ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.747.2002.1
sp. zn. 32 Odo 747/2002-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně M. p. – K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. H., advokátkou, proti žalovanému A. S., podnikateli, zastoupenému JUDr. B. V., advokátem, o zaplacení částky 143.078,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 307/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2002, č. j. 27 Co 282/2001 – 143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. května 2001, č. j. 41 C 307/92-125, ve výroku I., jímž byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 143.078,- Kč s 18,25% úrokem z prodlení od 12. října 1992 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl (první výrok). Ve výroku II. o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 26.400,- Kč k rukám právního zástupce, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky z titulu jeho ručitelského závazku, za zaplacení zboží dodaného a vyúčtovaného B. S. v žalobě specifikovanými fakturami, vzniklého podle ustanovení §477 odst. 3 obchodního zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvy o převedení podniku uzavřené mezi B. S. a A. S. dne 31. prosince 1992 a mezi A. S. a B. S. dne 23. června 1993 nejsou smlouvami o prodeji podniku podle ustanovení §476 odst. 1 obchodního zákoníku, a to pro absenci dohody o kupní ceně. Nebyla-li uzavřena smlouva o prodeji podniku, nemohly nastat ani účinky předvídané ustanovením §477 obchodního zákoníku, podle něhož na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, s tím, že k přechodu závazků se nevyžaduje souhlas věřitele. Závazky, jejichž zaplacení je předmětem tohoto řízení, tak nemohly na základě zmíněných smluv přejít z B. S. na žalovaného a následně na B. S. a nemohl tak vzniknout ani ručitelský závazek žalovaného podle ustanovení §477 odst. 3 obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to za použití dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., prostřednictvím kterých lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání žalobkyně popisovala průběh řízení před soudy obou stupňů a snášela argumenty, jimiž zpochybňovala správnost závěru odvolacího soudu, podle kterého nedošlo k uzavření smluv o prodeji podniku. Dále namítala, že se odvolací soud nezabýval tím, zda nedošlo (pro případ, že by jeho právní názor byl správný) k jiné změně účastníků závazkového vztahu, k rozšíření jejich počtu, popř. zda nedošlo k uzavření smlouvy jiného typu. Soudům obou stupňů dále vytýkala, že nebyly provedeny účastnické výslechy žalovaného a B. S., jakož i to, že B. S. byla vyslechnuta až jako svědkyně. Dovolatelka rovněž zpochybňovala správnost rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení.
Proto dovolatelka požadovala, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 143.078,- Kč s příslušenstvím změněn. Ačkoli odvolací soud rozhodl o této částce jedním výrokem, je jednoznačné, že tato částka sestává ze čtyř samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobkyně totiž po žalovaném (jako po ručiteli) požadovala zaplacení dodaného zboží, vyúčtovaného fakturami č. 244866 částkou 32.131,80 Kč, splatnou 12. března 1992, č. 245649 částkou 36.439,20 Kč, splatnou 16. března 1992, č. 246193 částkou 47.733,70 Kč, splatnou 18. března 1992, a č. 246939 částkou 26.773,30 Kč splatnou 23. března 1992. Protože jde o čtyři samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je tak třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Jelikož žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč a současně je z obsahu spisu nepochybné, že vztah, ze kterého je žalobní nárok odvozován, je vztahem obchodním, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč.
Pokud žalobkyně v dovolání zpochybňovala rovněž správnost výroků rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, ani v této části není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, o z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu