ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.631.2002.1
sp. zn. 32 Odo 631/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce M. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. F., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částek 329.284,- Kč a 14.171,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 78/98, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2002, č.j. 18 Co 380/2001-213, takto:
I. Dovolání žalovaného směřující proti výroku I.2) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2002, č.j. 18 Co 380/2001-213, jímž byla žaloba o zaplacení částky 105.777,70 Kč zamítnuta, a výroku II. se odmítá.
II. Jinak se dovolání žalovaného zamítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2002, č.j. 18 Co 380/2001-213, se ve výroku I.2), jímž byla žaloba o zaplacení částky 105.777,70 Kč zamítnuta, a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 30. března 2001, č.j. 4 C 78/98-195, uložil žalovanému zaplatit žalobci 255.777,70 Kč s 15,5 % úrokem z prodlení od 20. března 1997 do zaplacení (výrok I.), a částku 14.171,- Kč (výrok III.) a na náhradu nákladů řízení částku 105.000,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok V.). Ve zbývající části žalovaného nároku co do částky 73.506,30 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 20. března 1997 do zaplacení, dalších 2,5 % úroku z prodlení z částky 255.777,70 Kč od 20. března 1997 do zaplacení a co do 18 % úroku z prodlení z částky 14.171,- Kč od 17. března 1998 do zaplacení žalobu zamítl (výroky II. a IV.).
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo podle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku, v rámci které se žalobce zavázal provést nátěry oken, parapetů, okapů, dveří a zárubní v termínu do 30. srpna 1996 a žalovaný se zavázal zaplatit dne 10. srpna 1996 cenu díla. Účastníci se dále dohodli, že pro případ prodlení s úhradou ceny díla zaplatí žalovaný žalobci smluvní pokutu ve výši 1 % z „nedoplatku ceny díla za každý den prodlení“. Toto ujednání o smluvní pokutě soud prvního stupně považoval, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v kasačním usnesení ze dne 23. března 2000, č.j. 26 Co 467/99-107, za platné. Pokud jde o otázku předání díla, soud prvního stupně uzavřel, že námitku žalovaného, podle které mu dílo nebylo řádně předáno, vyvrací skutečnost, že toto dílo sám předal svému objednateli „E., a.s. V.“, aniž by vůči žalobci uplatnil nějakou reklamaci „v provedení díla“, s tím, že za žalovaného dílo fakticky převzal jeho bratr, jehož jednání žalovaného zavazovalo.
Jelikož žalovaný ve sjednaném termínu cenu díla neuhradil, vzniklo žalobci právo na úhradu dohodnuté smluvní pokuty. Uzavíraje, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 1 % z nezaplacené ceny díla za každý den prodlení není v rozporu s dobrými mravy, a aplikuje ustanovení §301 obchodního zákoníku, soud prvního stupně žalobě na úhradu smluvní pokuty co do částky 255.777,70 Kč vyhověl (smluvní pokuta v této výši se dle soudu prvního stupně rovná sjednané ceně díla), přičemž ve zbývající části ohledně částky 73.506,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Dále soud prvního stupně shledal důvodným žalobní požadavek na úhradu úroků z prodlení z opožděně uhrazené ceny díla v rozsahu žalobcem požadovaných 14.171,- Kč a i v tomto směru žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. března 2002, č.j. 18 Co 382/2001-213, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě co do částky 150.000,- Kč s 15,5 % úrokem z prodlení od 20. března 1997 do zaplacení vyhověno, potvrdil [výrok I.1)] a co do částky 105.777,70 Kč změnil tak, že žalobu v této části zamítl [výrok I.2)]. Ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 14.171,- Kč tento rozsudek potvrdil, s tím, že ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta, zůstává „rozsudek okresního sodu nedotčen“ (výrok II.). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že podstata sporu spočívá v tom, zda žalobce dílo podle mezi účastníky uzavřené smlouvy žalovanému 12. srpna 1996 předal, popř. zda se tak stalo kdykoli později, když druhou pro spor významnou otázku, totiž, zda lze považovat ujednání o smluvní pokutě „1 % z částky za každý den prodlení“ za platné, již vyřešil ve svém usnesení ze dne 23. března 2000, č.j. 26 Co 467/99-107, a z tohoto právního názoru nadále vychází.
Pokud jde o otázku předání díla žalovanému, soud prvního stupně provedl všechny důkazy, které považoval ve věci za rozhodné, vyvodil z nich správná skutková zjištění a na jejich základě dospěl i ke správnému závěru právnímu. Odvolací soud proto na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal a nad rámec tohoto odůvodnění doplnil, že z provedených důkazů (výpovědí svědků G., B. a P., jakož i zápisu o převzetí natěračských prací sepsaného a podepsaného Mgr.V. F., bratrem žalovaného) „dlužno dospět k závěru“, že Mgr. V. F. byl k převzetí prací zmocněn, respektive jeho jednání spočívající v převzetí díla žalovaného ve smyslu ustanovení §15 a §16 obchodního zákoníku zavazovalo. S přihlédnutím k tomu, že o případném překročení takového zmocnění (pokud by k němu došlo) žalobce nemohl vědět, neboť bratr žalovaného si při přebírání prací jako zástupce nepochybně počínal, zavazovalo by jednání Mgr. V. F. žalovaného i při „uvažovaném překročení“.
Neudržitelnost obrany žalovaného, že k předání díla doposud nedošlo, dle odvolacího soudu vyplývá i z toho, že žalovaný za necelý měsíc po 12. srpnu 1996 dílo svému odběrateli „jako bezvadné“ předal, v důsledku čehož je nutno na předání díla usoudit i podle ustanovení §555 odst. 1 obchodního zákoníku.
Za tohoto stavu odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty i úroků z prodlení za opožděné zaplacení ceny díla je co do základu po právu, správným. Za důvodnou považoval rovněž aplikaci ustanovení §301 obchodního zákoníku o snížení smluvní pokuty, ovšem na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jím provedené snížení smluvní pokuty je nedostatečné, když má vycházet z hodnoty a významu zajišťované povinnosti a může být provedeno až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí soudu porušením smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
V projednávané věci žalobce v průběhu řízení netvrdil, že by mu opožděným zaplacením za provedené práce vznikla jakákoli újma (škoda), přičemž hodnota a význam „pokutou“ zajišťované povinnosti mohou mít podstatný vliv na postavení podnikatele např. tehdy, jestliže se jejím nesplněním ocitne v ekonomických potížích, nemůže-li pro toto nesplnění plnit závazky vůči jiným smluvním partnerům a podobně. Protože k žádnému takovému důsledku u žalobce v projednávané věci nedošlo a žalovaný za provedené práce i když se zpožděním zaplatil, a ani hodnotu nebo význam zajišťované povinnosti (rozuměj včasného zaplacení ceny díla) nelze považovat pro ekonomickou situaci žalobce za rozhodující, odvolací soud uzavřel, že přiměřeným se jeví snížení pokuty na částku 150.000,- Kč.
Pokud jde o výrok, jímž soud prvního stupně žalobci přiznal úroky z prodlení v kapitalizované částce 14.171,- Kč, v tomto směru odvolací soud považoval rozsudek za věcně správný i co do výše tohoto příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci včasné dovolání.
Žalobce dovolání směřoval proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a souvisejícím výrokům o nákladech řízení.
Namítá, že snížení smluvní pokuty až na částku 150.000,- Kč není opodstatněné a v této souvislosti upozorňuje, že žalovaný celou cenu díla doposud nezaplatil (uhradil pouze dvě ze tří vystavených faktur) a v důsledku prodlení žalovaného s úhradou ceny díla žalobci nevznikla škoda pouze proto, že měl dostatečné finanční rezervy. Současně poukazuje na skutečnost, že již 17. září 1996 obdržel žalovaný úhradu za práce, které provedl žalobce svými pracovníky od investora „E. V.“, a to ve výši „až 442.064,70 Kč“. Žalovaný tak „peníze používal“ pro svoji potřebu a žalobci cenu díla zaplatil se zpožděním, i když si byl vědom „ustanovení o smluvní pokutě“.
Proto žalobce požaduje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl v rozsahu měnícího výroku zrušen a aby došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle žalovaného se ani odvolací soud náležitě nevypořádal s námitkou, že nedošlo k předání díla způsobem předpokládaným v ustanovení §554 odst. 3 obchodního zákoníku. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §15 obchodního zákoníku, když za „předání díla“ nelze pokládat pouhou skutečnost, že v době, kdy trávil dovolenou v zahraničí, požádal žalobce o potvrzení „převzetí“ natěračských prací jeho bratra Mgr. V. F., jenž nebyl jeho společníkem, ani zaměstnancem a kterého převzetím díla nepověřil ani ad hoc. Soudy obou stupňů pak nezohlednily skutečnost, že obchodní činnost provozoval jako fyzická osoba a že on jediný měl právo „podpisu úkonů“, které by ho měly zavazovat.
Doklad o „převzetí díla“ dovolatel shledává vadným i z hlediska „potřebných náležitostí“, když zejména formulace o tom, že „přesné rozměry a plochy budou upřesněny“ až po jeho návratu z dovolené „do 29. srpna 1996“ nasvědčují závěru, že dílo ve skutečnosti nebylo předáno a že mu v závislosti na tom nevznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní cenu.
Dále žalovaný poukazuje na svou výpověď učiněnou „v rámci šetření prováděného k udání žalobce“, podle které mu žalobcem zakázka nebyla předána, s tím, že odvolací soud měl vyvodit zjištění shodné se závěrem policejního orgánu.
Nesouhlas vyjádřil rovněž s dílčím závěrem odvolacího soudu, že o řádném předání díla svědčí skutečnost, že dílo následně předal svému objednateli, když z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce dílo „reálně nedokončil“ (před předáním objednateli byl žalovaný nucen dílo „určitým způsobem“ dokončovat) a již proto mu nemohl vzniknout nárok na zaplacení ceny díla, natož pak nárok na úhradu smluvních sankcí.
V neposlední řadě žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k nedostatkům, k nimž došlo na straně žalobce při fakturaci ceny díla, zejména ke zkomolení obchodního jména, když již v průběhu nalézacího řízení prokázal, že po odstranění řádně vytčených vad faktury žalobci plnil, a to přesto, že mu dílo ve skutečnosti nebylo předáno.
Z výše uvedených důvodů žalovaný požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu (a stejně tak i rozsudek soud prvního stupně ve výrocích „o přísudku plnění žalobci“) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalovaného do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba o zaplacení částky 105.777,70 Kč zamítnuta a do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 14.171,- Kč a v zamítavých výrocích „zůstal nedotčen“, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 105.177,70 Kč změnil tak, že žalobu zamítl, a dále rozhodl, že ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta, zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen, rozhodl ve prospěch žalovaného. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného ve výše uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 14.171,- Kč.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož výše uvedeným dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o nároku se samostatným skutkovým základem (uvedená částka představuje kapitalizované úroky z prodlení požadované z titulu pozdní úhrady ceny díla), jehož výše nedosahuje shora uvedených limitů, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., bez ohledu na to, zda vedle tohoto nároku byl v jednom řízení uplatněn nárok jiný - na zaplacení smluvní pokuty (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud jde o potvrzující výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 150.000,- Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; není však důvodné.
Jelikož vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a ) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním žalovaného namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu, zabýval se Nejvyšší soud především žalovaným uplatněnými dovolacími důvody, přičemž v mezích právních otázek formulovaných dovoláním prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K úvahám, na nichž odvolací soud vybudoval závěr o předání díla žalovanému a o vzniku nároku žalobce na zaplacení sjednané smluvní pokuty, Nejvyšší soud uvádí následující:
Podle ustanovení §536 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Podle ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Ustanovení §554 obchodního zákoníku dále určuje, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem (odstavec 1 věta první). Jestliže smlouva nestanoví místo předání a ani povinnost zhotovitele odeslat předmět díla, uskutečňuje se předání v místě, v němž se podle smlouvy mělo dílo provádět; není-li ve smlouvě toto místo určeno, uskutečňuje se předání v místě, o němž objednatel věděl nebo musel vědět v době uzavření smlouvy, že v něm bude zhotovitel dílo provádět (odstavec 3).
Z ustanovení §555 odst. 1 věty první obchodního zákoníku se dále podává, že nezahrnuje-li smlouva povinnost zhotovitele předmět díla odeslat, splní zhotovitel svou povinnost provést dílo, jestliže umožní objednateli nakládat s předmětem díla řádně provedeným v místě stanoveném v §554.
Určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla svěřuje ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývá-li ze smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Obchodní zákoník tak umožňuje stranám smlouvy o dílo dohodnout okamžik vzniku práva na zaplacení ceny nikoli pouze ve vazbě na provedení díla, nýbrž např. ve vazbě na předání předmětu díla.
O takový případ jde i v projednávané věci, když dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nedoznala změn v odvolacím řízení a nebyla zpochybněna ani dovoláním žalovaného, a z nichž dovolací soud při dalších úvahách vychází, byl účastníky sjednán „způsob platby díla“ po jeho předání.
Na rozdíl od provedení díla, které zahrnuje jeho řádné ukončení a předání předmětu díla objednateli v místě stanoveném §554 obchodního zákoníku, pouhé předání předmětu díla v sobě nezahrnuje jeho řádné ukončení, tj. ke vzniku nároku na zaplacení ceny ve vazbě na předání předmětu díla není podstatné, zda bylo dílo řádně (bez vad) ukončeno.
Ve smyslu shora uvedeného výkladu pak jsou nedůvodné dovolací námitky žalovaného, podle kterých dílo nebylo při jeho „převzetí“ dokončeno a žalovaný je musel před předáním díla svému smluvnímu partneru „určitým způsobem dokončovat“, ani výhrady o vadách díla, když vznik nároku na zaplacení ceny díla byl dohodnut v návaznosti na předání předmětu díla a nikoli na jeho provedení. Navíc obchodní zákoník neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla, když takový postup je možný jen tehdy, uplatnil-li objednatel právo na slevu z ceny a nebo pokud odstoupil od smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999 sp. zn. 29 Cdo 2206/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 83). Zmíněná podmínka pak v daném případě splněna nebyla, přičemž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů ani z obsahu dovolání žalovaného nevyplývá, že by žalovaný žalobci konkrétní vady vytknul a uplatnil příslušné právo z odpovědnosti za vady.
Rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce žalovanému dílo předal a splnil tak podmínku pro vznik nároku na zaplacení jeho ceny, shledává dovolací soud správným.
Podle ustanovení §13 odst. 1 věty první obchodního zákoníku, je-li podnikatelem fyzická osoba jedná osobně nebo prostřednictvím zástupce.
Podle ustanovení §15 obchodního zákoníku kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Podnikatel, který je fyzickou osobou, jedná (činí právní úkony) buď osobně nebo prostřednictvím zástupce, z čehož je nepochybné, že podnikatele (fyzickou osobu) zavazuje nejen jeho vlastní jednání, nýbrž i jednání jeho zástupců, ať již zákonných nebo smluvních. Zákonné zastoupení podnikatele upravuje mimo jiné ustanovení §15 obchodního zákoníku, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla za podnikatele jednat, vyžaduje současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon pak nevyžaduje žádné další omezení týkající se poměru této osoby k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popř. o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Výše uvedené ustanovení je kogentní a jeho aplikaci nelze, ať již smluvně nebo jednostranným právním úkonem, vyloučit ani omezit.
Potvrdil-li 12. srpna 1996 bratr žalovaného (který dle skutkových zjištění soudů obou stupňů provádění prací kontroloval a ukazoval „co se má ještě udělat a dodělat“) písemně v místě provádění díla „převzetí natěračských prací“, a disponoval-li žalovaný následně 11. září 1996 se žalobcem předaným dílem tak, že toto dílo předal „svému objednateli“, je závěr, že k předání díla žalovanému došlo, správný. Současně nebylo zjištěno, že o případném „překročení zmocnění“ bratrem žalovaného žalobce, vzhledem k okolnostem, které předání díla předcházely a za nichž následně k potvrzení převzetí došlo, věděl a při náležitém profesionálním postupu podnikatele vědět mohl (srov. ustanovení §20 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §1 odst. 2 obchodního zákoníku).
Na tomto závěru není způsobilá ničeho změnit ani výhrada žalovaného, že podle záznamu o převzetí natěračských prací měly být „přesné rozměry fakturované plochy a fakturace“ upřesněny „po dovolené“, když případné nedostatky (vady) díla nemají na otázku převzetí díla a s tímto převzetím spojený vznik nároku na zaplacení ceny díla, žádný vliv.
Zpochybňoval-li žalovaný správnost závěru odvolacího soudu poukazem na nedostatky, k nimž došlo ze strany žalobce při fakturaci ceny díla (zkomolení obchodního jména), ani v tomto směru nelze jeho argumentaci přisvědčit.
Není-li totiž vystavení, popř. doručení faktury sjednanou podmínkou pro vznik nároku na zaplacení ceny díla, má faktura, která je jen účetním a daňovým dokladem, pouze povahu výzvy k plnění a její „vada“ spočívající např. v uvedení nepřesného obchodního jména, tak je ve vztahu k vzniku nároku na zaplacení ceny díla bez právního významu.
Za neopodstatněnou považuje dovolací soud rovněž výhradu žalovaného, že odvolací soud „nevěnoval náležitou pozornost“ obsahu spisu Policie České republiky - Okresního ředitelství kriminální služby v H. sp. zn. ORHK 182-KS-II-Tč-97 a v něm uvedené výpovědi žalovaného o nepředání „zakázky“ žalobcem, a „nevyšel“ tak ze závěru obsaženého v odůvodnění „usnesení o odložení věci“, podle něhož žalobce řádný předávací protokol nesepsal.
Jak ostatně správně uvádí samotný žalovaný, usnesením o odložení věci není soud ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vázán, a „protokol o předání díla“ (§554 odst. 6 obchodního zákoníku) v daném případě nebyl sjednaným způsobem předání díla, nýbrž pouze jedním z důkazů, které soudy obou stupňů při řešení otázky předání díla hodnotily.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud jeho dovolání v části, ve které bylo shledáno přípustným, jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací námitky žalobce zpochybňují zejména výklad ustanovení §301 obchodního zákoníku odvolacím soudem.
Podle ustanovení §301 obchodního zákoníku nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Rozhodnutí o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu, kterému zákon pouze ukládá povinnost řídit se při jejím posuzování hodnotou a významem zajišťované povinnosti. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty tak závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména pak na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud sice správně uvedl, že při úvahách o snížení smluvní pokuty nutno vycházet z hodnoty a významu zajišťované povinnosti, nicméně fakticky v souladu s touto zásadou při využití moderačního práva nepostupoval.
Rozsah snížení smluvní pokuty totiž odvodil ze skutečnosti, že žalobci v důsledku opožděného zaplacení ceny díla žalovaným nevznikla škoda a z toho, že hodnotu nebo význam zajišťované povinnosti (včasného zaplacení ceny díla) nelze považovat pro ekonomickou situaci žalobce za rozhodující, když zaplacením pokuty se žalobci dostane „jen navýšení tohoto plnění“, na které by měl nárok, kdyby žalovaný plnil včas.
Odvolací soud tak v rozporu s ustanovením §301 obchodního zákoníku zcela pominul hodnotu a význam zajišťované povinnosti a přiměřenost smluvní pokuty poměřoval pouze následky, které porušením zajišťované povinnosti v ekonomické situaci žalobce nastaly, přestože výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, není kritériem pro snížení smluvní pokuty, nýbrž pouze hranicí, pod kterou nelze pokutu snížit.
Protože odvolací soud vybudoval svůj závěr o snížení smluvní pokuty přihlížeje ke skutečnostem, které jsou z pohledu ustanovení §301 obchodního zákoníku irelevantní, a naopak abstrahuje od skutečností z hlediska uvedeného ustanovení rozhodných, dovolací soud dospívá k závěru, že žalobcem namítaný dovolací důvod akcentující nesprávné právní posouzení věci byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části dotčené dovoláním žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3, odst. 6 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r .
předseda senátu