před odstoupením od smlouvy z porušení smlouvy“ a žalobkyni zůstává „právo na uhrazení sjednaného finančního plnění“, jehož splatnost nastala před odstoupením od předmětné smlouvy.
Dle §351 odst. 1 obch. zák. zanikají odstoupením od smlouvy všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.
Odstoupením smlouva podle §349 odst. 1 obch. zák. zaniká, když projev vůle odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně (ex nunc).
V posuzovaném případě došlo k odstoupení od smlouvy o spolupráci ke dni 30. 11. 2002 a důvodem odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně bylo nezaplacení sjednaného finančního plnění (ceny za provedenou realizaci předmětu smlouvy v období školního roku 2001 / 2002) dle faktur znějících celkem na částku 941.175,- Kč.
Odstoupením od smlouvy tak mj. zaniká závazek, jehož porušení bylo důvodem vedoucím žalobkyni k odstoupení od předmětné smlouvy, tj. nezaplacení sjednaného finančního plnění , ale odstoupení se též vztahuje na plnění uskutečňované stranou smlouvy, která od ní odstoupila, neboť tím se umožňuje, aby strana odstupující od smlouvy měla právo na vrácení poskytnutého plnění, popř. na vyrovnání.
Právo na vrácení poskytnutého plnění se opírá o ust. §351 odst. 2 obch. zák., podle něhož strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, je povinna toto plnění vrátit (event. se vyrovnat) a nelze aplikovat ust. §451 odst. 2 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu není správný, neboť odstoupením od smlouvy o spolupráci zaniklo právo žalobkyně na zaplacení finančního plnění, přičemž žalobkyni namísto toho vzniklo právo na vrácení plnění dle ust. §351 odst. 2 obch. zák. (popř. na vyrovnání za poskytnuté plnění). Nedotčena, jak správně uvedl odvolací soud, zůstávají práva vzniklá do zániku smlouvy odstoupením v důsledku porušení smluvních povinností, např. na úrok z prodlení , náhradu škody, event. smluvní pokutu (§302 obch. zák.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud řešil důsledky odstoupení od smlouvy v rozporu s hmotným právem, tj. ust. §349, §351 odst. 1 a 2 obch. zák. (což platí i pro soud prvního stupně), nezbývá než uzavřít, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a důvodné.
Protože je dovolání přípustné, je nezbytné zabývat se též námitkou dovolatelky, a to že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť podle §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. měl ve věci v prvním stupni rozhodovat krajský soud.
Podle §9 odst. 3 písm. r) bod 6 o.s.ř. rozhodují krajské soudy v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporu o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřesahuje 100.000,- Kč.
Dovolatelce lze přisvědčit, že dikce uvedeného ustanovení umožňuje, a to z hlediska jeho gramatického výkladu, jej interpretovat i způsobem, který uvedla. S ohledem na praxi, která se při aplikaci tohoto ustanovení ustálila v průběhu jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 2001), je toto ustanovení vykládáno tak, že i u dalších obchodních závazkových vztahů, má-li být založena věcná příslušnost krajského soudu, je nezbytné, aby se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Tím je vyloučeno, aby ve sporech vyplývajících z obchodních závazkových vztahů založených dohodou smluvních stran dle ust. §262 obch. zák. byla touto dohodou založena i věcná příslušnost krajského soudu, neboť v těchto případech nebude splněna podmínka, aby se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Dovolací soud při vědomí uvedené problematičnosti výkladu ust. §9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o.s.ř. nepokládá za vhodné se od již ustálené praxe odchýlit ani v posuzovaném případě a s ohledem na to konstatoval, že odvolací soud posoudil otázku věcné příslušnosti správně.
Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, neboť pro něj platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil, protože shledal dovolání přípustným a důvodným (§237 odst. 1 písm. c/, §243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude podle ust. §243d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhé o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je závazný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu