ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.752.2003.1
sp. zn. 32 Odo 752/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) Ing. K. U., CSc., a b) I. U., obou zastoupených, advokátem, proti žalovaným 1) Ing. arch. E. V. a 2) Ing. J. V., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 64 609 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 259/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č.j. 14 Co 75/2003 - 188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2003, č.j. 14 Co 75/2003 – 188 potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. prosince 2001, č.j. 7 C 259/94-169, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 12 930,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3% z této částky od 1. 10. 1993 do 15. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení, a v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba co do částky 51 677,30 Kč včetně úroků z prodlení zamítnuta, změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně dalších 2 577,30 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 10. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, jinak zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil; žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že kupní smlouvou ze dne 1. 7. 1993, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 22. 7. 1993, žalobci prodali svoji ideální polovinu nemovitosti oběma žalovaným za dohodnutou kupní cenu 1 400 000 Kč, z této částky žalovaní zaplatili 1 300 000 Kč a zbývalo doplatit 100 000 Kč. Po zahájení řízení žalovaní zaplatili dalších 35 391 Kč a ohledně 64 609 Kč vznesli námitku započtení s tím, že v této výši mají vůči žalobcům pohledávku, spočívající v nezaplacení nákladů spojených s opravou a údržbou nemovitosti do doby prodeje žalobcům, na níž vynaložili 129 218 Kč, přičemž žalobci by měli k poměru svého spoluvlastnického podílu na nemovitosti (do doby prodeje) hradit z této částky polovinu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ve smyslu §580 obč. zák. je důvod ke kompenzaci částek vynaložených žalovanými na nezbytné opravy uskutečněné v době, kdy byla nemovitost ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaných, když žalobci dali ke konkrétním stavebním pracím souhlas v ohlášení udržovacích prací ze dne 14. 4. 1993 adresovanému stavebnímu úřadu. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobců, že tento souhlas má účinky toliko ve sféře veřejného práva, neboť pro dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. nestanoví občanský zákoník předepsanou formu, a proto lze podepsání uvedeného ohlášení udržovacích prací považovat za projev vůle akceptace návrhu na uzavření dohody o provádění stavebních prací na předmětné nemovitosti. Povinnost žalobců podílet se na financování nákladů na stavební udržovací práce plyne z §137 odst. 1 obč. zák. podle velikosti jejich spoluvlastnického podílu. Zatímco soud prvního stupně uznal kompenzační námitku žalovaných co do výše 51 677,30 Kč, představující polovinu částky 103 356,60 Kč, zahrnující 80 337 Kč za rekonstrukci v květnu a červnu 1993 na základě ohlášení stavebnímu úřadu (žalovaní požadovali jen 40 000 Kč), 13 400 Kč za nátěry oken a dveří v květnu 1993, 892,50 Kč za odvoz suti dne 16. 7. 1993, 3 584 Kč za nákup tašek na střechu v prosinci 1992, 5 000 Kč za výkop kolem objektu v souvislosti s rekonstrukcí v květnu 1993 a 77,40 Kč a 66,20 Kč za zasklení okna v prosinci 1992, a proto žalovaným uložil zaplatit zbytek částky 12 930, 70 Kč, odvolací soud uznal kompenzační námitku žalovaných co do výše 49 101 Kč, složené z částky 40 000 Kč za rekonstrukci v květnu a červnu 1993 provedené se souhlasem žalobců na základě ohlášení stavebnímu úřadu, 6 800 Kč, tj. polovinu částky 13 600 Kč za výměnu vchodových dveří v době trvání spoluvlastnictví se souhlasem žalobců, 437 Kč, tj. polovinu částky 875 Kč za opravu plotu na základě souhlasu žalobců i stavebního úřadu, 72 Kč za zasklení oken v roce 1992 z důvodu zabránění vzniku škod na objektu a 1 792 Kč za opravu střechy se souhlasem žalobců i stavebního úřadu, a proto uzavřel, že zbývá doplatit 15 508 Kč. Jestliže soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům částku 12 930,70 Kč, změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně dalších 2 577,30 Kč.
Žalobci proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, jímž napadají tento rozsudek v plném rozsahu, přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) i c) o. s. ř. a namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil žalovanými vznesenou námitku započtení nákladů na údržbu nemovitosti v době trvání spoluvlastnického vztahu proti doplatku kupní ceny za důvodnou. Jsou přesvědčeni, že se nejednalo o náklady nutné a žalobci s předmětnými opravami nevyslovili svůj souhlas. Pokud odvolací soud považoval za souhlas s prováděním udržovacích prací podpis na ohlášení udržovacích prací adresovaném místně příslušnému stavebnímu úřadu, žalobci se domnívají, že souhlas žalobců udělený ve formě podpisu předmětného ohlášení byl pouze projevem jejich dobré vůle v době, kdy byli s žalovanými na odprodeji jedné ideální poloviny nemovitosti již domluveni a tento souhlas měl účinky toliko ve sféře veřejného práva ve smyslu stavebního zákona, nikoliv ve sféře soukromého práva, neboť jeho udělením žalobci s žalovanými neuzavřeli dohodu o provedení sanačních prací. Kompenzační námitka nemůže obstát nejen proto, že právní důvod jejího vzniku nebyl žalovanými prokázán a nebyl určen její předmět a účel, ale i proto, že z jednání smluvních stran před uzavřením kupní smlouvy nevyplynul jakýkoliv důvod pro uzavření smlouvy o nezbytných udržovacích pracích, což by ani před převodem vlastnického práva na jiný subjekt bez zohlednění této skutečnosti k ceně předmětu smlouvy nebylo logické, když prospěch z toho by měla jen kupující strana, což je v příkrém rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé navrhli, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelé podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i proti výroku odvolacího soudu, kterým Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2003, č.j. 14 Co 75/2003 – 188 potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. prosince 2001, č.j. 7 C 259/94-169, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 12 930,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3% z této částky od 1. 10. 1993 do 15. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení, a proti výroku, kterým tento soud týmž rozsudkem v zamítavém výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně dalších 2 577,30 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 10. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Potvrzením uložené povinnosti žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 12 930,70 Kč s úroky z prodlení a uložením povinnosti žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně dalších 2 577,30 Kč s úroky z prodlení nenastala v poměrech žalobců rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Naopak, změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně dalších 2 577,30 Kč s úroky z prodlení, bylo toto rozhodnutí ve prospěch žalobců. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobců zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Protože ve zbývající části výroku, kterým byl změněn zamítavý výrok soudu prvního stupně o věci samé, byl výrok soudu prvního stupně potvrzen, není dovolání v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť se nejednalo v této napadené části rozsudku odvolacího soudu ve věci samé o změnu výroku rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jde-li o rozsudek, či jeho část, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek (jeho část) soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - je ve druhém případě [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku (jeho části) odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, přičemž zásadní význam rozhodnutí je dovozován zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci přípustné, neboť Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č.j. 7 C 259/94-169, nerozhodl ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 51 677,30 Kč včetně úroků z prodlení ve věci samé jinak, než v předešlém rozsudku ze dne 4. listopadu 1999, č.j. 7 C 259/94-102. Pokud Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. listopadu 1999, č.j. 7 C 259/94-102, rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 22. dubna 1998, č.j. 7 C 259/94-76, nebyl soud v řízení vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, protože odvolací soud jej žádným právním názorem nezavázal, když konstatoval, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. dubna 1998, č.j. 7 C 259/94-76, je pro absenci právního hodnocení a pro některé procesní vady nepřezkoumatelný a uložil soudu prvního stupně provést další dokazování.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen co do částky 49 101 Kč zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá v této napadené části potvrzujícího výroku odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Právní otázku, kterou žalobci považovali ve svém dovolání za otázku zásadního významu – zda souhlas žalobců s prováděním udržovacích prací, udělený ve formě podpisu na ohlášení udržovacích prací adresovaném místně příslušnému stavebnímu úřadu, měl účinky toliko ve sféře veřejného práva ve smyslu stavebního zákona a nikoliv ve sféře soukromého práva, neboť jeho udělením žalobci s žalovanými neuzavřeli dohodu o provedení sanačních prací ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. - neřešil totiž odvolací soud v rozporu s hmotným právem, jestliže uzavřel, že pro dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 nestanoví občanský zákoník předepsanou formu, a proto lze podepsání uvedeného ohlášení udržovacích prací považovat za projev vůle akceptovat návrh na uzavření dohody o provádění stavebních prací na předmětné nemovitosti. Dovolací soud neshledal oprávněnou ani námitku žalobců, že by započtení nákladů na údržbu nemovitosti v době trvání spoluvlastnického vztahu proti doplatku kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy, když předmětné ohlášení udržovacích prací na nemovitosti, k níž svědčil žalobcům spoluvlastnický podíl, podepsali a zároveň v závěru tohoto „ohlášení“ svým podpisem s další spoluvlastnicí vyjádřili naději, že jim stavební úřad vyjde vstříc, aby mohli svůj dům opravit.
Pokud dovolatelé dále napadají závěr odvolacího soudu, že se v dané věci nejednalo o nutné náklady na údržbu nemovitosti, a že proto žalovanými vznesená námitka započtení nákladů na údržbu nemovitosti v době trvání spoluvlastnického vztahu proti doplatku kupní ceny není důvodná, a že kompenzační námitka žalovaných nemůže obstát ani proto, že právní důvod jejího vzniku nebyl žalovanými prokázán a nebyl určen její předmět a účel, směřuje tato výtka do skutkového závěru soudu, který při právním posouzení započtení vyšel ze zjištění, že žalovaní námitku započtení uplatnili (v odporu podaném proti platebnímu rozkazu, který byl žalobcům doručen 22. 9. 1995, a blíže specifikovali listinou ze dne 31. 7. 1994 adresovanou žalobcům) a že vynaložení nákladů na údržbu nemovitosti, v konkrétně vyjmenovaných případech, bylo v dané věci nezbytné, aby nedocházelo k další podstatné devastaci objektu a také z důvodu zabránění vzniku dalších škod. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Dovolací soud se proto těmito námitkami žalobců, směřující do skutkového závěru soudu, nemohl zabývat.
Dalším předpokladem toho, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má po právní stránce zásadní význam je mimo jiné to, že jde o právní otázku v tomto rozhodnutí řešenou. Jestliže v daném případě dovolatelé namítají, že kompenzační námitka nemůže obstát, protože z jednání smluvních stran před uzavřením kupní smlouvy nevyplynul jakýkoliv důvod pro uzavření smlouvy o nezbytných udržovacích pracích a poukazují, že by muselo dojít k zohlednění této skutečnosti v ceně předmětu následné kupní smlouvy, pak dovolací soud dospěl k závěru, že tuto právní otázku odvolací soud neřešil a nemá tedy pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž správně uzavřel, že žalovaní požadovali úhradu nákladů na stavební udržovací práce na nemovitosti z titulu spoluvlastnictví, nikoliv z titulu uzavřené kupní smlouvy, což je zcela odlišný nárok, proto už při projednání odvolání žalobců nepovažoval za nutné zabývat se zkoumáním okolností uzavření kupní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí nemá v napadené části v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobců bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. května 2004
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu