ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.660.2005.1
sp. zn. 32 Odo 660/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. L. zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 2 318 986,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 172/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2003 č. j. 29 Co 456/2003-646, ve znění opravného usnesení ze dne 29. dubna 2005 č. j. 29 Co 456/2003-675, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2003 č. j. 29 Co 456/2003-646, ve znění opravného usnesení ze dne 29. dubna 2005 č. j. 29 Co 456/2003-675, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 12. prosince 2002 č. j. 11 C 172/98-603 v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba do částky 301 679,90 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 10. 1996 do zaplacení, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 590 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. prosince 2002 č. j. 11 C 172/98-603 zamítl žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 318 986,70 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 10. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 24. 10. 1995 platně uzavřena smlouva o dílo, podle níž měl žalobce provést pro žalovaného generální opravu a rekonstrukci stávajících stájí na kravín, opravu prasečáku a demolici teletníku v Š.. Účastníci se ve smlouvě dohodli se na ceně prací, dodací lhůtě, fakturaci. Dne 11. 6. 1996 uzavřeli dodatek č. 1, v němž byla s ohledem na to, že již byly dokončeny práce na prasečáku a demolici teletníku a závazky ohledně těchto prací vyrovnány, sjednána cena za rekonstrukci kravína podle specifikace uvedené v tomto dodatku a současně byl upřesněn i předmět díla – dodávka prací včetně technologie v rozsahu projektu ke stavebnímu povolení vydanému Okresním úřadem v D. pod č. j. 332.3-548/1995, cena díla byla stanovena na částku 6 601 000 Kč a termín dokončení sjednán do 15. 7. 1996. Část této ceny ve výši 5 257 259 Kč již byla předtím zaplacena, k úhradě zbývalo 1 343 741 Kč bez DPH. Tato částka měla být hrazena takto: 100 000 Kč v den nástupu zhotovitele na stavbu, částka 583 641 Kč dnem předání stavby a 660 100 Kč po odstranění kolaudačních závad. Ohledně víceprací se strany dohodly tak, že vícepráce provedené do 23. 4. 1996 jsou s výjimkou krmného žlabu zahrnuty ve zvýšené ceně a ostatní vícepráce budou objednatelem uplatňovány zápisem ve stavebním deníku tak, že zhotovitel navrhne cenu a do započetí prací je objednatel povinen tento požadavek zápisem ve stavebním deníku potvrdit. Podle smlouvy a jejího dodatku vzal soud prvního stupně za prokázané, že v článku 11 bylo ujednáno, že stavba bude předána předávacím protokolem s vystavením konečné faktury. Tvrzení žalobce, že neměl být dodavatelem projektové dokumentace a technologie, soud prvního stupně nepřijal, když z důkazního řízení vyplynulo, že žalobce měl být generálním dodavatelem stavby a měl odevzdat komplexní stavbu včetně prováděcího projektu a technologie s tím, že úhrada byla zohledněna v celkové ceně. Smlouvu o dílo posoudil soud prvního stupně podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), když za žalovaného uzavíral smlouvu pověřený zaměstnanec podle §15 ObchZ. Podle §554 ObchZ splní zhotovitel svou povinnost provést dílo řádně jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě. Dílo však mělo vady, což vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. B. i ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce V. B., a proto nedošlo k jeho předání a převzetí. Odborný a autorský dozor prováděl pro žalovaného na základě smlouvy v souladu se stavebním povolením státní podnik A. – spojené projektové ateliery (dále jen „A.“), který k jednání pověřil svého zaměstnance Ing. M. N.. Podle závěru soudu prvního stupně nedošlo ani v srpnu 2000 k předání a převzetí díla. Ing N. nebyl oprávněn jménem státního podniku A. činit žádné úkony vzhledem k tomu, že tento státní podnik byl k 31. 10. 1997 zrušen bez likvidace a jeho práva a závazky přešly na S., s. p., a pracovní poměr Ing. N. v každém případě zanikl před rokem 2000. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že dílo splnil včas a řádně, a proto mu nevzniklo právo ani na zaplacení částky 583 641 Kč, na kterou by mu vnikl nárok až dnem předání dokončené stavby, ani na zaplacení konečné faktury za provedené stavební práce ve výši 1 666 069,40 Kč. Až provedením díla, tedy po jeho předání, by žalobci vznikl také nárok na zaplacení ceny víceprací. V otázce víceprací se soud prvního stupně řídil závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí, že na každou vícepráci nebyla uzavírána samostatná dohoda o provedení díla, ale jednalo se o práce prováděné na základě uzavřené smlouvy o dílo. Cena víceprací bez DPH činila podle zjištění soudu prvního stupně 287 314 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003 č. j. 29 Co 456/2003-646, ve znění opravného usnesení ze dne 29. dubna 2005 č. j. 29 Co 456/2003-675, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který provedl dokazování obsáhlým a vyčerpávajícím způsobem a jeho procesnímu postupu nelze nic vytknout. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně ohledně uzavření smlouvy o dílo i jejího obsahu. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že stavba bude předána předávacím protokolem s vystavením konečné faktury a dodatkem č. 1 toto ujednání nebylo změněno. Soud prvního stupně proto správně vyšel z §554 odst. 1 ObchZ, podle něhož zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Ve smlouvě přitom nebylo sjednáno, že by byl objednatel povinen stavbu převzít s vadami. Rozsah vadného plnění byl správně zjištěn soudem prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. B. a ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce B.. Vady se přitom týkaly jak prací provedených podle původní smlouvy o dílo, tak i víceprací, které rovněž bránily převzetí věci. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně týkajícími se výkladu zápisu ze dne 23. 10. 1996, kdy se nejednalo o reklamaci, ale o kontrolu procesu odstraňování vad zjištěných posudkem znalce Ing. B.. K námitce žalobce, že dílo bylo schopno provozu, a námitce týkající se jakosti se správně vyjádřil již soud prvního stupně, když povinnost objednatele dílo převzít upravená v §537 odst. 2 ObchZ se vztahuje jen na dílo řádně provedené. Je sice ve smlouvách z oblasti výstavby dosti obvyklým ujednáním, že objednatel převezme předmět díla, pokud má pouze takové vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání jeho užívání, avšak takové ujednání předmětná smlouva o dílo neobsahuje. Pokud žalobce prokazoval předání díla zápisem ve stavebním deníku č. 6 ze srpna 2000, tak tento nemá žádnou právní relevanci, když byl učiněn osobou Ing. N., který v té době s ohledem na zánik A. a zánik jeho pracovního poměru u tohoto subjektu již stavební dozor nevykonával. Námitku žalobce týkající se uvedeného zápisu soud prvního stupně správně posoudil (i ostatní námitky žalobce) a pokud ji opakoval i v odvolacím řízení, odvolací soud na jeho závěry odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je proto přípustné. Podle žalobce oba soudy věc nesprávně zhodnotily po právní stránce. Žalobce především nesouhlasí se závěry, které soudy obou stupňů dovodily ze znaleckých posudků. Ing. B. zjistil vady na stavbě, „které ovšem nebyly předmětem smlouvy o dílo“ a znalec B. jasně uvedl, že pokud by byl seznámen se stavebním deníkem vedeným na stavbě, byly by jeho závěry jiné, než byly závěry, které učinil ve znaleckém posudku. Soudy pochybily i ve svém stanovisku, že žalobce byl dodavatelem také projektové dokumentace, neboť ze zápisů je evidentní, že žalobce žádal o dodání prováděcích projektů žalovaného, což nebylo z jeho strany splněno a pro nutnost pokračování ve stavbě a nesolventnost žalovaného byl žalobce nucen zafinancovat určitou část prováděcích projektů sám. Dovolatel také poukázal na prohlášení znalce B., že dle projektové dokumentace dodané žalobci se dalo začít stavět, ale v žádném případě se nedalo dílo dostavět. Tato dokumentace nesplňovala podmínky stanovené v §22 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu. Soudy obou stupňů dále pochybily, když nevzaly v úvahu skutečnost, že ze zápisů prováděných při přejímacím řízení vyplývá, že rozpory mezi účastníky byly vysvětleny, dílo mělo pouze jednu vadu a tato vada byla odstraněna tím, že došlo k dohodě o slevě z ceny. Pochybení se soudy obou stupňů dopustily při hodnocení výpovědi svědka Ing. N. jako nevěrohodného a přitom nepřipustily jeho další výslech. Jednalo se přitom o jedinou odpovědnou osobu, která měla právo provádět jménem A. stavební dozor a která postupovala v souladu s §3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 88/1976 Sb., o oprávnění k projektové činnosti, a §3 odst. 1 písm. c), §5 odst. 4 a §6 odst. 2 vyhlášky č. 89/1976 Sb., o oprávnění k inženýrské činnosti ve výstavbě. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že byl zneužit zákon k tomu, aby investor neuhradil značné finanční částky za provedené práce a dodavatel tak byl poškozen, což nebylo úmyslem zákonodárce. Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že z obsahu dovolání vyplývá pouze polemika dovolatele s hodnocením provedených důkazů, nikoliv polemika s právním hodnocením věci. Z pouhého tvrzení dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce však nelze dovodit, jakou právní otázku považuje dovolatel za zásadní, a proč se domnívá, že výklad práva by měl být jiný. Z dovolání je zřejmý nesouhlas dovolatele s ustanovením §554 odst. 1 ObchZ, podle kterého zhotovitel díla splní svoji povinnost provést díle jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli. Otázka podmínek předání díla je v judikatuře jednoznačně a celkem obsáhle vymezena a nevznikají žádné výkladové problémy, které by měly zásadní význam. Dovolání proto není přípustné a žalovaný proto navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci soud prvního stupně svým prvním rozsudkem ze dne 19. září 2000 č. j. 11 C 172/98-357 žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 362 188 Kč s příslušenstvím, která odpovídala hodnotě víceprací, jejíž výši podle tehdejšího závěru soudu prvního stupně žalovaný uznal, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Ve zrušujícím usnesení ze dne 2. května 2001 č. j. 29 Co 66/2001-424 vyslovil odvolací soud závazný právní názor týkající se víceprací tak, že tyto práce byly prováděny na základě samotné smlouvy o dílo, což je zřejmé ze samotného znění dodatku smlouvy o dílo č. 1, kde byl stanoven postup stran při sjednávání víceprací (oddíl III.12 - vícepráce), nikoliv tak, jak dovodil soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí ve věci, že každá dohodnutá vícepráce je samostatnou smlouvou o provedení díla. Pokud soud prvního stupně rozhodoval v dalším rozsudku také o provedení víceprací a vázán uvedeným právním názorem odvolacího soudu rozhodl jinak, než ve svém předcházejícím rozhodnutí a žalobu i v části týkající se víceprací zamítl, jsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně nepřiznal žalobci nárok na zaplacení ceny provedených víceprací. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2002 č. j. 11 C 172/98-603 činila cena víceprací provedených žalobcem na základě smlouvy o dílo 287 314 Kč bez DPH; s připočtením DPH tedy 301 679,90 Kč. V tomto rozsahu je tedy dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Ve zbývající části dovolání je napadána ta část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by byla dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro posouzení dané věci je rozhodující (viz ujednání pod bodem III.3 dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo uzavřené mezi účastníky), zda došlo k předání předmětu díla žalovanému. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že nikoliv, a to ani zápisem ve stavebním deníku ze srpna 2000. Oba soudy správně interpretovaly obsah zápisu ze dne 23. 10. 1996 tak, že ani tímto zápisem nedošlo k převzetí předmětu díla. V tomto zápise totiž žalobce neprojevil vůli převzít předmět díla, naopak výslovně uvedl, že k přejímce nedošlo.
Soudy obou stupňů rovněž nepochybily, pokud za zápis o převzetí předmětu díla nepovažovaly ani zápis ve stavebním deníku ze srpna 2000. Pokud byl žalobce přesvědčen, že zápis byl podepsán osobou, jež vykonávala funkci stavebního (zřejmě technického) dozoru – ač z podrobného logického rozboru provedeném soudy obou stupňů vyplývalo, že tomu tak nebylo, neboť v srpnu 2000 již Ing. N. nebyl zaměstnancem A., který podle smlouvy prováděl pro žalobce výkon autorského a technického dozoru – je třeba vyjít z toho, že ani dovolatel netvrdí, že by tento zápis obsahoval projev vůle žalovaného či jeho zástupce, o převzetí předmětu díla. Skutkové zjištění, na základě kterého by bylo možno dospět k takovému závěru, neučinil ani soud odvolací, ani soud prvního stupně. V posuzovaném případě nebylo zjištěno, že by výkon funkce technického dozoru investora v sobě obsahoval i zmocnění k převzetí předmětu díla (viz zápisy z jednání účastníků ze dne 16. 7. 1996 nebo ze dne 23. 10.1996).
Pokud tedy soudy obou stupňů správně nedospěly k závěru o předání předmětu díla mezi účastníky, není třeba ani posuzovat, zda žalobce byl či nebyl dodavatelem projektové dokumentace a zda dílo vykazovalo či nevykazovalo vady. Pokud by totiž dílo žádné vady nevykazovalo, neznamenalo by to, že by žalobci vzniklo právo na zaplacení ceny díla. To by vzniklo až po předání tohoto díla. Žalobce by se mohl domáhat po žalovaném tohoto převzetí. Není třeba se rovněž zabývat ani dalšími námitkami dovolatele.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nepochybil v právním posouzení věci, napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další podmínky upravené v §237 odst. 3 o. s. ř., jež by založily zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu; dovolání proto není v části napadající výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, že se zamítá žaloba v rozsahu částky 2 017 306,80 Kč s příslušenstvím, přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ze stejných důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání v části, v níž je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., důvodným.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, věty před středníkem, v části, ve které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba do částky 301 679,90 Kč 19% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do zaplacení, zamítl, ve zbývajícím rozsahu toto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 25 515 Kč [§3 odst. l, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu