ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.731.2004.1
sp. zn. 32 Odo 731/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce Ing. A. P., správce konkursní podstaty úpadce M. d. z., Š., a.s., proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 398.904,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 151/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2004, č. j. 2 Cmo 546/2002 - 102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 5 Cm 151/97 – 66, vyhověl žalobě, jíž se původní žalobce (v záhlaví označený úpadce) na žalovaném domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 398.904,- Kč za pozdní úhradu kupní ceny ze smlouvy o prodeji části podniku, přičemž bylo žalovanému uloženo nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 2 Cmo 546/2002 – 102, zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do 58.055,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.) a odvoláním napadený rozsudek dále potvrdil ohledně částky 340.849,- Kč (výrok II.) a rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Zrušení rozsudku prvního stupně a zastavení řízení v uvedeném rozsahu odvolací soud odůvodnil částečným zpětvzetím žaloby, které žalobce učinil v průběhu odvolacího řízení. Ohledně části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a z provedených důkazů přijal správné skutkové závěry, které přiléhavě právně posoudil. V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud vypořádal s námitkami žalovaného obsaženými v odvolání a zejména uvedl, že neshledává vymáhání úroků z prodlení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Podstatou zásady poctivého obchodního styku formulované v §265 obchodního zákoníku je, že v obchodních vztazích žádná ze stran nesmí při prosazování svých zájmů zneužít práv, která jí na základě zákona vznikla. Výkon práva v obchodních vztazích nesmí být šikanozní, přičemž porušení zásady poctivého obchodního styku je nutno posuzovat podle konkrétních okolností a podmínek jednotlivého případu. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i tou částí odvolání, v níž žalovaný zdůraznil, že považuje vymáhání úroků z prodlení v předmětném sporu za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku proto, že žalobce nesplnil své povinnosti stanovené v článku II. a článku IV., odstavec 5 smlouvy o prodeji části podniku (podle obsahu odvolání článek II. obsahoval prohlášení prodávajícího /žalobce/, že na nemovitostech neváznou práva třetích osob a článek IV. odstavec 5 obsahoval závazek prodávajícího upozornit kupujícího /žalovaného/ na všechny skutečnosti, které mohou ohrozit nebo ztížit v době pěti let od účinnost smlouvy nerušený provoz prodávané části podniku). Odvolací soud dospěl k závěru, že na převáděných nemovitostech nevázla práva třetích osob, o předchozím nájmu prodávané části podniku byl žalovaný (kupující) informován, přičemž žalobci nelze přičítat k tíži chování nájemce podniku k žalovanému (rozumí se zřejmě spory vedené po prodeji podniku mezi žalovaným /kupujícím/ a nájemcem části podniku zejména o vyklizení nemovitosti). Odvolací soud uzavřel, že ve smlouvě o prodeji podniku byla kogentně sjednána splatnost jednotlivých splátek kupní ceny a žalovaný se dostal do prodlení s placením, a proto s odvoláním na zjištění a závěry rozhodnutí soudu prvního stupně jeho rozsudek ohledně zaplacení částky 340.849,- jako věcně správný (§219 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti odstavcům II. a III. výroku, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, pro niž má dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, dovolatel vymezil takto: „V případě, že prodávající nezajistí řádné užívání koupené věci, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku požadovat po kupujícím úroky z prodlení za prodlení s úhradou kupní ceny.“ Dovolatel zdůrazňuje, že v odvolacím řízení bylo prokázáno, že třetí osoba (nájemce části podniku) brojila proti smlouvě o prodeji části podniku žalobou podanou u příslušného soudu a bylo vedeno i soudní řízení o žalobě dovolatele proti nájemci o vyklizení nemovitosti. Dovolatel opakuje, že žalovaný (prodávající) jej nijak neupozornil ve smyslu článku IV. odstavec 5 smlouvy o prodeji části podniku. Dále uvádí, že v prodlení s placením splátek kupní ceny byl pouze po krátká období a to nejdéle tři měsíce. Připouští, že předmětná část podniku byla po koupi vložena do akciové společnosti I. – W., a.s., avšak nebyla zatížena zástavním právem. Důvody, které dovolatele vedly ke zpoždění plateb (zejména spory s nájemcem podniku), byly žalobci známy, splácení bylo s žalobcem konzultováno a platby po dohodě s ním poukazovány později. Dovolatel uzavírá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním hodnocení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení (správně rozsudek) odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný (kupující) byl řádně seznámen se stavem prodávané části podniku i s tím, že je podnik pronajat a žalobce se nedopustil žádného jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Žalobce navrhl, aby podanému dovolání nebylo vyhověno.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V předložené věci již odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil námitku žalovaného formulovanou jím obdobně jako otázku zásadního právního významu tak, že neshledal za zjištěných skutkových okolností chování žalovaného za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Ve svém rozhodnutí odvolací soud správně uvedl, že porušení zásady poctivého obchodního styku je nutno posuzovat podle konkrétních okolností a podmínek jednotlivého případu. Rozpor se zásadami poctivého obchodního styku lze shledat pouze se zřetelem ke konkrétním okolnostem dané věci a v tomto směru nelze mít za to, by řešení této otázky mohlo mít judikatorní přesah.
Žalovaný předkládaje v dovolání k řešení problematiku vztahu zásad poctivého obchodního styku a vymáhání úroku z prodlení (v konkrétním projednávaném sporu), nepředestírá otázku, která má pro rozhodnutí ve věci určující význam. Jednáním v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku se obecně (viz např. Obchodní zákoník, komentář, 9. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 943) rozumí jednání, které formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, jde o jednání, které je zneužitím práva – šikanou. Je zřejmé, že účtování a vymáhání úroku z prodlení samo o sobě není chováním v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (dobrými mravy - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2895/99 ze dne 29.3.2001 uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale je chováním právem aprobovaným (viz §369 obchodního zákoníku). Tvrdí-li žalovaný v tomto konkrétním případě, že žalobce nepředal předmět koupě podle smlouvy o prodeji části podniku prostý vad, nešlo by (i v případě, že by tvrzení žalovaného byla prokázána) ze strany žalobce o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ale zřejmě o porušení právní povinnosti, jež je sankcionováno ustanovením §486 obchodního zákoníku. Žádný z taxativně uvedených zákonných následků uvažovaného porušení povinnosti prodávajícího (žalobce) ze smlouvy o prodeji podniku však nesnímá z kupujícího (žalovaného) povinnost zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu (odhlédnuto od možného odstoupení od smlouvy či slevy z ceny, když vznik takových práv žalovaný v celém průběhu řízení netvrdil a neprokazoval). Lze uvažovat o dvou modelových situacích – buď prodávající kupujícímu předmět kupní smlouvy předá řádně a bez vad a pak neodpovídá za případné rušení práv kupujícího třetí osobou (a nelze jednání třetí osoby přičítat prodávajícímu jako rozporné se zásadami poctivého obchodního styku) nebo prodávající předá předmět kupní smlouvy vadně a pak kupujícímu vznikají práva podle shora uvedené hmotněprávní úpravy. Vzniknou-li zúčastněným osobám proti sobě práva (a odpovídající povinnosti) z navzájem různých právních titulů, není zneužitím práva, pokud se jedna ze stran svých nároků domáhá, i když druhá strana svá práva neuplatňuje. Nečinnost strany jde pouze k její tíži, konající strana nejedná v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku tím, že se na rozdíl od strany druhé svých nároků domáhá. Za skutkového stavu, který byl v řízení před nalézacím a odvolacím soudem souladně zjištěn, nelze dospět k závěru, že otázka vzniku žalobcova práva na zaplacení úroků z prodlení, která měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
K dalším námitkám dovolatele týkajícím se i nesprávných skutkových zjištění, jež by bylo lze považovat za vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá).
Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 1. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu